Novákoviny

Bible bývá považována za něco na způsob pohádky - jenže na rozdíl od pohádek obsahuje nezvykle mnoho číselných údajů - až je to nápadné. Přesné míry se objevují zejména v těch místech, která jsou obzvlášť podivná: rozměry archy úmluvy a jejího příslušenství, rozměry Noemovy archy, uspořádání nebeského Jeruzaléma... Také úvodní oddíl Bible (Genesis) čísly nijak nešetří; nejvíc z nich se týká životopisů prvních praotců po Adamovi (kterého, jak známo Bůh uplácal z hlíny, byl tedy prvním člověkem).

Adamův poněkud nebiologický a tudíž ne zcela důvěryhodný původ ovšem není jediným problémem dat v Genesis. Dalším je věk, v němž praotcové plodili potomky a především neskutečné stáří, jehož se dožívali. Mít děti v šedesáti letech je dnes v některých kruzích bráno jako důkaz vitality a úspěchu (i když někteří zlomyslní pozorovatelé to rádi vykládají jinak) a potomek navíc má otce i dědečka v jednom, což je jistě úsporné. Ale zplodit syna ve 187 letech - uznejte, to už je přece jen trochu výstřední. Nehledě na to, že takový potomek se nemohl těšit na brzké zesenilnění a posléze i úmrtí svého otcoděda, protože bibličtí patriarchové své rodině vládli pevnou rukou třeba i devět století.

Ve skutečnosti je dlouhověkost Adamových potomků nejen předmětem závisti dnešních důchodců a zajímavým námětem pro gerontology, ale i jednou z velkých záhad Bible. Pro přehlednost jsem tu sestavil jednoduchou tabulku základních dat jejich neuvěřitelných životopisů.

jméno - stáří při narození syna - věk úmrtí

Adam - 113 let - 930 let

Set - 105 let - 912 let

Enos - 90 let - 905 let

Kainan - 70 let - 910 let

Mahalel - 65 let - 895 let

Jared - 162 let - 962 let

Enoch - 65 let - 365 let?

Metuzalém - 187 let - 969 let

Lámech - 182 let - 777 let

Noe - 500 let - 950 let

Domněnka, že ve skutečnosti jde o měsíce (nebo třeba například lunární cykly) a že uvedená čísla tedy musíme dělit dvanácti, neobstojí. Sice by nám vycházel přijatelný průměrný věk okolo 70 let (pomineme-li skutečnost, že ve starých dobách byli padesátiletí lidé považováni za přestárlé kmety), ale pánové by plodili potomky už ve věku okolo pěti let. Což, jak jistě uznáte, z mnoha důvodů nejde. Nemluvě o tom, že podle Bible a Enochova apokryfu se pradědové stýkali se svými pravnuky, což by při tomto přepočtu také nebylo dost dobře možné.

Na těchto textech je několik věcí velmi nápadných. Především si nelze nevšimnout důslednosti a přesnosti s jakou Bible vypočítává nejen stáří praotců, ale i věk, kdy se jim narodil syn. Jakoby někdo chtěl upozornit, že opravdu jde o roky a ne o měsíce a že to jsou důležitá čísla, přestože jinak většina praotců (kromě Enocha a Noema) zřejmě neudělala nic, co by stálo za zanamenání v Bibli.

Pojďme si tedy ta čísla dát dohromady:

- Především zjistíme, že éra praotců od Adama po Noema (přesněji do potopy světa, kterou přežil na své arše) vyznačující se rovněž přítomností Božích synů trvala asi dvě tisíciletí. Příchozí z nebe tu tedy měli na své rejdy (ať už si pod nimi představujeme kratochvilné povyražení s pozemskými ženami, genetické experimenty nebo cokoliv jiného) docela dost času.

- Další důležitý poznatek je, že Noe se narodil ještě před tím, než byl Enoch podruhé a definitivně odnesen na nebesa. Byla mu tedy dána příležitost, aby Noema dostatečně instruoval o všem, co mu bylo o blížící se potopě sděleno při prvním výletu.

- Zajímavé je i to, že žádný z praotců se (navzdory své dlouhověkosti) potopy nedožil. Samozřejmě kromě Noema, který byl předurčen k tomu, aby ji přežil.

A ještě něco je tu podivného: ano Enochův věk. Nejenže potvrzuje jakousi nepřirozenost jeho odchodu z tohoto světa (tedy druhou a poslední pouť k Bohu), ale je současně totožný s počtem dní v roce. Jakoby to mělo ještě podtrhnout význam jeho životního příběhu; snad zdůraznit astronomicko-kalendářní či jiné poselství, které lidem ze své první výpravy na nebesa přinesl.

Přesto si někdo dal práci, aby se Enochova kniha (nepochybně nejvýznamnější apokryfní text týkající se událostí Starého zákona) do Bible nedostala - a současně tam na ni nechal nápadný odkaz.

Je to nepozornost?

Nebo narážka určená pouze vnímavým či zasvěceným?

Není to jediný takový protimluv, který "redaktorům" Bible v této části příběhu jakoby unikl. Kapitola, kde se mluví o laškování Synů božích s lidskými dcerami, také vypráví o tom, jak Hospodinovi došla s pozemšťany trpělivost:

"Nebudu se přece s lidmi rozčilovat věčně, vždyť jsou to jen smrtelné bytosti. Od teďka, ať se dožívají nanejvýš 120 let! " (1. Mojžíš, 6:3)

Tohle číslo je zajímavé hned z několika důvodů. Většina gerontologů se shoduje v tom, že na takový věk je náš organismus opravdu naprogramován. Mohli bychom se ho bez větších problémů dožívat (i bez nutnosti úprav genetické informace), kdybychom uměli dokonale využít jeho potenciál.

Nejstarší obyvatelé naší planety, u nichž lze věk bezpečně doložit, zemřeli právě ve věku okolo 120 let. Například Francouzska Jeanne Calmetová zemřela roku 1997 ve věku 120 let, a Japonec Šigečio Izumi opustil tento svět roku 1986 v témže stáří. Nejstarší žijící lidé se mohou v roce napsání této knihy, pochlubit sto patnácti svíčkami na narozeninovém dortu; jsou jimi Američanky Besse Cooperová a Dina Manfredini (italského původu). Nejstarším mužem je toho času Japonec Jiroemon Kimura - rovněž stopatnáctiletý.

- - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Záhady Bible. Pokud ji nenajdete v knihkupectví, můžete si ji objednat zde

- - - - - - - - - - - -  

To je i důvod, proč se účastníci futurologické konference v San Franciscu pořádané respektovanou organizací World Future Society roku 2003 shodli na tom, že zřetelný trend prodlužování lidského věku spěje právě k této hranici. Gerontolog Thomas Perls z Bostonské univerzity řekl: "Lidské tělo není stavěno tak, aby mohlo žít víc než 120 let. I když budou žít zdravěji a podaří se najít způsob léčby smrtelných onemocnění, dojde u nich po tak dlouhé době k selhání důležitých orgánů. Jakékoliv další prodlužování věku by vyžadovalo změny v genomu."

Jinými slovy: člověk je naprogramován přesně tak, jak to říká 6. kapitola knihy Genesis!

Jak to mohl autor biblického textu vědět v době, která neměla o genetice ani ponětí?

Zajímavé je i to, že Hospodin ve svém rozhodnutí zpočátku nebyl příliš důsledný. Dá se to ještě chápat u praotců z doby před potopou, protože zřejmě existoval plán, podle kterého ji Noe měl přežít. Ale požehnání dlouhověkosti pokračovalo i dál. Takže tu Bůh vystupuje v roli milujícího otce, kterého sice potomek pořádně dopálil, ale když opadla zlost, tak své přísnosti litoval a trest tiše zametl pod koberec. Noemův syn Sem například zplodil syna Arfaxada ve sto letech a pak žil dalších 500 let (1. Mojžíš, 11:11).

V jedenácté kapitole Genesis, ale zároveň vidíme, že pak už to s dlouhověkostí začalo pomalu ale jistě jít s kopce. Arfaxad sice také žil bezmála pět století, syna Sáleho ale měl už v pětatřiceti, což je věk odpovídající i dnešním poměrům. V dalších generacích pak postupně klesal i věk dožití. Bezprostřední předkové Abrahama se už mohli pochlubit jen přibližně dvěma staletími, což je z našeho pohledu jistě úctyhodné, ale z hlediska předpotopních praotců téměř puberta. Sám Abraham zemřel ve 175 letech, jeho pravnuk Josef působící jako ekonomický poradce a později i ministr faraona v Egyptě dokonce jen ve 110 letech. Usedlý život a hojná strava v kombinaci se stresem v manažerském postu zřejmě škodily už tehdy.

Ale ještě i Mojžíš, jehož biblický příběh je možné celkem snadno přiřadit k událostem, které se opravdu staly, měl podle knihy Exodus (druhá kniha Mojžíšova) opustit náš svět ve věku 120 let. Což je na dobu bez lékařské péče jistě pozoruhodné. Naproti tomu věk pozdějších hrdinů knihy knih se s dnešními čísly postupně srovnal.

Není to podivné?

Jan A. Novák

You have no rights to post comments