Novákoviny

    Objev jeskyní, kterými mohli návštěvníci procházet na dno propasti Macocha, způsobil v prvorepublikové veřejnosti radostné vzrušení. Profesor Karel Absolon chtěl na úspěch navázat průnikem do dalších neznámých prostor, zabránil mu v tom ale zločin, který se dodnes nepodařilo objasnit.  

  "Vás všechny za kamarády živé a mrtvé vítám tu slavnostně a vroucně, neboť to co vidíte je vykoupeno těžkým strádáním duševním i tělesným..." Tato slova napsal jeskyňář, archeolog a zoolog Karel Absolon všem, kdo navštíví Moravský kras, projdou Punkevními jeskyněmi na dno propasti Macocha a v člunech plujících po hladině podzemní řeky Punkvy se zase vrátí na denní světlo. Nijak nepřeháněl: do nalezení a zpřístupnění jeskyní vedoucích z údolí zvaného Pustý žleb jeskyněmi až do Macochy vložil mezi lety 1909 až 1933 obrovské prostředky, mimořádné pracovní nasazení i velký kus svého života.

     Použil také do té doby nevídané metody. Při jeho odvážných expedicích do neznáma například snižovaly hladinu podzemní řeky systémy výkonných pump. Nechal také vyrazit štolu, s jejíž pomocí je dodnes možné regulovat hladinu Punkvy v podzemí. Jeho snaha o pokračování výzkumu však narazila na lidskou závist - úspěch se v našich zeměpisných šířkách neodpouští a vůbec nejlepší je mu preventivně zabránit...

    Magický trojúhelník

    Absolonovo překonání Punkvy pod Macochou bylo velké vítězství. Dobový tisk se předháněl v oslavných článcích, světové speleologické kapacity mluvily s uznáním o neobvyklých metodách a skvělých výsledcích, davy lidí se hrnuly do podzemí. Jméno Karla Absolona, který se mezitím stal profesorem Karlovy univerzity, bylo tehdy stejně známé jako jména politiků, spisovatelů a filmových hvězd.

    On sám však spokojen nebyl. Punkva mezi Macochou a Pustým žlebem představovala pouze nepatrnou část předpokládaného podzemního labyrintu: území, které s takovým úsilím prozkoumal, zabírá plochu necelých dvou třetin čtverečního kilometru. Naproti tomu vzdálenost mezi Macochou a ponory potoků, z nichž Punkva v podzemí vzniká, se počítá na kilometry a tato oblast má rozlohu dvacet pět čtverečních kilometrů. Tam někde tedy musely být jeskynní bludiště ještě rozlehlejší a krásnější než jsou Punkevní jeskyně pod Macochou. Absolon tomu území říkal Magický trojúhelník. Ale všechny jeho pokusy dostat se tam z Macochy proti proudu Punkvy ztroskotaly - neuspěl dokonce ani potápěč v těžkém neohrabaném skafandru. A stejně dopadly i jeho snahy proniknout do neznámého podzemního labyrintu z druhé strany, ze Sloupsko-šošůvských jeskyní a z propasťovitého propadání potoka Bílá voda u Holštejna.   Zbývala poslední cesta: prokopat se tam seshora.

    Ostrovskou náhorní plošinu mezi Macochou, Sloupem a Holštejnem, v jejichž hlubinách se neznámý labyrint skrývá, rozrývá velké množství závrtů - trychtýřovitých depresí odvádějících dešťovou vodu do hlubin vápencového masivu. Většina z nich pokračuje v podzemí jen neprůleznými puklinami, ale ty velké mohou pod tunami balvanů a suti na svém dně ukrývat vstupy do propastí, které si hloubkou nijak nezadají s Macochou. Odtud pak vede cesta k neznámému toku podzemní řeky.

    Absolon si k proražení cesty do podzemí zvolil závrt Městikáď. Nejen proto, že šlo o jeden z největších útvarů tohoto typu, ale i proto, že místní lidé tvrdili, že zde často slýchají hukot z podzemí. Věřili, že v hlubinách pod nimi leží obrovské podzemní jezero.

     Šachta do neznáma

    Profesor Absolon zvolil svůj obvyklý postup, který se mu osvědčil už při objevování Punkevních jeskyň. U důlního odborníka ing. Viléma Ferýrera nechal zpracovat projekt šachty vedoucí sutí v závrteu k jeho dnu. Současně se spojil s firmou Sigmund vyrábějící studnařské zařízení, která jeho akce v Moravském krasu z reklamních důvodů podporovala. A 1. července 1933 začalo hloubení.

Zdálo se, že objev ještě velkolepější, než byly Punkevní jeskyně, je na spadnutí. Ale doba se měnila. Profesor Absolon byl na zdejší poměry až příliš úspěšný a už několikrát svým odpůrcům veřejně dokázal, že nemají pravdu. Z odpůrců se stávali nepřátelé - a v Moravském krasu se schylovalo k záhadnému zločinu.

    Mezitím se šachta dostala k pevné skále a začalo přibývat povzbuzujících příznaků. Objevovaly se dutiny, z nichž vanul průvan, vyletovali netopýři a v některých jeskyňkách byla drobná krápníková výzdoba. V lednu 1934 najatí dělníci dosáhli hloubky 50 metrů a otevřel se před nimi otvor, který pohltil hozený kámen, aniž by bylo slyšet zvuk jeho dopadu. Jen velcí netopýři vyletěli vzhůru, aby vyzkoušeli nově otevřenou cestu ke světlu.

    obr.: Karel Absolon v časech svých největších úspěchů. Foto: Archiv 

    Bylo zřejmé, že pod otvorem je obrovský komín, jehož dno se nachází o sedmdesát metrů hlouběji, snad v úrovni podzemní řeky. Tady je klíč k tajemství Punkvy, odtud bude možné prozkoumat podzemí po proudu až k Macoše i proti proudu k Sloupu, Holštejnu a dalším propadáním. Vše je připraveno, zítra možná začne největší pochod do neznáma, jaký kdy byl v Moravském krasu uskutečněn...

    Jenže všechno dopadlo jinak.

     Požár v podzemí

    Navečer toho dne vyvážel rumpál muže postupně zpět na povrch. Profesor Absolon zůstal v šachtě poslední. Kolem bylo hluboké ticho, když se náhle ozval zvláštní praskot vycházející odněkud z bednění stěn. Zkušený speleolog marně vzpomínal, jestli už někdy něco podobného slyšel. Pak dolů sjel koš rumpálu a profesor do něj musel nastoupit. Ale i po vytažení mu připadalo, že v praskání za výdřevou bylo něco zlověstného. Zašel za stavbyvedoucím Pelíškem, ten mu však řekl, že tak se ozývá vysychající dřevo bednění. Absolon měl pocit, jako by jeho otázka přivedla starého muže do rozpaků.

    Byla už dávno tma, když muži odcházeli do svých dočasných zimních domovů v okolních vesnicích. Poslední šel Pelíšek se svou ženou. Když vystoupili na okraj závrtu, otočil se stavbyvedoucí ještě jednou na zpět. Prohlubeň trnula v temnotě, z otvoru studny však najednou vyletěl sloup jisker. Pelíšek se rozeběhl zpět. Když dorazil k rampě nad jámou, šlehaly už zezdola plameny. Ještě vylil několik věder vody, které stály opodál, a pak už mohl jen bezmocně přihlížet: nejbližší voda byla v úrovni hladiny Punkvy, více než sto metrů pod dnem Městikádě.

    Průvan z podzemí živil plameny kyslíkem a oheň se rychle šířil. Brzy zachvátil domek nad studnou, benzinový motor, rumpál a další zařízení. Pak se rampa se strojovnou zřítila dolů, povolilo ohořelé bednění a balvany šachtu zavalily. Když ráno dorazil profesor Absolon, viděl už jen stoupat dým z trosek díla, které pohltilo bezmála dvě stě tisíc tehdejších korun.

     Pachatel neznámý

    Absolonův blízký spolupracovník Vladimír Ondroušek se krátce po požáru spustil do zbytků šachty a na čelní stěně objevil dlouhý bílý pruh. Odebral z něj vzorky, v nichž pak chemická analýza určila termit - hořlavinu schopnou vyvinout teplotu tří tisíc stupňů, kterou je však možné zažehnout jen speciální chemickou směsí. Potvrdilo se tak podezření, že požár byl úmyslně založen. Četníci zatkli Pelíška, ale po několika dnech jej zase propustili. Přes vlnu polemik, novinových článků a anonymních udání se převalil čas - a pachatel zůstal dodnes nepoznán.

    Šťastná hvězda profesora Absolona začala pohasínat. Bohatí mecenáši zavřeli své kapsy, drahé stroje pohltily živly, pozornost a přízeň veřejnosti chladla. Pak přišla válka, po ní komunisté - a profesor Absolon se už ke krasovému výzkumu nedostal.

    Do podzemí Magického trojúhelníka se podařilo proniknout teprve o celá desetiletí později. Tak byla objevena Amatérská jeskyně, vůbec největší podzemní systém na území České republiky. Stálo to úsilí srovnatelné s Absolonovým zkoumáním Punkevních jeskyní - a také tři lidské životy. To už je ale zase jiná historie.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

Podrobněji se událostem v Městikádi věnuji v knize Tajemné Česko, kterou připravuje nakladatelství XYZ

You have no rights to post comments