Tajemství jihlavských katakomb
- Kategorie: Tipy a varování
- Vytvořeno 12. 10. 2010 10:17
Stanislav Motl je profesionál a navíc člověk, který se průzkumu jihlavského podzemí aktivně zúčastnil - očekávání, které Strážce brány vzbuzoval je tedy pochopitelné. Nakonec ale nelze než konstatovat, že výsledek je profesionální snad až trochu moc. A můj původní záměr seznámit s knihou na zajímavé téma čtenáře Hospodářských novin proto nakonec zmutoval jen do následující minirecenze pro milovníky záhad.
Dort od pejska a kočičky
Celá kniha Strážce brány se točí okolo toho, že autor v podzemí párkrát přespal ve společnosti několika přístrojů. Což je přístup chvályhodný, protože není nad osobní prožitek. Jenže kromě jednoho trochu živějšího snu se přitom nestalo nic jiného, než že se na jednom záběru kamery objevil jakýsi stín. Postavit kolem toho celou knihu je fuška, ale jde to. Máte přitom dvě možnosti: buď osobní zážitky obalit zajímavými fakty - a nebo na to jít metodou známou všem studentům: okecávat, okecávat, okecávat...
Nelze se ubránit dojmu, že Stanislav Motl zvolil cestu druhou. Nicméně to učinil tak zručně, že jednodušší čtenář lačný tajemna za každou cenu se nejspíš nenudí: dojmy, přeludy, sny, fantastické dohady, "svědkové, kteří nechtějí být jmenováni", nacističtí okultisté, praštění senzibilové, stejně jako šarlatáni (je jen na čtenáři, kam si zařadí třeba obskurní spisovatelku Jenny Nowak) tu defilují, jak na běžícím pásu. Pracovitého a poctivého lovce záhad Ivana Mackerleho mi v této společnosti bylo až trochu líto.
obr: Jihlavské podzemí - záběr z místa nedaleko populární "svítící chodby". Světélkuje tam speciální nátěr, který byl zřejmě aplikován za druhé světové války. Foto: Jan A. Novák
Ale protože ani to na zaplnění obsahu zjevně nestačilo, je tu i několik historek odjinud, jejichž souvislost s jihlavským podzemím je sama o sobě další záhadou. Jack London, Saint-Exupery, Edison, Hitler, Himler, polynézský domorodý kouzelník... chybí už jen pejsek s kočičkou, aby začali vařit dort. A navíc každý z těchto příběhů je pojatý podobně jako problematika jihlavského podzemí: dojmy, sny, nejmenované osoby... celkem hezké čtení - ale na knihu tvářící se jako literatura faktu to je trochu podraz vůči čtenáři.
Jednu věc je ale potřeba pochválit: kniha je pěkně graficky udělaná s množstvím černobílých fotografií a několika doplňkovými faktografickými boxy. I ty ale trochu klamou tělem - navozují dojem dokumentu, kterým kniha v žádném případě není.
Záhada trvá
A tak jsem si po přečtení brzy uvědomil, že jsem se vlastně nedověděl skoro nic. Podstatných informací o katakombách je v knize asi tak na dvě stránky a autor je navíc umanutě interpretuje zcela opačně než soudný čtenář, který nejspíš dojde k závěru, že tam vlastně nic tak neobvyklého není. Když si pak v úvodu knihy znovu přečtete, že Stanislav Motl své největší životní dobrodružství zažil právě v Jihlavě, tak mu - vzhledem k jeho pestré cestovatelské kariéře - asi nějak přestanete věřit. Alespoň mě se to stalo.
Přitom jihlavské podzemí záhadné opravdu je. Netvrdím to jen proto, že ani já jsem se tam při krátké návštěvě nevyhnul nepříjemným pocitům, ale především proto, že se k nim vztahuje řada podivných informací pocházejících z podstatně věrohodnějších zdrojů, než s jakými zřejmě pracoval Stanislav Motl. V každém případě Strážce brány z nepochopitelných důvodů prakticky postrádá jakákoliv fakta o katakombách. Což je škoda, už proto, že tento přístup k tématu - bohužel častý i u jiných autorů - literaturu o záhadách u čtenářů oprávněně diskredituje.
Jihlavské podzemí na svého autora tedy pořád čeká. Kdyby tak třeba Václav Cílek...
obr: A pak, že tu nestraší... Foto: Jan A. Novák
Motl. S.: Strážce brány. Eminent, Praha 2010. 151 s. černobílé fotografie, cena: 297 Kč.
Jan A. Novák
Psáno pro Novákoviny