Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Pojídači mrtvých

cis1Císařská rokle v Českém krasu mě vždycky děsila i přitahovala zároveň. Když se do ní vydáte ze strany jejího vyústění do údolí Berounky, povede vás malý potok, který z ní vytéká - a který vás také spolehlivě (i když místy trochu krkolomně) dovede k jejím největším záhadám.

 

Nejdřív projdete tunýlkem pod železniční tratí, pak ještě chvíli míjíte staré trampské chatrče jako poslední připomínky existence moderní civilizace, nakonec ale zmizí i ty a ocitnete se v úplně jiném světě. Strmé zarostlé srázy po obou stranách sem pouštějí jen málo světla, potok prodírající se mezi kameny a vyvrácenými kmeny tvoří bizarní pěnovcové kaskády. Tu a tam nechybí ani menší vodopád. Ponurou atmosféru divokého kaňonu dokreslují pole balvanité suti a ústí krasových dutin ve skalních stěnách.

 

Varování z neznáma

Lákal mě zejména skalní předěl, pod nímž potok vyvěrá. Na tomto místě je totiž Císařská rokle utvářená zajímavým způsobem. Zdánlivě tu končí kolmou stěnou - jenže nad ní kaňon dál pokračuje, jen se jeho dno nachází na mnohem vyšší úrovni a je bez vody. Tomuto místu se říká uzávěrová stěna, nebo také vodopádová stěna, protože za prudkých dešťů se tady vody posbírané horní částí rokle opravdu mohou řítit kolmo dolů v působivém vodopádu.

cis2

 

 

obr: Pokus prohrabat se dál v jeskyňce pod uzávěrovou stěnou

Foto: Jan A. Novák

 

 

Právě tady se nachází zpola zasypaná prohlubeň a na jejím dně začátek zanesené jeskynní chodby, která slibovala cestu do neznáma. Z existence vyvěračky pod uzávěrovou stěnou vyplývá, že někde za ní musí potok plynout podzemím a že by se tam mohl nacházet jím vytvořený jeskynní systém. Možná i dost dlouhý, protože pár kilometrů odtud v polích nad Císařskou roklí se údajně před lety při žních propadl kombajn. Dalším důkazem existence neznámého podzemí jsou pěnovcové kaskády v Císařské rokli. Vznikají srážením uhličitanu vápenatého, který vody potoka předtím rozpustily při své cestě podzemím - a co venku přibylo, zákonitě musí někde uvnitř chybět.

Při občasných návštěvách jeskyně pod uzávěrovou stěnou jsem se postupně prohrabával zavaleným vchodem - a nebylo mi přitom moc dobře, protože o tom, že tu jsem, nikdo nevěděl. Stačilo by, kdyby se sesunula hlína, spadl kámen, kdybych si zlomil nohu, nebo vzduch v jeskyni nebyl k dýchání.... Mockrát jsem přitom slyšel vnitřní hlas, jak se mě ptá, co tu vlastně hledám a proč to dělám. Nedokázal jsem odpovědět - prostě mě k tomu něco nutilo. Občas se mi dokonce zdálo, že ten hlas zní poněkud výhrůžně. Ale byl opravdu vnitřní? Připadalo mi spíš, jako by na mě mluvil duch rokle, který z mých návštěv zjevně nebyl moc nadšený.

Pak jsem se konečně prohrabal závalem. Ocitl jsem se v blátivé chodbě, která končila skalním stupněm. Ten by se asi dal snadno přelézt, ale pohled na škvíru, kudy jsem se sem proplazil, mě od toho odradil. Provizorně prohrabaná skulina na dně jámy vypadala nestabilně a já nijak netoužil zůstat tu za živa pohřbený. Pud sebezáchovy zvítězil. Až se sem vrátím příště, vstup rozšířím a lépe zabezpečím. Nejlépe bude přijít s někým, kdo na mě venku počká...

K tomu už ale nedošlo. Když jsem k jeskyňce pod skalní stěnou dorazil znovu, ležela na dně mé pracně prohloubené jámy mrtvá srnka. Někdo ji tam musel hodit, protože stěny nebyly tak strmé, aby se zdravé zvíře nedostalo ven. Dobrá, někomu se třeba mé jeskyňářské aktivity v rokli nelíbily - ale proč má srnka úplně černou hlavu, zatímco zbytek těla je zcela neporušený? Je to jen náhoda, že zčernalá hlava míří do chodby, kterou jsem prohrabal? Proč vlastně srnka zemřela?

Tak jsem o tajemství jeskyně pod uzávěrovou stěnou nějak ztratil zájem; odklízení podezřelých mršin z tak ponurých míst bylo přece jen trochu nad rámec toho, co jsem od svých speleologických aktivit očekával. Vzpomněl jsem si ale na tu příhodu, i na své pocity v rokli o pár let později, když se objevily zprávy, že jeskyňáři učinili jen o pár metrů dál hrůzný objev.

 

Zločin v pravěku

Stalo se to 11. ledna 1975, když se speleologové prokopávali nánosy na dně jiné jeskyňky nedaleko od uzávěrové stěny. Podle blízkosti skalního stupně se jí říká Uzávěrová jeskyně. Nachází se v západním svahu horní části rokle, je dlouhá jen pár metrů a tvoří ji jediná chodbička mířící pod mírným sklonem do skály. Jeskyňáři se jí snažili prodloužit a přitom se jim pod rukama mezi hlínou začaly objevovat lidské kosti. Nejdřív lebka zjevně proražená nějakým tupým předmětem, hlouběji i dlouhé kosti, žebra a několik dalších úlomků.

cis3

 

 

obr: Keramika knovízské kultury

 

 

Brzy se ukázalo, že sice opravdu jde o zločin - avšak už několik tisíc let promlčený. Kosti patřily ženě z doby bronzové, s největší pravděpodobností z knovízské kultury, která u nás existovala přibližně mezi lety 1300 až 800 př. n. l. Zrodila se přímo na území dnešních středních Čech, patrné ze zbytků kultur předešlých, zejména únětické. Své pojmenování dostala podle obce Knovíz u Slaného, kde koncem 19. století archeologové Václav Schmidt a Jan Felcman prozkoumali rozsáhlé pravěké sídliště a porovnáním s dalšími nálezy rozpoznali, že jde o svébytnou kulturu.

V první fázi své existence osídlila pražskou kotlinu a její širší okolí. Někdy okolo 11. století př. n. l. už byl středočeský prostor nejspíš přelidněn a proto lidé odcházeli do nových oblastí, mimo jiné i proti proudu Vltavy a Berounky. Na vhodných kopcích si stavěli nepříliš silně opevněná hradiště, která nejspíš střežila obchodní stezky a naleziště surovin, zejména kovů. Někteří badatelé soudí, že jeden z těchto opevněných bodů se nacházel i nad nad Císařskou roklí, kde jsou patrné zbytky jakýchsi terénních úprav. Jeho existenci ale žádný archeologický průzkum zatím nepotvrdil.

Pro pátrání po okolnostech vraždy neznámé ženy z Uzávěrové jeskyně potřebujeme znát zvyklosti jejího lidu při pohřbívání mrtvých - a ty záhadu jen prohlubují. Přestože knovízská kultura hmotně prosperovala, její pohřby byly překvapivě chudé. Oproti mohylové kultuře, která ji v Čechách předcházela, už místo hrobu ani nezvýrazňovala navršenými kameny a hlínou. Nádoba s popelem byla uložena do nehluboké jámy, někdy ji následovaly i další nádoby s drobnými dary. Ozdoby nebo zbraně se v pohřbech vyskytují poměrně vzácně. Pak byla jáma zasypána, někdy ještě překryta kamenem, výjimečně nízkou mohylkou. Mnoho těchto prostých mělkých hrobů tak bylo později rozoráno, odplaveno erozí nebo jinak nenávratně zničeno.

Chudoba knovízských hrobů vzbuzuje otázku, jestli takto byli opravdu pohřbíváni všichni. Někteří badatelé se domnívají, že vládnoucí elita musela být z tohoto světa vypravována do posmrtné existence honosnějším způsobem - otázkou pak ale zůstává, proč téměř neexistují nálezy, které by to dokládaly. Odpověď může naznačovat několik velmi bohatě vystrojených knovízských hrobů objevených u Žatce: aristokracie se k poslednímu odpočinku ukládala odděleně. Není přitom vyloučeno, že vládnoucí elity žily v přísně oddělených lokalitách i na tomto světě. Je ale možné, že těch pár žateckých hrobů je všechno?

 

Prokleté místo

Kromě žárových knovízských hrobů byly nalezeny i celé lidské kostry nebo jednotlivé kosti. Ovšem nikoliv obřadně pohřbené, ale pohozené v odpadních jamách, často poškozené, rozštípané a zpřelámané, s odsekanými končetinami. V některých případech kosti dokonce nesou stopy oškrabávání a opékání. Kdo byli nešťastníci, které postihl takový krutý konec? Možností je několik: buď šlo o nějaký druh trestu, nebo o zajatce. Nejčastější názor ale tvrdí, že tyto kosti dokládají rituální kanibalismus: pojídání jiných lidí z náboženských důvodů. Život v tehdejší době zřejmě nebyl žádný med...

 

0-Podzemi

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tajemné podzemí na našem území podzemí na našem území, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

Tři druhy pohřbů knovízské kultury nejspíš nasvědčují existenci tří sociálních vrstev. A ta třetí na tom zřejmě opravdu byla dost špatně. Pracovníci žateckého regionálního muzea, kteří mají s pohřby této kultury bohaté zkušenosti, to na svém webu popisují velmi výmluvně: "O existenci jedné složky tehdejší společnosti snad až v úrovni otroků, jimž se nedostalo práva ani na běžný kremační obřad, možná svědčí často nalézané lidské kostry či jejich části pohozené v odpadních jámách na sídlištích. Lidské ostatky nebo jen jednotlivé kosti nesou často stopy násilných zásahů - ukamenování, řezání, sekání i opékání. Nezřídka jsou to zohavená těla s odťatými končetinami, těla doslova rozsekaná na kousky a pak znova přibližně sestavená, hromadné hroby rozčtvrcených jedinců či jednotlivých lebek. Příkladem může být lidská kostra pohozená do odpadní jámy v Dlouhé ulici v Žatci. Jedna noha byla vyvrácená v nepřirozené poloze, druhá chyběla úplně. Lebka byla rozdrcena kamenem. Tyto hrůzné nálezy jsou patrně výsledkem rituální antropofagie - obětí spojených s pojídáním lidského masa. Zčásti to mohou být i doklady drastických právních úkonů - poprav spojených s utlučením či ukamenováním..."

cis4

 

 

obr: Císařská rokle je hodně ponuré místo. V zimě obzlvášť

Foto: Jan A. Novák

 

 

Jak do tohoto obrazu zapadá mrtvá z Uzávěrové jeskyně?

Lebka a pár kostí není pro vyšetřování zločinu nic moc, nicméně Sherlocku Holmesovi často muselo k nalezení motivů a usvědčení pachatele stačit i méně, tak se o to aspoň pokusme. Ostatně není pochyb, že nám i tyto osamocené kosti přes propast času přinášejí zajímavé informace. V tomto případě to ale jsou informace, jimž je těžko porozumět.

Není pochyb o tom, že žena zahynula násilnou smrtí a že ani s jejími ostatky se nenakládalo zrovna pietně. Lebka byla proražená na pravé straně tak, že rána smrtelným způsobem poranila mozek. Roztříštěný byl i obličej - opět velmi hrubou silou. Stejné známky brutality vykazují také ostatní nalezené kosti. Vladimír Stárka v publikaci Český kras říká: "V malé uzávěrové jeskyni v Císařské rokli jeskyňáři nalezli kosterní pozůstatky ženy, kterou prozkoumal archeolog S. Vencl. Žena byla ubita a byla jí odříznuta ruka. Podobně otřesný nález pochází z propástky na Tobolském vrchu, kde byly nalezeny pozůstatky několika koster."

Znamená to tedy, že nešťastnice patřila do oné nejnižší vrstvy společnosti, jejíž pozemská pouť končila čímsi na způsob zabijačky, jak naznačují žatečtí archeologové?

Všechno nasvědčuje tomu, že ne. Antropologický posudek mluví o ženě, která pravděpodobně nepoznala těžší fyzickou práci, měla jemně utvářený obličej s vysokým klenutým čelem a neopotřebovaný chrup - tedy naopak nejspíš patřila k tehdejší nobilitě. Mohlo jít o vznešenou zajatkyni z jiného kmene? Kněžku usmrcenou při nějakém obřadu?

I tato hypotéza má svá úskalí - a to doslova: skála v níž se jeskyňka nachází, upořádání jakéhokoliv obřadu prakticky vylučuje. Nachází se ve strmém svahu několik metrů pod horním okrajem rokle a do jejího bezprostředního okolí by se nevešlo nejen obřadní procesí, ale dokonce ani úřadem určení účastníci dnešního nejskromnějšího pohřbu neznámého bezdomovce. Tu ženu sem někdo prostě musel jen tak dovléci a hodit do otvoru v zemi. Mohl při tom nanejvýš zamumlat kletbu, zaklínadlo - ale nic víc.

Co přesně se tu před tisíciletími odehrálo, to se asi nikdy nedovíme, přesto rituální motiv vypadá nejvěrohodněji. Císařská rokle v okolí uzávěrové stěny nese všechny znaky mystického vstupu do lůna Matky Země nebo vstupu do podsvětí: klín skal s jeskyní a vývěrem podzemního toku. Každý přece ví, že než se mrtví dostanou do podsvětní říše, musí překonat řeku Zapomnění - ať už se jí v různých kulturách říkalo jakkoliv. Vůbec by nemělo překvapit, kdyby v okolí uzávěrové stěny leželo pod zemí takových hrůzných svědků dávných kultů víc.

V souvislosti s mrtvou v Císařské rokli zmiňují autoři knihy "Český kras - klíč k české krajině" zajímavou příhodu s poněkud parapsychologickým zabarvením. Upozorňují na povídku Vladimíra Stárky, znalce Českého krasu a autora několika publikací o něm, která dramaticky líčí rituální vraždy prováděné dávnými šamany v Císařské rokli. Na tom by ještě nebylo nic divného, protože archeologickými objevy se nechala inspirovat celá řada autorů - vzpomeňme třeba jen na Eduarda Štorcha. Jenže tady to bylo obráceně: Starka prý povídku napsal už roku 1954 (i když tiskem vyšla později).

A tak jsem si nemohl nevzpomenout na naléhavý vnitřní hlas, který jsem v Císařské rokli slýchal a který mě před tímto místem varoval. Stejně tak se vnucuje i vzpomínka na podivné pověsti a zážitky lidí u Býčí skály a na jiných takových lokalitách. Opravdu je možné, že by na místech, kde se kdysi dávno odehrály zločiny, rituální vraždy nebo jiné události se silným emočním nábojem, zůstávalo jakési informační pole hovořící k podvědomí vnímavějších jedinců?

 

Jan A. Novák

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla 1.5 Template: by JoomlaShack