Novákoviny

Ve 14. století před naším letopočtem se v Egyptě stalo něco divného: poprvé v lidských dějinách (aspoň v těch nám známých) někdo přišel s myšlenkou, že početné panoptikum bohů je nadbytečné, protože úplně stačí jeden. V tomto případě se jmenoval Aton, byl univerzální, všemocný a vůbec tak nějak nad věcí, takže žádné spolubohy nepotřeboval. Reprezentoval tvořivou sílu slunce, což samo o sobě je v pouštní zemi rozpalované žhavými paprsky podivné.

 

Ještě divnější ale muselo Egypťanům připadat, že tenhle absolutní bůh je také laskavý, dobrý a mírumilovný, takže se ho už nemusí bát - stačí, když se z jeho přízně budou radovat. To už na ně ale zřejmě bylo trochu moc, takže se později zase s gustem vrátili k božstvům sice méně všemocným a méně dobrotivým, zato však jim bližším...

Ale nepředbíhejme.

Nahrazení nepřehledné božské tlupy jediným univerzálním bohem představovalo asi největší náboženskou revoluci všech dob. Zvláštní je na ní i to, že ji nerozpoutal nějaký reformátor "zdola" typu Jana Husa nebo Martina Luthera - to v zemi faraonů nejspíš ani nešlo. Muž, který ji zaváděl, byl nejvyšším vládcem Egypta, přesto se ale nenechával zobrazovat v panovačných pózách, jako jeho předchůdci. Naopak po svých umělcích požadoval portréty, které vypadají skoro jako karikatury. Nebo jako mimozemšťané v představách tvůrců sci-fi velkofilmů.

 

- - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Záhady Bible, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - -

 

 

Pokud jste četli román Egypťan Sinuhet od Mika Waltariho, asi už tušíte, o kom je řeč: strůjcem tohoto převratu mezi bohy byl egyptský vládce Achnaton. Jak a proč se mimořádně vzdělaný a vnímavý faraon k tak drastické náboženské reformě odhodlal, je záhadou. Tím však záhady vzniku monoteismu zdaleka nekončí, ale naopak začínají: přibližné v téže době žil v Egyptě jiný muž jménem Mojžíš, který je považován za autora prvních pěti knih Starého zákona - a a duchovního otce dvou náboženství, která rovněž vyznávají jen jediného univerzálního Boha. O tom, že Jahve Starého zákona byl stejně laskavý a mírumilovný jako Achnatonův Aton, sice lze nad stránkami Genesis často s úspěchem pochybovat, zcela jistě ale přes něj vedla cesta k jedinému milosrdnému Bohu Nového zákona, který už má s Atonem nápadně mnoho společného.

 

Ó, slunce živoucí...

Kdo od koho v tomto případě opisoval, není zřejmé - i když je pravděpodobnější, že Mojžíš znal Achnatona, než naopak. Máme tedy před sebou když už ne důkaz, tak alespoň další velmi silnou indicii, že všechny ty podivné věci popisované ve Starém zákoně i v související apokryfní literatuře se sem dostaly prostřednictvím Egypta a jeho kořenů sahajících do nezbadatelně temných hlubin minulosti.

Nevěříte? Přečtěte si tohle:

- -

"Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,

ó slunce živoucí, počátku všeho žití!

Když na východě objevilo ses,

zemi jsi naplnilo krásou svojí.

Skvěješ se vznešené a velké

vysoko nad zeměmi všemi,

paprsky tvoje objímají světy,

světy, jež zrodily se z tebe,

a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,

ty spoutáváš je pro drahého syna.

Když zapadlo jsi pod západní obzor,

v temnu je země jako v temnu smrti,

lidé spí v komorách s hlavami zastřenými,

že jedno oko neuvidí druhé,

a kdybys kradl jim, co mají pod hlavami,

snad nikdo nevěděl by o tom.

V tu dobu vycházejí z doupat lvi

a plazi vylézají, aby kousali,

tma v očích žhne a země mlčí:

tvůrce jest pod obzorem.

Tys bylo jediné a první!

Vyšlo jsi se svou zářnou tváří

a zjevilo ses palčivé a krásné,

a když ses blížilo a vzdalovalo,

za sebe vytvořilos milióny podob,

vesnice, města, pole, cesty, řeky.

Veškeré oči před sebou tě vidí,

jak nad zemí jdeš, zářné slunce denní!

Svět povstal rukou tvou,

tys vytvořilo lidi,

žijí, když vyšlo jsi,

když zajdeš, umírají.

Tys životem,

jen tebou člověk žije,

tvou krásou kochají se oči,

než zajdeš pod obzor.

Když zajdeš,

ustávají práce veškeré,

když opět vyjdeš,

vše se daří králi.

Veškeré tvory, kráčející po zemi,

už od časů, cos vytvořilo světy,

pro svého syna vychováváš, pro syna,

jenž vyšel z těla tvého."

- -

Nádherné, že? Tahle překrásná báseň je stará více než 33 století a složil ji jeden z nejmocnějších mužů tehdejšího světa, egyptský faraon Amenhotep IV., který si říkal Achnaton (Živoucí duch Atona). Jde o úryvek jeho ódy na slunce, oslavu naší hvězdy, která je dárcem života a kterou on povýšil na jediného boha jménem Aton.

A teď se podívejte na tohle:

- -

"Hospodine, Bože můj,

jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl

Přioděl jsi se světlem,

jako roucha jsi roztáhl nebesa

Kterýž sklenul na vodách paláce své,

kterýž užívá hustých oblaků místo vozů

a vznáší se na peří větrovém

(...)

Kterýž vypouštíš potoky přes údolí, aby tekly mezi horami

A nápoj dávaly všem živočichům polním...

Při nich sídlí ptactvo nebeské

a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává

Kterýž svlažuješ hory z výsostí tvých,

aby ovocem činů tvých sytila se země

Dáváš, aby rostla tráva dobytku

a bylina k potřebám člověka,

abys tak vyvodil chléb ze země

(...)

Uvodíš tmu a bývá noc,

v níž vybíhají všichni živočichové lesní

Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha

silného pokrmu svého

Když slunce vychází, zase shromažďují se

a v doupatech svých se ukládají

Člověk vychází ku práci své

a k dílu svému až do večera

Jak mnozí a velcí jsou skutkové tvoji, Hospodine!

Všecky°s je moudře učinil,

plná jest země bohatství tvého..."

- -

I to je neobyčejně krásné. Ale současně také předešlé básni nápadně podobné. Jde o úryvky 104. žalmu z Knihy žalmů, součástí Bible, jejíž autorství je rovněž přisuzováno velkému panovníkovi - tentokrát ovšem židovskému králi Davidovi. A nejde už o oslavu slunce, ale o vzývání židovského a později i křesťanského Hospodina.

A nedá mi to, abych tu necitoval ještě jeden text, který mi rovněž oba předešlé v mnohém připomíná:

- -

Jako všechny věci byly učiněny z jediného,

za zprostředkování jediného,

tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.

Slunce je jeho otcem,

měsíc je jeho matkou

vítr jej nosil ve svých útrobách,

země je jeho živitelkou.

On je otcem univerzální podstaty všeho světa

(...)

On vystupuje od země k nebi a zase znova sestupuje,

přijímá sílu věcí hořejších i dolejších.

Takto získáš sílu celého vesmíru,

veškerá hmota prchne před tebou.

Tu sídlí síla ze všech nejmocnější,

která překoná všechno a pronikne vším.

Takto byl stvořen vesmír

(...)

Proto mi říkají Hermes Trismegistos,

neboť ovládám tři části tajemství vesmíru.

Je dokonalé, co jsem řekl o síle slunce.

- -

Tohle je text takzvané Smaragdové desky, díla, které je pokládáno za základ alchymie a připisováno jejímu mýtickému zakladateli Hermovi Trismegistovi. Ten je často ztotožňován se staroegyptským bohem Thovtem - a to je rovněž postava z hlediska našeho pátrání po zdroji biblických zázraků velmi podezřelá. Jde totiž o božstvo velmi staré, nejspíš ještě předdynastického původu. Ani by nás tu asi nemělo překvapit, že Thovt je další z defilé prométheovských typů, na něž narážíme velmi často: měl stvořitelské poslání, symbolizoval vědění, moudrost a magii.

O původu Smaragdové desky se vyprávějí neuvěřitelné legendy; měla být například nalezena v Cheopsově pyramidě, byla majetkem rodiny biblického Abrahama a podobně. Vědci předpokládají, že do středověké Evropy se její text dostal prostřednictvím arabské esoterické literatury. Mohla tedy být Achnatonem nebo spíš Davidem inspirovaná - stejně tak ale nelze ani vyloučit, že oba tito pánové se naopak inspirovali jí (pokud je opravdu tak stará, jak legendy tvrdí). Nebo že všechny tři texty mají nějaký ještě starší společný vzor...

 

Jan A. Novák

 

obr: Hermes Trismegistos

You have no rights to post comments