Novákoviny

Šalamounův chrám, k jehož odkazu se hlásili templáři a zednáři, sice panovník oficiálně zbudoval za účelem Boží přítomnosti v zemi jeho lidu, fyzicky a zcela hmatatelně v něm ale přebývala právě Archa úmluvy, jako zdaleka nejvýznamnější inventář. Jinými slovy: o tom, jestli Bůh navštěvuje kostely, které vznikly k jeho větší slávě, si můžeme myslet ledacos, ale to, že Šalamounův chrám byl postaven jako objekt sloužící k uložení a ochraně záhadné Archy není nejmenší důvod pochybovat.

 

Z Bible vyplývá, že do budování chrámu se zřejmě chtěl pustit už král David, dokonce za tím účelem vyhledal a koupil vhodný pozemek od jakéhosi pana Aravny Jezubejského, jak popisuje starozákonní Kniha Samuelova: "I řekl Aravna: Proč přišel pán můj král k služebníku svému? Odpověděl David: Abych koupil od tebe humno toto a vzdělal na něm oltář Hospodinu, aby přestala rána tato."

Ranou David myslel mor, který postihl Izrael, přičemž nápad postavit ho neměl tak docela ze své hlavy: poradil mu to jakýsi prorok Gád, který pro chrám také vybral lokalitu na Aravnových pozemcích. Zjevil se mu tam totiž předtím anděl - což je mimochodem velmi zajímavá metoda, jak zvýšit prodejní cenu nemovitostí, kterou dnešní developeři ke své škodě poněkud opomíjejí.

Sluší se ovšem dodat, že Bible možná neříká všechno, protože podle některých historiků tu už předtím nějaký chrám stál. Měl patřit předžidovským obyvatelům oblasti Jeruzaléma (některé prameny mluví o kmeni Jebusitů), a tak byl odsouzen k zapomnění.

 

Vládce démonů

David z důvodu politického neklidu už postavit chrám pro archu nestihl. "...nemohl postavit Hospodinu domu jeho pro války, kteréž jej obkličovaly, dokud Hospodin nepodložil nepřátel pod nohy jeho," vysvětluje Bible. Ještě ke všemu byl na sklonku svého panování zřejmě tak trochu mimo a přestával se orientovat ve svých manželkách a souložnicích, což vedlo k tahanicím o následnictví mezi potomky.

 

 

obr: Král Šalamoun. Biblická ilustrace z 19. století od Gustava Dorého

 

 

Z nich nakonec vítězně vyšel Šalamoun, syn, kterého měl se ženou jménem Betsabé (Bat-šeba). Šlo o vztah v podstatě hříšný, protože David ji ukradl jakémusi cizinci jménem Urijáš, snad Chetitovi - a aby se jí po něm moc nestýskalo, tak právoplatnému manželovi pro všechny případy zařídil smrt v boji. Hospodin ho za to potrestal smrtí prvního syna vzešlého z tohoto svazku, tím se ale Boží hněv vyčerpal a druhý syn přežil. Dostal jméno Šalamoun.

Těžko si nevšimnout, že už svým původem má Šalamoun cosi společného s Achnatonem: po matce jeho geny pocházejí odkudsi z neznáma. Ale ani tím podobnost nekončí - Šalamoun byl mimo jiné věhlasný spisovatel, básník a pěvec ("Složil tří tisíc přísloví a písniček jeho bylo tisíc a pět," tvrdí Bible). Moc bych se proto nedivil, kdyby výše zmiňovaný Davidův žalm tolik podobný Achnatonovu hymnu na slunce ve skutečnosti pocházel od něj, protože jeho královský otec literární sklony moc neprojevoval.

Především ale Šalamouna s reformátorským faraonem spojovalo to, že byl mimořádnou osobností, která se zcela vymykala jeho době i jeho okolí. "Nadto dal Bůh Šalamounovi moudrost a prozřetelnost velikou náramně a širokost mysli jest jako písku na břehu mořském," tvrdí biblická I. Kniha královská. Je tu i zajímavá narážka na Egypt: "Neb větší byla moudrost Šalamounova, než moudrost všech národů východních, a než všeliká moudrost Egyptských."

Dokonce se tu naznačuje něco, co jinde v Bibli nevidíme, a co bylo zjevně mimo okruh zájmů jejích autorů i starozákonního Izraele obecně: Šalamoun byl také přírodovědec. "Vypsal též o stromích, počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mechu, kterýž roste na zdi. Psal i o hovadech a o ptácích a o zeměplazích a o rybách. Protož přicházeli ze všech národů poslouchati moudrosti Šalamounovy. I ode všech králů, kteříž slyšeli o moudrosti jeho..."

Apokryfní židovský text pocházející z 2. století př. n. l. tvrdí, že Šalamoun byl mimo jiné vynikající astronom, zatímco spisy gnostiků z počátku letopočtu jej líčí jako vládce démonů. Šalamoun také měl říci tato pozoruhodná slova: "Sláva boží jest skrývati věci, ale sláva králů věci zpytovati."

Tak jako Imhotepa můžeme považovat za prvního inženýra, o němž víme, pak Šalamoun je bez velké nadsázky první přírodovědec - navíc v době, která si na přírodní vědy vůbec nepotrpěla, což je obzvlášť nápadné. Ale ani konstruktérské schopnosti mu prý nebyly cizí, protože podle některých starých židovských textů měl trůn, který se automaticky přemisťoval tam, kam král kráčel.

Šalamoun zřejmě také měl na svou dobu neobvyklé geografické znalosti, nebo zeměpisné informace z jakohosi neznámého zdroje. A byl to zdroj k nezaplacení - doslova a do písmene. "Nadělal také král Šalamoun lodí velkých na břehu moře Rudého... Kteříž přeplavivše se do Ofir, nabrali tam zlata čtyřista a dvadceti centéřů a přivezli králi Šalamounovi," říká Bible.

 

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
TIP:

Text je ukázkou z knihy Templáři, zednáři a další tajné společnosti v Čechách i ve světě, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Objednat si ji můžete zde
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

 

"Čtyřista a dvaadvaceti centéřů" je něco okolo dvaceti tun - a to rozhodně není málo. Kde ležela země zlata Ofir, o tom se historikové, geografové a záhadologové dohadují dodnes. Většinou ji kladou někam do východní části rovníkové Afriky, i když ti odvázanější se nebojí mluvit ani o Jižní Americe nebo o Austrálii.

Podle Bible se tato flotila vypravovala na cestu každé tři roky a její plavby byly základním zdrojem Šalamounova pohádkového bohatství. Zjevně tedy šlo o cesty ke konkrétnímu cíli, nikoliv o výzkumné výpravy, které jen se štěstím narazily na zlato.

V každém případě byl Šalamoun muž neobyčejných vědomostí a schopností, jakého bychom v národě, který ještě před pár generacemi kočoval pouští, nečekali.
Byl tedy dalším Učitelem z neznáma? Zapamatujme si to, protože přihlášením k Šalamounovi se tajné společnosti nebo jejich příslušníci zároveň přímo či nepřímo přihlašovaly ke střežení této moudrosti a těchto vědomostí.

Může to být jen symbol skrytého vědění (nebo dokonce jakýsi reklamní tah, protože "Šalamoun" díky všeobecné znalosti Bible byl po celá staletí tím, čemu se dnes říká dobrá obchodní značka) - ale stejně dobře za tím může být i zcela konkrétní informační obsah. Alespoň u některých. Šalamoun v takových případech může být onen viditelný stín, který vrhají neviditelné subjekty, jak jsme o tom mluvili v úvodu kapitoly.

Není přitom bez zajímavosti, že podobné expedice za nevídanými poklady stejným směrem vypravovala o pár staletí dřív egyptská panovnice Hatšepsut (vládla přibližně v letech 1479 až 1457 př. n. l.) a že v Austrálii se našly artefakty naznačující, že se přinejmenším jedna egyptská loď dostala až sem. Přitom australská ložiska zlata jsou vyhlášená... Je možné, že se Šalamoun nějak dostal k vědomostem faraonské říše na Nilu? Nebo k ještě starším zdrojům, z nichž čerpala i Hatšepsut?

Je tu ale ještě jedna stopa, která vede na přesně opačnou stranu: míří skrz Středozemní moře a přes celý Atlantik až na americký kontinent.

 

Americká stopa

Prakticky jediným zdrojem, který o Šalamounově chrámu (nebo také Prvním chrámu) máme, je Bible. Ta říká, že král ho začal stavět "léta čtyřstého osmdesátého po vyjití synů Izraelských ze země Egyptské", což je podle moderních historiků nejspíš někdy v 10. století př. n. l. Starozákonní I. Kniha královská popisuje jeho stavbu s onou důkladností, k níž se poněkud překvapivě uchyluje vždy, když přejde od líčení historie a zázraků k technickým popisům - takže by nemělo překvapit, že i tentokrát nechybí ani přesná čísla.

 

 

obr: Jeden z mnoha novodobých pokusů o rekonstrukci podoby Šalamounova chrámu podle údajů v Bibli

 

 

Když se biblické lokte převedou na dnešní jednotky, dovíme se, že objekt byl jen asi 30 metrů dlouhý a 25 metrů široký, střecha hlavní prostory se nacházela ve výšce 14 metrů. Tedy ve srovnání s egyptskými chrámy nic noc, i když právě ty zřejmě byly architektovi inspirací.

Ovšem Šalamoun byl teprve druhý král mladého státu, zatímco v prastarém Egyptě už vládlo několik dynastií faronů a také lidské i přírodní zdroje obou zemí byly neporovnatelné.

Ani po architektonické stránce zřejmě nebyl chrám nijak zvlášť nápaditý; podle všeho šlo o komplex několika budov obdélníkového půdorysu s plochými střechami, k němuž přiléhal podobně řešený komplex královského paláce - nechci se rouhat, ale stejně mi to nedá: moderní nákupní komplexy nebo konferenční centra nevypadají moc jinak. Ale o vnější podobu nešlo - to opravdu důležité se skrývalo uvnitř.

Podle biblické První knihy královské by jakýmsi generálním dodavatelem materiálu Šalamounův přítel a spojenec tyrský král Chiram. Jinde se ale můžeme dočíst, že na stavbě Chrámu působil také jako architekt nebo aspoň stavitel. Jeho jméno se proto v podobě Hiram objevuje v souvislosti s mýty o původu svobodných zednářů. O tom Starý zákon nic neříká, zato však Chiramovi přisuzuje jinou specializaci: měl disponovat loďstvem se zkušenými posádkami. Právě tato flotila zajišťovala mimo jiné i dopravu pokladů ze země Ofir.

 

 

obr: Olmécká soška muše s plnovousem známá jako Veslař z La Venty

 

 

Chiram byl králem v přístavním městě Tyr (dnešní Sur na libanonském pobřeží), které tehdy patřilo Féničanům, což byl národ proslulý mořeplaveckou zdatností. O tom, že Chiram byl Féničan, tedy vůbec nemusíme pochybovat. A teď to začne být zajímavé: existující jisté indicie nasvědčující tomu, že právě Féničané objevili cestu do Ameriky dávno před Kolumbem.

Přibližně ve stejné době, kdy Šalamoun stavěl svůj chrám se ve Střední Americe prakticky z ničeho vynořila záhadná civilizace Olméků. Sami Olemékové se za vynálezce své kultury nepovažovali. Věřili, že jim ji přinesli bohové v podobě jaguárů, kteří zpočátku také vládli jejich městům.

Olmékové po sobě zanechali mimo jiné i obří čedičové hlavy ve zvláštních přílbách, které mají zřetelně černošské rysy. Je to důkaz kontaktu s Afrikou? O dalších kontaktech přes Atlantik svědčí nevelká plastika znázorňující muže s bělošskými rysy a plnovousem. Podle charakteristického držení těla se jí říká "veslař z La Venty". Ale i když není jisté, jestli se model pro tuto plastiku opravdu držel vesla, nelze pochybovat o jednom: Indián to určitě nebyl.

Z téže lokality pochází i portrét hlavy z profilu, který se svou špičatou bradkou a orlím nosem jakoby z oka vypadl Strýčku Samovi, který má tak trochu semitské rysy. Do skupiny semitských národů patřili i Féničané. Podobné typicky bělošské tváře často zobrazovaly i předincké kultury Jižní Ameriky.

Ještě působivější jsou skalní nápisy. K nejznámějším patří fénický text na kameni poblíž brazilského Parahyba, který vznikl někdy v 6. století před počátkem našeho letopočtu: "Jsme synové Kanaánu ze Sidonu, města králů..." říká a mluví o expedici deseti lodí kolem Afriky, od níž jejich dvě lodě odloučila bouře. Fénický nápis se našel i na skále poblíž dnešního Rio de Janeira.

Jak tyto výpravy často končily, naznačují indiánské kresby: bílí námořníci jsou podřezáváni na obětních kamenech. Zřejmě ale ne všechny výpravy na západ byly nešťastné náhody a jednosměrné plavby bez návratu, končící ztroskotáním. Na ostrově Isle Roayale na jezeře Superior u Michiganu archeologové objevili starověké doly na měď - která se z Nového světa někam vypařila.

"Kam se poděly ty tuny kovu odtud, když všude kolem vládla doba kamenná a v indiánských mohylách se našly jen nepatrné zlomky mědi?" ptá se Brian R. Desborough, autor knihy They Cast No Shadows a sám si odpovídá: "Fénické lodi je odvezly do Středomoří!"

Ale co když to nebyla jen měď? Co když stejného původu bylo i to, jemuž Bible říká zlato Ofiru? Svůj význam možná má i to, že Šalamouna jako velkého mořeplavce a objevitele líčí arabské Pohádky tisíce a jedné noci. Mluví například o tom, jak námořníci připluli k dosud neznámé zemi a na jejich skalách našli vyryté Šalamounovy znaky.

Těžko si nevzpomenout na americké nápisy přisuzované Féničanům - přitom Pohádky tisíce a jedné noci vznikly dávno před tím, že byly nápisy objeveny.

Hypotetická, ale zdaleka ne nepravděpodobná možnost fénické (a tím i Šalamounovy) znalosti cesty do Ameriky, vede k zajímavým souvislostem s pozdějšími tajnými společnostmi. Ještě uvidíme, že tyto znalosti mohly padnout do rukou templářů a že ti jsou také podezříváni z aktivit na druhé straně Atlantiku. A že později se právě na americkém území mimořádně projevil vliv svobodného zednářství, což svádí k podezření, že měli tento kontinent předem vyhlédnutý pro uspořádání společnosti podle jejich představ...

 

Jan A. Novák

obr: Fénická loď na antickém reliéfu

 

You have no rights to post comments