Novákoviny

Jen dvakrát do roka je den stejně dlouhý jako noc - nastává rovnodennost. Ta jarní symbolizuje konec zimy a definitivní začátek teplejší, blahobytnější, prosvětlenější a vůbec radostnější části roku. Nepřekvapí proto, že je to den, který oslavovaly snad všechny lidské kultury od pravěku až po současnost. A tak i naše Velikonoce mají některé své kořeny v tajemných obřadech doprovázejících svátky rovnodennosti před desítkami tisíc let.

Zdálo by se, že stanovit čas rovnodennosti muselo být pro pravěké lidi téměř nemožné, protože hodinkami jistě nedisponovali. Ve skutečnosti to však je velmi jednoduché. Stačí kolmo do země zarazit tyč a zaznamenávat pak pohyb konce jejího stínu, třeba pokládáním menších kamenů, zatloukáním kolíků a podobně. Po celý rok je dráha konce stínu zakřivená - s výjimkou dvou dní: jarní a podzimní rovnodennosti. Právě jen tehdy tvoří rovnou čáru, protože slunce vychází přesně na východě a zapadá přesně na západě. Astronomická jarní rovnodennost nastává 20. nebo 21. března, výjimečně i 19. března.

 

Kamenné kalendáře

Je velmi pravděpodobné, že přinejmenším některé ze záhadných megalitických staveb vznikly právě za účelem zjišťování dní rovnodennosti. U některých z nich archeologické vykopávky také dokázaly, že nejdřív šlo o kůlové stavby, teprve později byly kůly nahrazeny obrovskými zdviženými kameny.

Nebylo to tedy tak, že pravěký člověk své astronomické poznatky získané pomocí kůlů chtěl navěky zafixovat do kamene? Že třeba megalitické kruhy typu slavného Stonehenge byly jakousi obdobou moderní výzkumné zprávy završující dlouholetou vědeckou práci?

 

obr: Nejstarším kalendářem bylo slunce a měsíc. Foto: Jan A. Novák

 

Archeologické vykopávky ve Stonehenge by tomu mohly nasvědčovat. Kamenná kruhová stavba sice začala být budována přibližně 3100 let před počátkem našeho letopočtu, vědci však v jejím areálu našly stopy po dřevěných kůlech, které tu byly už před 8000 lety. Jisté je, že definitivní kamenná podoba Stonehenge umožňovala sledovat mimo jiné i místa východů a západů slunce ve dnech rovnodennosti i slunovratu a nejjižnější a nejsevernější východy měsíce. Je možné, že už tehdy se lidé pokoušeli najít nějakou závislost mezi pohyby slunce a měsíce.

Pravěké objekty se zjevnou astronomickou orientací se nacházejí i na našem území. Nejznámější jsou stopy po čtvercové ohradě s několika branami u Makotřes na Slánsku.

 

obr: Tajemný Čertův sloup na Vyšehradě mohl mít kalendářní funkci. Foto: Jan A. Novák

 

Zajímavá je i stará pověst, podle níž kdysi na pražském Vyšehradě stál kamenný kruh určený pro "měření času" podobný megalitickým stavbám typu Stonehenge. Není ani vyloučené, že dnešní Čertův sloup v tamním parku je jeho posledním pozůstatkem. Původ tohoto podivného objektu se dodnes nikomu nepodařilo přesvědčivě objasnit.

Dnes už většina vědců připouští, že alespoň některé megalitické stavby fungovaly jako obrovské kalendáře, v nichž slunce a měsíc ukazovaly jak plyne čas. Významné byly právě okamžiky rovnodennosti a slunovratů, podle nichž se možná řídily polní práce (i když zemědělec obvykle poslouchá spíš přírodu než tělesa na obloze), skoro určitě však obřady a rituály.

Co se tu v oněch dnech odehrávalo? To už se asi nikdy nedovíme. Jen lidové zvyky s prastarými kořeny něco málo naznačují.

 Topení Mory

Venkovské lidové zvyky jsou zřejmě ozvěnou předkřesťanských oslav jarní rovnodennosti - nejen slovanských, jak se často mylně uvádí, ale obvykle ještě starších: germánských, keltských, starořímských i jiných. Dnes je z nich nejpopulárnější vzájemné mrskání vrbovými proutky, tedy pomlázka. K tomu neoddělitelně patřilo obdarovávání vejci - symboly života. Není přitom bez zajímavosti, že zdobená vejce se dávala do hrobů už ve starém Uru někdy okolo roku 3300 př. n. l. A nechyběla ani v hrobech velmožů Velké Moravy z 9. století našeho letopočtu. Jde tedy o zvyk velmi starý, který se přitom táhne napříč tisíciletími a jehož původ se ztrácí v nejstarší minulosti. Zdobená vejce jako symbol života byla vždy plná - zvyk zdobit vyfukovaná vejce pochází až z moderní doby.

obr: Menhir u Klobuk údajně dřív obklopovaly další kameny uspořádané do kruhu. Pohádka o dvanácti měsíčkách sedících v kruhu na kamenech může být ozvěnou starých obřadů v kalendářních megalitických stavbách. Foto: Jan A. Novák

 

V pohanských dobách patrně bylo nejvýznamnějším obřadem jarní rovnodennosti vynášení symbolu zimy a všeho, co obnášela: nedostatku, hladu, bídu a nemocí. Ve starých pramenech nechybí náznaky, že původně šlo o lidskou oběť, kterou později nahradila figurína - někdy docela malá, jindy velikosti skutečného člověka. Často byla ověšena prázdnými skořápkami měkkýšů, což byl symbol smrti. Obřad házení figuríny do vody vzpomíná Ovidius u Římanů, nechyběl ani u Germánů. V oblasti osídlené Slovany se této nesympatické bytosti říkalo (a někde dodnes říká) Morana, Mora, Marena, Smrtka, Smrtholka... Někde měla i mužský protějšek jménem Mařoch.

Po magickém utopení Mory někde za vsí si účastníci průvodu natrhali čerstvé větvičky a s nimi pak obcházeli všechna stavení. Často byl obřad spojen s prvky věštění. Někde například měl do roka zemřít ten, kdo po utopení Smrtky přišel zpět do vsi poslední. Návrat průvodu proto míval podobu divokého přespolního běhu.

"Obřad vyjadřoval konec vlády smrti, přinášel zúčastněným pocit osvobozující radosti z vítězství obnovujícího se života a zároveň měl magickým způsobem zajistit a potvrdit obrat v rytmu přírodního dění," uvádí Zdeněk Váňa, autor knihy Svět slovanských bohů a démonů.

 

Obřad zvířecího boha

Pohanský ráz oslav jara dostal v některých oblastech podobu poněkud pikantní. Staří Slované na území dnešního Bulharska například provozovali rituální hru, jejímž hlavním aktérem byl jakýsi zvířecí bůh kuker - muž v masce zvířete s velkým dřevěným penisem. Symbolicky se spojil se ženou, která pak předstírala těhotenství a porod, zatímco ostatní účastníci obřadu naznačovali polní práce. Výsledkem mělo být magické zajištění dobré úrody. I tento rituál zřejmě má velmi staré kořeny.

Křesťanská církev z těchto pohanských zvyků pochopitelně nebyla nijak nadšená a snažila se je zpočátku potlačovat zákazy a násilím. Moc se to nedařilo, a tak později zvolila rozumnější postup: nenápadně do nich vnášela křesťanské prvky a dávala je do souladu se svým liturgickým kalendářem.

 

obr: Jarní obřady byly magickým odrazem návratu plodnosti a hojnosti. Foto: Jan A. Novák

 

Tak třeba vynášení smrtky dostalo svou Smrtnou neděli, která je dva týdny před nedělí velikonoční. Pomlázku zase církev vysvětlovala jako připomenutí sexuální abstinence, kterou vyžadovala od manželů před velikonoční zpovědí. Především ale z Velikonoc udělala svůj nejvýznamnější svátek.

 

Od Achnatona k Mojžíšovi

Monoteistická náboženství se snažila od těch s mnoha bohy a polobohy radikálně odlišit - mimo jiné i tím, že už neuctívala jednotlivé přírodní síly, ale samotný božský princip, který je jim nadřazený. První, kdo se o něco takového pokusil, byl "reformátor na trůnu", egyptský faraon Achnaton (asi 1375-1336 př. n. l.), který ne náhodou rozhodl, že jediným uctívaným bohem bude Aton symbolizovaný sluncem.

"Tvé paprsky vyživují louky, když vycházíš, zelenají se a rostou," říká Achnaton ve své Ódě na slunce. "Vytvořilo jsi roční období, aby mohlo růst, to, co jsi stvořilo..."

Právě v té době byli "národními hosty" Egypťanů Židé, kteří tu pobývali ve velmi pohodlném zajetí - například Josef to dotáhl až na jakéhosi faraonova prvního ministra a správce celé říše.

 

obr: Křesťanské Velikonoce navazují na židovské svátky a ty zas možná vycházejí z Achnatonova slunečního kultu.

 

Někteří badatelé proto věří, že od Atonova kultu vede přímá cesta k monoteistickému židovskému náboženství a jeho prostřednictvím ke křesťanství. A nechybí ani názor, že zakladatel židovského náboženství Mojžíš nebyl Žid, ale kněz Atonova kultu, který musel uprchnout poté, co Achnaton za nejasných okolností přišel o moc.

Právě vyjití Židů z egyptského zajetí pak dalo vzniknout svátku pesach, který také někdy bývá označován jako "židovské velikonoce". S přírodními kulty už zdánlivě nemá nic společného - ale slaví se na jaře okolo slunovratu a je to nejvýznamnější židovský svátek. Poprvé tu vidíme snahu přebít pohanské svátky jarního slunovratu novou tradicí.

Na to pak navázali křesťané. Zvláštní náhodou zemřel Ježíš Kristus na kříži právě během židovského svátku pesach nebo těsně před ním - a díky tomu největší křesťanský svátek opět připadl na období kolem jarního slunovratu. Velikonoce tak navazují na pohanské slunovratové kulty, i na židovské svátky pesach - se zjevnou snahou je zastínit.

 Spor o Velikonoce

Stanovení data Velikonoc ale nebylo jednoduché a prodělalo zajímavý vývoj. Původně církev určila, že Velikonoce se budou slavit vždy v den jarní rovnodennosti, tedy 21. března. Jenže v římské říši a později i v celé Evropě platil juliánský kalendář zavedený reformou Julia Caesara roku 49 př. n. l. Ten sice ve své době znamenal zlepšení, jenže moc přesný pořád pořád ještě nebyl. Oproti astronomickému roku obsahoval chybu přibližně 11 minut na rok, která se během 128 let sečte do celého dne. V časech Impéria to vypadalo zanedbatelně - jenže dějiny ukázaly, že Říše a její pokračování v podobě katolické církve, jsou opravdu hodné přídomku "tisíciletá". A chyba začala nepříjemně narůstat.

Ve třetím století našeho letopočtu se už kalendářní rovnodennost oproti skutečné posunula o půl týdne. Právě v té době měl císař Konstantin zájem na tom, aby se křesťanství stalo státní ideologií Impéria - jenže tomu bránily věčné hádky církevních otců, mimo jiné i o datum konání nejvýznamnějšího křesťanského svátku. Protože kalendář už neodpovídal jevům na obloze, začaly si církevní autority v různých organizovat Velikonoce podle vlastních výpočtů, většinou odvozených od lunárních cyklů. Tak se stalo, že se tento svátek slavil v různých dnech mezi 21. a 24. březnem, což samozřejmě nepůsobilo dobře a bylo terčem posměchu "pohanů".

 

Pořádek v kalendáři

Císař proto roku 325 svolal do tehdejší Nícei (dnešní Iznik v Turecku) koncil, který na jeho místy i dost nevybíravý nátlak církev sjednotil. Jedním z největších úspěchů níkajského koncilu byla přesná a závazná definice Velikonoc: velikonoční neděle připadá na neděli po prvním úplňku následujícím jarní rovnodennost.

To sice sjednotilo slavení Velikonoc, ale nevyřešilo problém s kalendářem - tím spíš, že rovnodenností tu nebyla myšlena ta astronomická, ale kalendářní, tedy datum 21. března. Chyba dál rostla a v 16. století už se blížila deseti dnům.

 

obr: Pořádek v kalendáři udělal papež Řehoř XIII.

 

Hrozilo, že Velikonoce časem úplně odcestují někam do jiného ročního období a potřeba opravy kalendáře se stala naléhavou. O to víc, že různí protestantští reformátoři v tom viděli další důkaz toho, proč je lepší se řídit podle nebe a ne podle Říma. V únoru 1582 proto osvícený papež Řehoř XIII zavedl náš dnešní gregoriánský kalendář, který srovnal počítání času s tím, co všichni mohli vidět na obloze.

Velikonoce by se tedy mohlo zase začít slavit 21. března, Řehoř ale byl zřejmě moudrý člověk a věděl, že s žádnou reformou se to nemá přehánět. A tak svátky zůstaly, kde byly. Možná i proto, že jejich vymezení úplňkem jim dodává ducha kosmického řádu a spojuje je s mystérii oslav rovnodennosti pradávných dnes už zapomenutých civilizací.

Jan A. Novák

 

 

You have no rights to post comments