Novákoviny

Podle demografických prognóz bude roku 2050 na Zemi žít okolo 10 miliard lidí, z toho dvě miliardy budou starší než 60 let, z nichž bude značná část trpět nemocemi a omezenou soběstačností. Stáří tak přestává být jen nepříjemná poslední část života jedince, ale stává se závažným sociálním a ekonomickým problémem celé civilizace.

Stárne i populace České republiky. Zatímco roku 2005 tu žilo necelých 1,5 milionu lidí starších 65 let, podle prognóz Českého statistického úřadu v roce 2030 už jich budou téměř dva miliony a za dalších dvacet let tři miliony. Protože se předpokládá, že celkový počet obyvatel zůstane přibližně na dnešní úrovni, budou tak v roce 2050 tvořit více než 30 procenta populace Česka.
"Stárnoucí populace bude představovat jeden z nejvýznamnějších sociálních a podnikatelských problémů 21. století a společnosti po celém světě začínají zkoumat, co to znamená z hlediska schopností, znalostí a růstu," řekla Mary Sue Rogers, globální vedoucí skupiny IBM Business Consulting Services Human Capital Management. "Rozsah této změny do budoucna ovlivní způsob řízení práce a znalostí ve společnostech."
Stárnutí populace také mění marketingové strategie. Výzkum, který před časem publikovala francouzská kosmetická firma l°Oréal odhalil, že lidé, kterým je nad 50 let, disponují 70 procenty všech finančních prostředků. Přitom jejich způsob utrácení za spotřební zboží je úplně jiný než u mladších věkových skupin, na které se marketing stále přednostně zaměřuje.

Klepeme na hranice nesmrtelnosti?

Stárnutí populace se tak stává i novým impulsem pro medicínský a farmaceutický výzkum, protože motorem už nejsou jen peníze movitých jednotlivců toužících po věčném mládí, ale také zájem korporací a vyspělých států.
"Nemoci způsobené stárnutím jako rakovina, srdečně cévní onemocnění, Alzheimerova choroba a další, způsobí ve světovém měřítku každý den 100 000 úmrtí," tvrdí vědecká publicistka BBC Britt Wray. "Na prostředky proti stárnutí se proto vydávají miliardy, někteří odborníci ale soudí, že současný přístup je chybný. Podle nich je třeba na stáří pohlížet jako na každou jinou nemoc, které je možné předcházet a jíž lze léčit."
Ne všichni s tím ale souhlasí.
"Poslední dobou často slyšíme, že lék proti stárnutí je na spadnutí, stejně jako levné a bezpečné transplantace orgánů, takže nebude problém žít v plné síle do 150 let," říká Richard Faragher, gerontolog z University of Brighton. "Měli bychom to ale brát s rezervou, protože stárnutí je složitý proces a přípravky k omezení některých jeho vnějších příznaků mu nezabrání. Skutečně účinný lék proti stárnutí by měl uchovat a posílit ty mechanismy, které udržují tělo v dobré kondici u mladších jedinců."
Gerontologové se neshodují ani na potenciálu lidského organismu v boji proti stáří. Zatímco Thomas Perls z University of Boston soudí, že současným průměrným věkem dožití člověk už dosáhl meze možností svého genomu, Michael Zey, vědecký publicista a autor knihy Ageless Nation říká: "Myslím, že klepeme na hranice nesmrtelnosti." Většina specialistů ale hraje na kompromis a věří, že hranice je někde okolo 150 až 180 let. Ve skutečnosti ale ani poněkud provokativní futurista Michael Zey není v opozici proti pesimistickému Thomasi Perlsovi, protože i on vidí limit v možnostech současného lidského genomu, tvrdí ale, že je bude možné prolomit pomocí genového inženýrství a nanotechnologií.
Pesimismu odporuje i skutečnost, že genom člověka se od genomu ostatních obratlovců liší je v poměrně melém procentu z celkového počtu genů - a přesto se velryba grónská dožívá až 200 let. Vědci z University of Liverpool proto se proto snaží rozluštit její genom a najít geny, které mají na svědomí její schopnost odolávat nemocem stáří.
"Pokud bychom zjistili geny, které to mají na svědomí a mechanismy jejich fungování, mohli bychom odhalit tajemství dlouhověkosti," konstatuje vedoucí výzkumného týmu Joao Pedro de Magahaes. Vědci plánují přenášet části velrybího genomu na myši, aby zjistili, co konkrétně má odolnost proti nemocem a dlouhověkost velryb na svědomí.
Ze stejného důvodu se gerontologové zajímají i o životní styl lidí, kteří se dožili vysokého věku. Problém odhalování tajemství jejich dlouhověkosti ale komplikuje skutečnost, že jiné výsledky ukazují statistiky získané z velkých vzorků populace a jiné individuální případy. Vědecké studie sice jednoznačně prokazují, že průměrná délka života stále roste a šanci na vyšší věk mají lidé vyhýbající se cigaretám, alkoholu, tučnému jídlu a holdující pohybu, současně tu ale je také Winston Churchill snídající tučné kachny, kouřící doutníky a popíjející tvrdý alkohol. Není výjimkou, ale reprezentuje dlouhou řady případů dlouhověkosti, které význam životního stylu zcela popírají.
Přitom nápadně vysoký podíl takových "výjimek potvrzujících pravidlo" je právě mezi sto a víceletými. Například John McMorran z Michiganu, který roku 2003 zemřel ve věku 113 let kouřil doutníky, pil pivo a jedl tučná jídla. Francouzka Marie Brémontová, která zemřela ve věku 115 let, viděla původ své dlouhověkosti v pravidelné konzumaci vína a čokolády. Překvapivě stejný recept prozradila v jednom z nedávných interview Meda Mládková, která se letos dožívá 100 let.
Na druhou stranu ale je třeba přiznat, že jsou i metuzalémové uvádějící, že žili vzorně až asketicky. Například Adelina Dominguesová za Kalifornie, která zemřela ve věku 114 let, tvrdila, že nikdy nepila, nekouřila, nehrála karty, nebyla v obchodě s kosmetikou a za svůj vysoký věk vděčí víře v Boha.
Ale i velká data tu a tam něco naznačí. Statistika střední délky života například ukazuje, že ve vedení jsou země s velkým podílem mořských plodů a zeleniny ve stravě, přestože jinak nemají mnoho společného. Na špici se spolehlivě drží Andorra, Japonsko a Singapur, ale třeba i taková Itálie a Řecko jsou na tom lépe než země s vysokou životní úrovní a úspěšně bojující s kouřením jako třeba Německo nebo Velká Británie. Ale i tady se nakonec ukáže, že (řečeno s Goethem) "šedá je teorie, zatímco strom života se zelená": Kypr s téměř stejným životním stylem jako Řecko, je téměř o dvě desítky příček níž.
Podobné je to s kalorickou hodnotou stravy. Celá řada experimentů prováděných na zvířatech potvrdila, že snížení dávek potravy prodlužuje věk až o desítky procent. Naproti tomu rozvojové země i naši předkové názorně ukazují, že v případě lidí jen hladovět nestačí. Nicméně když se nebudete přejídat a budete mít ve stravě dost vitamínů, minerálů a dalších nepostradatelných látek, nic tím nezkazíte.

Pilulka proti stáří je v nedohlednu

"Nařizuji vám najít a zabrat ostrovy Bimini a dávat bedlivý pozor, aby pramen věčného mládí, který se tu nalézá, do jiných než našich rukou nepřišel," přikázal v roce 1512 španělský král Ferdinand mořeplavci Juanu Ponce de León. Ten pak sice žádný pramen věčného mládí nenašel, sen však zůstal. Alchymisté na jeho naplnění pracovali ještě dlouho, jediným úspěchem ale byla 337letá Elina Makropulos - pohříchu však jen na stránkách románu Karla Čapka.
S rozvojem biologie během dvacátého století se naděje na prodloužení života postupně vkládaly do vitaminů, hormonů a dalších látek regulujících chod organismu. I když vždy šlo o významné objevy, které pomohly i medicíně, přímý vliv na proces stárnutí nebo na choroby spojené s vyšším věkem se neprokázal. Zato se v nejednou ukázalo, že šlo buď o marketingové tahy s neprokázanými účinky (jako třeba u dodnes prodávaného "hormonu mládí" DHEA), nebo o podvody (například v případě Dipaka K. Dasay, který zfalšoval výsledky dlouhé řady experimentů týkajících se vlivu resveratrolu na lidský organismus).
Některé firmy dokonce oprášily metodu hraběnky Báthoryové, když starcům nabízejí transfúze krve nebo krevní plazmy mladých lidí. Kalifornský start-up Ambrosia například nabízel takový zákrok za 8000 dolarů, přestože většina vědců byla skeptická. Nakonec zakročil i státní regulátor kontroly léčiv U.S. Food and Drug Administration, když vydal prohlášení, v němž vyjádřil znepokojení nad tím, že "někteří pacienti jsou obtěžováni bezohlednými podnikateli, kteří se zabývají léčbou pomocí krevní plasmy mladých dárců."
Omylem se ukázal být také výzkum telomer - koncových částí chromozomů, které se při každém buněčném dělení zkracují, až nakonec způsobí smrt buňky. Zdálo se, že zabráněním zkracování může buňka žít stále a tím i celý organismus. Ve skutečnosti však zásahy do tohoto mechanismu vedly ke vzniku zhoubnému bujení, protože telomery (mimo jiné) představují ochranu před nekontrolovaným množením buněk. Přízrak rakoviny ostatně stojí za mnoha pokusy porazit stáří na buněčné úrovni, protože skutečnou nesmrtelností se v lidském organismu zatím mohou pochlubit jen nádorové buňky.
Zpráv typu "Lék proti stárnutí nalezen" je z pochopitelných důvodů hodně a většinou zapadnou stejně rychle, jako se objevily. Trochu déle zářil na nebi gerontologie přípravek sirolimus známý také jako rapamycin. Látka byla už v 70. letech minulého století objevena jako produkt půdní bakterie Streptomyces hygroscopicus a už dlouho se používá pri potlačování imunitní reakce po transplantacích. Roku 2009 ale vědci z University of Texas zjistili, že sirolimus zvyšuje průměrný věk myší o 28 až 35 procent. Současně ale zvyšuje riziko infekcí, takže se hledají cesty, jak jej zkombinovat s jinými látkami.
Zatím poslední vědeckou zprávou o úspěchu v boji se stárnutím je práce vědců ze Salk Institute, kteří pomocí metody CRISPR/Cas9 (postup běžně používaný v genetickém inženýrství pro editaci DNA) změnili strukturu genomu myší trpících progérií (Hutchinsonův-Gilfordův syndrom) způsobující předčasné stárnutí.
"Progeria je ideální model pro výzkum stárnutí, protože vše se při ní děje rychleji," vysvětluje jeden z autorů Juan Carlos Izpisua Belmonte. "Nabízí nám tak efektivní možnost jak na molekulární úrovni studovat faktory, které jej řídí."
Je známo, že progerii způsobuje u myší i u lidí mutace genu LMNA, který pak produkuje odlišné bílkoviny. Vědcům se podařilo pomocí editace DNA ovlivnit produkci bílkovin tak, že příznaky progerie ustoupily a délka života myší se prodloužila až o 25 procent. Nyní se chtějí zaměřit na zlepšení efektivnosti zásahu a dotáhnout jej do podoby, která by umožňovala aplikaci lidem.
Jiné laboratoře se zaměřují na jiné geny a také hlásí, že jsou na stopě tajemství stárnutí (kromě DNA v buněčném jádře buňky některé zkoumají DNA v mitochondriích, které řídí energetickou výměnu v buňce). Jisté tak je zatím jen to, že proces stárnutí a mechanismy, které jej řídí, jsou velmi komplikované. Časovaná bomba smrti stářím nebo chorobami, které ho doprovázejí, tikající genomu každého z nás, je dobře ukrytá a biologický věk je nejspíš kombinace genetických vlivů a faktorů prostředí.
Loni publikovaná zpráva U.S. National Library of Medicine shrnuje výsledky studií dlouhověkosti u vzájemně příbuzných lidí do konstatování, že "na genomu pravděpodobně závisí asi 25 procent variací v délce života, není ale jasné, které geny v tom hrají roli. U některých dlouhověkých osob se našla souvislost s určitými geny, u jiných však ne. Můžeme se tedy jen domnívat, že délku dožití ovlivňuje souhra většího množství genů, z nichž většinu zatím nedokážeme identifikovat."

Jan A. Novák

You have no rights to post comments