Novákoviny

Asi nejvýznamnější český archeolog a speleolog, pravděpodobně první moderní popularizátor vědy u nás - to byl profesor Karel Absolon. Objevitel Věstonické venuše, muž, který prorazil cestu k podzemní řece Punkvě a na dno propasti Macocha. A především vědec, který před kabinetním tichem dával přednost terénní práci a komunikaci s veřejností. Nejspíš i proto má česká věda se vztahem k němu dodnes problémy.

"Vidíš tu vodu, která vypadá jako tenký pramínek? Ve skutečnosti je to široký potok. Po dlouhé tajemné pouti podzemím se tu vynořuje, aby stejně tajemně zmizel. Bůh ví, jaké velkolepé krápníkové paláce právě opustil! Pokoušel jsem se proniknout do nich, pokoušeli se i jiní, ale marně. Nevím, jestli se to někdy někomu podaří."

Chlapec shlížel do propasti a jeho fantazie pracovala na plno. Před několika lety mu zemřel otec, dr. Vilibald Absolon, krajský hygienik v Boskovicích, on přišel sem do Blanska ke svému dědovi, do domu, kde se žilo podzemním světem krasu. Jeho děd se totiž jmenoval Jindřich Wankel, byl povoláním lékař, ale nevynechal jedinou příležitost k průzkumu jeskyň. Právě jemu se podařilo něco, o čem se většině archeologů může jen zdát: v jeskyni Býčí skála našel poklad starý téměř pětadvacet století s řadou unikátních předmětů.

Chlapec se jmenoval Karel a slova, která k němu pronesl jeho děd nad ponurým jícnem propasti, se mu hluboko vryla do paměti. Rozhodl se, že i on bude slavným jeskyňářem a archeologem.

Tajemství ponorné řeky

Karel Absolon se narodil 16. června 1877 v Boskovicích. Po Wankelovi zdědil nejen lásku k vědě a podzemí, ale po jeho smrti v roce 1897 i bohatý archiv včetně map veřejnosti neznámých jeskyň a poznámek naznačujících, kde hledat další cesty do podzemí. Už během gymnaziálních studií na jeho práci navázal a našel přitom podporu u majitelky velké části krasu kněžny Eleonory Salmové.

obr: Karel Absolon (uprostřed) při průzkumu Macochy a Punkvy

Po ukončení brněnského gymnázia Absolon vystudoval filosofickou fakultu Karlovy university v Praze a pokračoval v jeskyňářské práci. Jako vědec se zpočátku se zabýval jeskynní faunou, nejvíc ho ale lákalo vzrušující a často i riskantní hledání nových podzemních prostor. S přáteli podnikl několik výprav na dno propasti Macocha, odkud se snažil proniknout po proudu i proti proudu podzemní řeky Punkvy do neznámých jeskyň - tehdy ještě marně. Objevil také pokračování Kateřinské jeskyně a suchou část Punkevních jeskyní.

V jeskyních také často narážel na pozůstatky z dávných časů: kostry vyhynulých zvířat a tábořiště pravěkých lovců. Ke svým zájmům tedy přibral i paleontologii a archeologii. Publikoval v zahraničních i domácích odborných časopisech a jeho vědecká kariéra slibně pokračovala. Roku 1907 se habilitoval jako soukromý docent na Karlově univerzitě a roku 1927 se stal řádným profesorem.

Vrcholná část badatelské kariéry Karla Absolona spadá do období první republiky. V moravském podzemí se soustředil především na objevení dolního toku Punkvy mezi Macochou a jejím vývěrem - a do odhalování tajemství podzemní řeky se pustil s tak velkorysým nasazením, že mu to někteří odborníci mají dodnes za zlé. Nejenže posílal do krasových vod potápěče v neohrabaných těžkých skafandrech, neváhal ani odstřelovat skály, které překážely v dalším postupu, nechal vybudovat štolu, která zregulovala výšku hladiny a prorazit nové chodby. Jeho dílo mohou od roku 1933 obdivovat návštěvníci takto zpřístupněných Punkevních jeskyní, včetně populární plavby podzemním na elektrických člunech.

Poté Karel Absolon obrátil svou pozornost na horní tok Punkvy nad Macochou, tady už se mu ale nedařilo. Zdlouhavé a nákladné úsilí skončilo záhadnou sabotáží 7. února 1934, kdy neznámý pachatel zapálil výdřevu šachty hloubené do předpokládaných podzemních prostor v místě zvaném Městikáď. Ve stejné době Absolon podnikal i zahraniční expedice, především do Dinárského krasu na území tehdejší Jugoslávie.

Člověk a jeho rod

Záběr Karla Absolona v jeho vrcholném období byl neuvěřitelný, jeho vědecká činnost zabírala zoologii (byl mezinárodně uznávaným odborníkem na podzemní hmyz), paleontologii i archeologii. Přitom dokázal svou práci také svérázným způsobem také popularizovat. Kromě vědeckého publikování psal živým a značně originálním slohem i do běžného tisku, mezinárodní popularitu mu zajistily například články v tehdy oblíbeném The Illustrated London News.

obr: Absolonovy vykopávky ve Věstonicích

U nás k sobě Absolon přitáhl pozornost široké veřejnosti především vybudováním expozice Člověk a jeho rod na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928. Byl prvním, kdo se u nás snažil muzejnictví vysvobodit ze zakletí zaprášených vitrín a přiblížit vědu obyčejným lidem; jeho rekonstrukce mamuta a srstnatého nosorožce v životní velikosti postavené podle nálezů z moravských jeskyň se staly mimořádně populární.

Expozice byla později přejmenovaná na Anthropos a získala trvalé místo na brněnském výstavišti, Karel Absolon ale chtěl, aby z ní vznikl vědecký ústav zaměřený na prehistorii. Podařilo se mu získat i podporu takových lidí, jako byl Tomáš G. Masaryk a Tomáš
Baťa, doba ale záměru nepřála.

Mimořádný význam měla Absolonova práce na prehistorickém nalezišti v Dolních Věstonicích v letech 1924 až 1938. Odkryl tu ojedinělé sídliště lovců mamutů, které on sám nazýval Moravské Pompeje, čímž jej možná (nechtěně a navzdory svému poněkud bombastickému stylu) spíš podcenil. Lidé pod Pálavou tehdy zřejmě předběhli civilizační vývoj o několik tisíciletí; z Věstonic pocházejí první pokusy o keramiku, první portrétní skulptury, první doklady existence tkanin, možná i první počítadla a hudební nástroje...

Archeologická činnost Karla Absolona v Dolních Věstonicích tak má nadčasový a mezinárodní význam. Jejím výsledkem byl mimo jiné i nález slavné Věstonické venuše. Našli ji členové jeho výzkumného týmu Emanuel Dania a Josef Seidl 13. července 1925. Soška ležela ve vrstvě popela rozlomená na dva kusy. Plastika je vysoká 111 mm a v bocích široká 43 mm. Výtvarně zapadá do stylu obdobných sošek starší doby kamenné, unikátní je však její materiál: jedná se zřejmě o umělou směs hlíny, vápence a vody, která byla záměrně vypálena - tedy o první keramiku na světě. Stáří odborníci odhadují na 25 tisíc let.

S koncem první republiky nastal i Absolonův ústup ze slávy. Většina území, na nichž pracoval, připadla po Mnichovu Říši a nacisté se svými svéráznými historickými představami o jeho práci nestáli. V listopadu 1938 odešel na vlastní žádost do důchodu. Smutný osud měly i jeho archeologické sbírky: moravští vědci (čeští i němečtí společně) se je snažili uchránit před bombardováním a uklidili je na mikulovský zámek. Ten však v dubnu 1945 za nejasných okolností do základů vyhořel. Věstonická venuše se zachránila jen šťastnou náhodou.

Roku 1945 se Karel Absolon snažil navázat na svou předválečnou činnost, brzy ale zjistil, že ani v novém státě mu štěstí nepokvete. Úspěchy a popularitu z předválečné doby mu mnozí kolegové neodpustili, a tak byl odsouzen jen k pořádání svých rukopisů, z nichž nemalá část po jeho smrti zmizela. Zemřel 6. října 1960 a ani dnes nechybí odborníci, kteří mu vyčítají příliš razantní postup při dobývání Punkvy a „podbízení se“ veřejnému publiku.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments