Novákoviny

Clapham Junction je známý železniční uzel v Londýně - a pak jedna kamenitá pláň na středomořském ostrově Malta. Na obou jsou koleje, jenže ty středomořské jsou vytesané do skály a nikdo neví, kdy a pro? vznikly. Dráždí fantazii už tím, že na rozdíl od moderní železnice se nevyhýbají přírodním překážkám ani mořským vlnám.

Fantastové v čele s Erichem von Dänikenem v záhadných kolejích vidí dílo mimozemšťanů nebo aspoň Atlanťanů. Skeptikové z řad seriózních vědců ale vymýšlejí teorie ještě potrhlejší. Britská archeoložka Claudie Sagonová například tvrdí, že jde o odvodňovací strouhy - i navzdory tomu, že se vyskytují zásadně ve dvojicích s přesnou roztečí a voda by v nich musela často téci do kopce...

 

 

Nádraží z úsvitu věků

Clapham Junction není jediné místo, kde se koleje vyskytují. Vlastně jsou na Maltě skoro všude, kam ještě nezasáhla moderní zástavba a totéž platí i o menším sousedním ostrově Gozo. Někde je sice značně poškodil zub času, jinde však vypadají jako by vznikly teprve včera. Rozhodně nejde o náhodné dráhy vyjeté těžkými smyky či primitivními koly, jak tvrdí některé teorie. V zachovalých úsecích mají přesný obdélníkový profil jakoby vyfrézovaný moderním strojem.

Na několika málo místech je dokonce možné najít i začátky kolejí. Právě ty zpochybňují většinu "seriózních" archeologických hypotéz: rýha s ostrými okraji tu náhle končí čistým pravoúhlým řezem. Něco takového rozhodně nemohlo vzniknout vydřením koly nebo smyky primitivních povozů.

"Záhadné koleje nazývané místními lidmi cart ruts jsou pro maltskou skalnatou krajinu tak typické, že je nemůže pominout žádná seriozní práce zabývající se minulostí ostrova, " konstatuje maltský archeolog Anthony Bonanno.

Přesně vytesané rýhy obdélníkového profilu s rozchodem okolo sto čtyřiceti metrů se táhnou maltskou krajinou často stovky metrů, křižují se, rozdvojují a zase spojují. Někde dosahuje jejich hloubka až tři čtvrtě metru, jinde jsou jen lehce naznačené na povrchu.

  

obr: Clapham Junction nedaleko Dingli Cliffs. Foto: Jan A. Novák

  

Nic nenasvědčuje tomu, že by v kolejích chodila tažná zvířata, naopak, někde je to naprosto nemožné. Podivné dráhy ubíhají krajinou, aniž by dbaly na příkré srázy, propasti či mořské pobřeží. Podle svědectví potápěčů se táhnou i pod mořskou hladinou. Příkré svahy nepřekonávají serpentinami, ale vedou rovnou dolů (nebo nahoru) a stejně ležérně prorážejí i terénní nerovnosti. Těžko si představit vůz, který by jimi mohl projet - a ještě hůře kameníka, který je tesal.

Asi nejpozoruhodnějším místem s kolejemi je lokalita zvaná Clapham Junction nedaleko od jižního pobřeží, kde skalnatá planina ostrova náhle strmě spadá do moře útesy Dingli Cliffs. Už jméno Clapham Junction mnohé napovídá: je odvozeno od velkého železničního uzlu v Anglii. Na maltském "nádraží" sice nenajdete lokomotivy, zato koleje tu jsou jedna vedle druhé - byť vytesané v kameni. Mnohonásobně se kříží, rozdvojují či roztrojují v jakýchsi kamenných výhybkách, nebo běží v několika řadách vedle sebe. Na několika místech končí přímo na hranách útesů a krasových strží, což vypovídá o jejich velkém stáří: průrvy patrně vznikly později než koleje.

Změť kolejí na Clapham Junction provokuje fantazii. Co se kdysi dělo na povrchu dnes pusté pláně, je těžké si představit. Jisté je jen jedno: musel tu panovat ruch, který si s moderním nádražím mnoho nezadal.

 

Nepravděpodobné hypotézy

Stopy kol starověkých vozů nejsou ve středomořském světě žádnou výjimkou. Turisté je mohou vidět třeba na ulicích Pompejí, ve vstupní bráně antické Théry na ostrově Santorin, ve Francii, ve Španělsku, Maroku a na řadě dalších archeologických lokalit. Jenže maltské koleje vypadají úplně jinak.

Samotný termín "cart ruts" je tak trochu pejorativní: znamená něco jako "stopy dvojkoláku", což docela dobře vystihuje lhostejný vztah obyvatel ostrova k záhadnému fenoménu. O to víc ale koleje zajímají zahraniční badatele. Hypotéz o jejich vzniku je mnoho - a přestože každý jejich autor tvrdí, že záhadu definitivně vysvětlil, vždy to má nějaký háček.

 

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

UPOZORNĚNÍ:Podrobnější informace o pravěkých kolejích na Maltě a dalších záhadách tohoto ostrova i jiných  míst najdete v mé knize Největší záhady Středomoří. Víc informací o ní najdete zde: http://www.novakoviny.eu/component/content/article/15-publikace/117-zahady-stedomoi.

 

Objednat ji můžete zde: http://www.xyz-knihy.cz/nejvetsi-zahady-stredomori.html

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 

 

Prvním, kdo si kolejí všiml, byl roku 1647 italský učenec Gian Francesco Abela. Domníval se, že vidí zbytky dopravního systému, který sloužil k přepravě lomového kamene k moři. Podle něj pocházel z poměrně nedávných časů, kdy se ostrov nadcházel pod vládou Arabů.

Dnešní klasická archeologická hypotéza tvrdí, že koleje sloužily k dopravě mohutných kamenných kvádrů na stavbu megalitických chrámů, které však samy o sobě představují velkou záhadu. Jsou totiž staré nejméně pět a půl tisíce let a neznámá kultura je sestavila z několikametrových kamenných bloků, s nimiž by měly problémy i moderní stavební stroje. Podle této hypotézy byly bloky dopravovány kolejemi na místo určení pomocí vápencových koulí, které se v chrámech rovněž našly. Má to hned několik háčků: koleje jsou na Maltě sice skoro všude, pohříchu však právě v okolí chrámů nikoliv, koule do kolejí moc nepasují, a navíc by byly tíhou mnohatunových kamenných bloků patrně okamžitě rozdrceny.

 

Na křídlech fantazie

Stejně nejasný je vztah kolejí i k dalším archeologickým lokalitám ostrova. Kromě zmíněných nadzemních chrámů je to i jejich podivuhodný podzemní "negativ" - záhadná umělá jeskyně s pozoruhodnou výzdobou, která je dnes nejčastěji považovaná za pohřebiště. Nikdo ale dosud nevysvětlil, k čemu mrtví potřebovali studnu a hospodářská zvířata, jejichž kostry se tu našly také...

Nelze se proto ani divit, že se o ostrov živě zajímal Erich von Däniken, který v kolejích vidí stopy vozidel mimozemšťanů a v monumentálních nadzemních i podzemních chrámech starých Malťanů protiatomové kryty.

  

obr: Našel jsem místo, kde dvojice kolejí ostře a zřetelně končí. To vyvrací řadu hypotéz. Foto: Jan A. Novák 

  

Jeden z jeho argumentů je ale opravdu zajímavý: v jihomerické Bolivii existuje místo zvané El Fuerte, kde jsou skoro stejné kamenné koleje. Po hraně umělého pahorku míří přímo do nebe a ze všeho nejvíc připomínají katapult...

Ani Däniken ale ještě není extrém – nechybí ani nadšenci tvrdící, že koleje byly do povrchu prostě vytlačeny. Buď v časech, kdy byly horniny ještě měkké, nebo nějakou neznámou technologií. Pravda je, že některé z cart ruts tak trochu vypadají, to už je ale přece jen poněkud silná káva.

Ve skutečnosti ale tahle fantastická hypotéza není o mnoho kurióznější než „vysvětlení“ populárního britského spisovatele Arthura C. Clarka, který v televizním seriálu Svět záhad tvrdil, že jde o stopy povozů starých Římanů - a pro větší názornost ukázal divákům, že v měkkém písku zanechá takový povoz úplně stejnou stopu.

Všechny otazníky kolem kolejí nevysvětluje ani hypotéza maltského archeologa Anthonyho Bonanna, podle něhož jde o dílo fénických kameníků ze 7. stol. př. n. l. Přinejmenším proto, že obrovské množství kolejí neodpovídá rozsahu skromné fénické stavební činnosti na ostrovech.

 

Pátrání na dně moře

V mnoha knihách o Maltě se píše, že kamenné koleje často míří do moře a pokračují pod vodou. Zdálo by se tedy, že rozluštění záhady bude snadné: v minulosti kolísala mořská hladina o celé desítky metrů, a protože se ví, kdy na jaké úrovni stanula, stačí jen zjistit v jaké maximální hloubce se koleje nacházejí, aby je bylo možné alespoň přibližně datovat.

Skutečnost ověřená přímo na místě je však složitější. Koleje občas opravdu míří k moři, byť je těchto míst poněkud méně než se tvrdí v "záhadologické" literatuře a jejich nalezení není snadné. Větším problémem však je, že příboj vápenec v pobřežní linii rozrušil natolik, že podmořské pokračování suchozemských kolejí nelze pod vodou sledovat. Přesto existují videozáznamy, pořízené podmořskými kamerami dál od pobřeží, na nichž je zřetelně vidět typické koleje na mořském dně.

  

obr: Zde pravěké koleje vedou přímo do moře. Foto: Jan A. Novák

  

Tvrzení populárního lovce mimozemšťanů Ericha von Dänikena, že vedou do hloubky 70 metrů se sice zdá být poněkud nadsazené, protože by to odpovídalo době nejméně 12 tisíc let před naším letopočtem, avšak i menší hloubky by svědčily o překvapivě vysokém stáří. Přibližně na dnešní úrovni se totiž mořská hladina ustálila už před více než čtyřmi tisíciletími.

Že moře v okolí Malty ukrývá mnohá tajemství, může naznačovat i zpráva pocházející už z roku 1957, tedy z doby dávno před "záhadologickou horečkou". Tehdy údajně narazil amatérský potápěč Raimondo Bucher u ostrova Linos jižně od Malty na kamennou zeď vybudovanou z pravidelně opracovaných kamenů - tedy cosi velmi podobného podmořské zdi objevené o deset let později na Bahamách. Stavbu Bucher zastihl v hloubce třiceti metrů, dokázal jí však sledovat až do šedesáti metrů. Druhý den se na místo vrátil se svým bratrem a nalezl na zdi hrubě vytesanou sochu. Údajně pořídil několik snímků, potřetí se mu však objekt nepodařilo nalézt a celá záležitost utichla.

V každém případě představují kamenné dráhy a další pravěké stavby na Maltě jedno z největších tajemství evropského pravěku, které stojí za další zkoumání. Čas se ale rychle krátí, protože koleje rychle mizejí pod rozšiřující se moderní zástavbou hustě osídleného ostrova.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments