Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Václav Krolmus: Toulavý páter s motyčkou

krolmus1V polovině předminulého století potkávali venkované pod Středohořím svéráznou figurku: muže v kněžském úboru, zdánlivě bezcílně se potulujícího krajem. Občas se sehnul, aby sebral něco ze země a uložil do mošny, jindy proměnil svou vycházkovou hůl v motyku a začal usilovně rýt v hlíně. Živil se tím, co příroda dala: lesními plody, ovocem, brambory z polí... Kněžský stav tehdy budil úctu, a tak ho nechali být, i když jiného by ze svých pozemků nejspíš vyhnali.

 

Podivný panáček ostatně nejevil nepřátelské úmysly, naopak, často zapřádal hovor, v němž se zajímal hlavně o místní pověsti a písně. Ostře řezané rysy, zapálený pohled, tenké rty a energická brada naznačovaly, že je jedním z mužů, jimiž se ona doba na přelomu feudalismu a moderního věku vyznačovala: těch, kteří svůj život zasvětili vyšším ideálům a jsou ochotni pro ně mnoho obětovat...

Ale Václav Krolmus - neboť tak se jmenoval - byl přece jen i něčím víc. Měl vynikající pozorovací talent, slušné vzdělání a vědecké sklony, takže dílo, které zanechal, má dodnes určitou vypovídací hodnotu. Jeho životní příběh ostatně také.

 

Praslované a potopa světa

Václav Krolmus se narodil 3. října 1790 ve vsi Březinka (dnes Bělá pod Bezdězem). Už během gymnaziálních studií ho zajímala příroda, nějaký čas také sbíral zkameněliny, postupně se ale jeho pozornost přesouvala k artefaktům o poznání mladším: začal shromažďovat památky po lidech, kteří tu žili v dávných dobách. Nedostatkem nálezů rozhodně netrpěl, protože v úrodné krajině středních Čech se vystřídala dlouhá řada kultur. Za Krolmusových časů staré střepy nebo kosti nikoho nezajímaly a průmyslové stavby měnící povrch k nepoznání byly ještě dalekou budoucností. Proto se kvůli svědectví o prehistorické minulosti nemuselo ani kopat - na mnoha místech stačilo se sehnout, jindy pomohlo lehké hrábnutí motyčkou.

krolmus2

 

 

obr: Václav Krolmus, kněz archeolog, etnograf - a horlivý vlastenec, který zasvětil kariéru dokazování, že Praslované přišli jako vyspělý vysoce kulturní národ z Indie

 

 

Kromě toho začal Krolmus také shromažďovat lidové pověsti a písně. Stejně jako mnoho jiných badatelů romantické doby totiž věřil, že se v nich přes propast času uchovaly zlomky skutečných informací o událostech starých tisíce let. Postupně v něm rostl záměr kombinovat folklórní příběhy s nálezy z terénu, a tak zrekonstruovat slavnou minulost slovanských předků českého národa.

Protože Krolmus se současně stal i horlivým vlastencem, což vedlo k tomu, že si přítomnost jiných etnik na našem území ani moc nepřipouštěl. Podle něj byli prvními obyvateli této země Praslované, kteří sem přišli rovnou z Indie - a samozřejmě uměli číst, psát a spoustu dalších věcí. Uctívali také přemnohá božstva, která byla téměř zrcadlovým obrazem antických bohů - jen s jinými jmény.

Budiž mu omluvou, že mnozí němečtí nacionalisté si mysleli prakticky totéž, jen s tím malým rozdílem, že v prapůvodních obyvatelích viděli Germány. Věda tehdy stále ještě věřila v biblickou potopu světa, která se měla odehrát někdy před pěti tisíci lety a hned po ní pustou zemi zabydlovali předkové dnešních národu. Což v našem případě samozřejmě byl praotec Čech se svojí družinou, protože o žádném praotci Němci staré kroniky nemluví...

Krolmusovou velkou inspirací se v tomto ohledu stal především evangelický kněz slovenského původu Ján Kollár (1793 - 1852). Nebyl jen básníkem, o jehož díle Slávy dcera se dodnes děti učí ve školách, ale také amatérským historikem a lingvistou. Jednou z jeho zálib bylo cestovat po Evropě a vidět v kdejakém škrábanci na kameni slovanské runy. Dokonce je četl a překládal. Mimo jiné tak v Itálii zjistil, že staří Etruskové byli slovanského původu, o Římanech ani nemluvě.

 

0osobnosti-sm

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

TIP:

Text je ukázkou z knihy Utajené osobnosti českých dějin, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

O Kollárově vztahu k realitě ostatně vypovídá i romantický příběh jeho životní lásky. Už během studií v Německu se zamiloval do Frederiky Wilhelminy Schmidt, dcery pastora v Jeně. Její rodiče vztahu nepřáli, Kollár ale vydržel čekat celých 17 let, než zemřela Frederičina matka, která se z jakýchsi důvodů odmítala stát tchýní slovanského buditele.

Zápletka hodná telenovely měla hluboký dopad v literární historii. Dcerou bohyně Slávy a ideálem slovanské ženy je v Kollárově nejslavnějším eposu Mína - a není těžké si domyslet, že její jméno vzniklo z německého "Wilhelmína". A že vzorem pro slovanskou superženu tedy byla Kollárova německá manželka. Se stejnou lehkostí si Kollár vybásnil i skvělou slovanskou minulost, což habsburské "tyranii" nijak nebránilo udělit mu profesuru na vídeňské universitě v oboru slovanských starožitností.

krolmus4

 

 

obr: Krolmusův vzor, vlastenec, básník a archeolog Jan Kollár. Za vzor jeho slovanské bohyně Míny v epusu Slávy dcera mu posloužila jeho německá manželka Wilhemína

 

 

Mezitím Václav Krolmus vystudoval filosofii a teologii a - stejně jako Kollár - se roku 1815 stal knězem, byť katolickým. Nadřízení z něj moc nadšení nebyli, což jedni vysvětlují jeho nekompromisním českým vlastenectvím, zatímco jiní mluví o jakýchsi nesrovnalostech ve finančním hospodaření. Jisté je jen to, že byl překládán z fary na faru a nakonec roku 1843 předčasně penzionován. Připletl se pak ještě do revolučních událostí roku 1848, což mu vyneslo pár týdnů vězení, po propuštění se ale už mohl nerušeně věnovat archeologii a etnografii.

Krolmusovým vědeckým metodám se dá vytknout mnoho (vlastně skoro všechno), v jedné věci ale předběhl svou dobu: na rozdíl od svých kolegů se nebál vyrazit do terénu. Jeho životní styl se trochu podobal medvědům - zimu přečkal ve svém malostranském bytě převážně v posteli, s prvními paprsky jarního slunce ale brloh opouštěl. Popadl svou pověstnou hůlku, jejíž jeden konec byl upravený jako motyčka, mošnu s poznámkovými bloky a nejnutnějšími svršky, a vyrazil na venkov.

Zajímalo ho hlavně úrodné Poohří a Polabí, kde byly archeologické úlovky logicky nejhojnější. Vedl při tom život, jaký by nejspíš připadal asketický i svatému Františkovi: jeho důchod sotva stačil na nejnutnější stravu, přesto od venkovanů ještě vykupoval artefakty, které našli při polních pracích. Později dostával skromný příplatek 50 zlatek ročně od Národního muzea, jemuž za to předával všechny své archeologické úlovky.

Krolmus hodně publikoval; dodnes cenné jsou zejména jeho záznamy lidové slovesnosti a popisy později zaniklých archeologických lokalit. On sám ale paradoxně považoval za nejvýznamnější tři své objevy, které se ve skutečnosti všechny ukázaly být krutými omyly. Šlo o svatyni slovanského boha Černoboha, runový nápis na pohřební nádobě z Drahelčic a dokonce hrob samotného praotce Čecha.

 

Černoboh a hrob praotce Čecha

Skalsko je malá vesnice nedaleko Mladé Boleslavi, což je území, kam pověsti kladou panství slovanského kmene Pšovanů - tedy oblast z hlediska vlasteneckých badatelů obzvlášť zajímavá. Roku 1852 se tu statkář Josef Kabeš ve svém sklepě prokopal do klenuté místnosti s několika džbány. Žádný poklad v nich ale nebyl - jenže krajem zrovna putoval Krolmus, k jehož uším se zvěst o tajemném podzemí donesla. Okamžitě na místo vyrazil a jal se hledat stopy po vyspělé kultuře dávných slovanských předků. Jeho závěr byl jasný: statkářův sklep je ve skutečnosti svatyně, v níž byl kdysi uctíván podzemní bůh Černoboh.

Tady musíme na chvíli našeho toulavého kněze opustit a udělat si malý výlet do světa slovanských bohů. Tedy spíše do světa údajných slovanských bohů, protože existence všech těch Perunů, Radegastů, Lad, Moran a dalších nadpřirozených bytostí stojí na poněkud vratkých základech.

krolmus5

 

 

obr: Objekt, který Krolmus považoval za podzemná svatyni slovanského boha Černoboha, byl ve skutečnosti románský sklep

 

 

 

Čeští vlastenci logicky předpokládali, že pokud byli Praslované opravdu na vysoké civilizační úrovni (o čemž správný vlastenec samozřejmě nemohl pochybovat), museli mít i panteon přinejmenším obdobný tomu antickému. A tak začali hledat božstva, která by mohli dosadit za Dia, Apolóna, Héru a další Olympany. Něco si našli ve středověkých kronikách, jejichž autoři však sami měli zprávy už přefiltrované dlouhými věky, něco jim poněkud paradoxně přihráli němečtí historikové, kteří zkoumali stopy po vyhubených polabských Slovanech, něco přebrali z folklóru.

Je to sice poněkud zjednodušené, ale pro naše účely stačí konstatovat, že pokud vůbec takové kulty existovaly, pak šlo nanejvýš o božstva lokálního významu, ještě ke všemu většinou uctívaná někde úplně jinde než v Čechách a na Moravě. Společný Panteon mohli mít antičtí Řekové a Římané, kteří měli bohaté písemnictví a udržovali síť dálkových spojů, sotva však barbarské kmeny uprostřed divoké Evropy.

Nemusíme se kvůli tomu vlasteneckým badatelům posmívat, protože tehdejší znalosti dávné minulosti se skládaly převážně z bílých míst. Různí romantičtí uctívači dávných předků se ostatně stejným omylům radostně oddávají i dnes, kdy je vědeckých poznatků k dispozici mnohem víc.

Krolmus se tedy do Kabešova sklepa vrhl s představou, že jde o podzemní svatyni Černoboha, jednoho z oněch sporných božstev. Pro "důkazy" nemusel chodit daleko: na zvětralých kamenech našel pukliny v nichž viděl nápis "RAKSI" (psaný latinkou!), což mělo jakýmsi komplikovaným způsobem souviset s Černobohem. Další rýhy mu prozradily, že se tu uctíval také Radegast a jiná slovanská božstva. Už Krolmusovi vzdělanější současníci rozpoznali, že jde o nesmysl - "božiště" bylo ve skutečnosti románským sklepením.

K jednomu ze slavnějších Krolmusových omylů patřil také případ známý jako "popelnice s runami". Roku 1856 vykopali dělníci při stavbě kladenské železnice nedaleko obce Drahelčice (dnes Praha - Západ nedaleko Rudné) pravěký hrob s kostrou bojovníka. Na cestu do podsvětí ho jeho druzi vybavili kromě železného meče a dalších válečnických pomůcek také keramickou nádobu. Ta se krátce na to dostala do rukou našemu toulavému knězi.

krolmus7

 

 

obr: V těchto puklinech na povrchu kamene Václav Krolmus viděl "slovanské runy", které ovšem nikdy neexistovaly. Dokonce nápis přečetl, stojí prý na něm napsáno RAKSI

 

 

Tou dobou zrovna byly "runové nápisy" mezi sběrateli starožitností velkým hitem - a tak Krolmus v náhodných rýhách na povrchu opět spatřil starobylé písmo. Dokonce jej přečetl: mělo tam stát "velké světlo". Krolmus považoval svůj objev za natolik závažný, že se několikrát vydal na místo nálezu, aby lokalitu důkladně rozvrtal svou pověstnou motyčkou. Nic už ale nenašel. S nádobou se však nedokázal rozloučit, přestože jinak všechny své nálezy odevzdával Národnímu muzeu. To se jí stalo osudné, protože po smrti svého majitele zmizela. Naštěstí zbyla kresba "nápisu" - z níž je patrné, že čáry na keramice jsou jen jakési náhodné rýhy. Nádoba samotná byla patrně keltská.

Vlasteneckému badateli Krolmusova ražení nemohla být lhostejná ani meta nejvyšší, kterou představoval důkaz historické existence samotného praotce Čecha. Hledání jeho hrobu mělo v té době už dlouhou tradici, která se zaměřovala především na obec Ctiněves pod Řípem. Zastánci hypotézy, podle níž uctívaný prapředek odpočívá právě tady, operovali s železnou logikou: jednak se lokalita nachází přímo pod kopcem, na nějž Čech podnikl svůj slavný prvovýstup, jednak jméno obce jistě pochází od slova "uctívat". No a koho jiného byste chtěli pod Řípem uctívat...

Krolmus do Ctiněvsi poprvé dorazil roku 1853. V polích za kostelem si všiml malého návrší, v němž okamžitě viděl náhrobní mohylu praotce Čecha. Opět přišla ke slovu jeho motyčka, pod níž se z hlíny brzy vynořil opracovaný kámen s otvorem. Pro Krolmuse to byl konečný důkaz, podepřený ještě lidovou pověstí, že právě v těchto místech má být zakopána zlatá kvočna s kuřaty. V páterově fantazii se legenda o pokladu stala ozvěnou vzpomínky na pohřební dary, zatímco kámen byl zbraní udatného náčelníka kmene Čechů. Tak to také podal ve svých zprávách. Vědecká obec opět zaujala skeptický postoj, široká veřejnost ale začala považovat historickou existenci praotce Čecha za definitivně prokázanou. Teprve mnohem později se ukázalo, že kámen byl sekeromlat z doby kamenné.

Dnes mnozí badatelé upozorňují na to, že i pověsti spojované s příchodem Čechů mohou být ve skutečnosti mnohem starší. Lze v nich totiž rozpoznat jak nápadně mnoho keltských prvků, tak i paralel s antickými mýty. Nejstarší podoba těchto legend je známa z Kosmovy kroniky, jejíž autor měl vynikající latinské vzdělání - a velmi pravděpodobně si "bájná vyprávění starců" tvůrčím způsobem doplňoval znalostmi z Homéra a dalších antických klasiků.

Václav Krolmus zemřel v Praze 24. října 1861.

 

Jan A. Novák

obr: Pohřeb praotce Čecha v představách renesančního ilustrátora Hájkovy kroniky


 

 

Komentáře   

0 #1 hulvath 2015-01-13 02:28
Co jsem se vas naprosil, co jsem nalehal, apeloval, Honziku A. Novaku, nepij uz tu kor... Pardon, nepis o te politice. Ale je to marny, je to marny, je to marny... To myslite vazne, psat o "ruskem fasismu" ?? Zkusme srovnani technicke. Pri utoku ICBM je cas cca 20 minut na reakci, protiopatreni, atd. Ale rakety kratkeho doletu z blizkych zakladen se jednak hure detekuji, jednak je na reakci jen par desitek sekund. A vytvareji i ekonomicky tlak, nutnosti instalace obrannych systemu. USA obklicuji Rusko zakladnami kolem jejich hranic. Kosovo, Krym kde by to take nepochybne bylo po vstupu Ukrajiny do NATO, je toho prikladem. Toto muze politik velmoci dopustit, aby se bezprostredne ohrozila vojenska potence jeho zeme ? Jak sileli amici z raket na Kube ?! To fakt nemate soudnost, kdyz se rekne Rusko, zcela ztracite objektivitu ? A zakazete diskuzi, mimochodem...
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack