Novákoviny

Po celém světě jsou rozeseté geoglyfy vytvořené dávnými civilizacemi - gigantické zemní kresby viditelné pouze z výšky. Nejznámější jsou obrazce na peruánské planině Nazca. Jen několik desítek kilometr? od nich je však ještě mnohem podivnější útvar: přes horské hřbety a strže se táhne něco, co ze všeho nejvíc připomíná obří děrnou pásku.

Populární lovec mimozemšťanů Erich von Däniken má mezi vědci nepříliš dobré jméno. Oproti svým kritikům však disponuje jednou velkou výhodou - většinu lokalit, které ve svých knihách popisuje, viděl na vlastní oči. O geoglyfu poblíž Cajamarquilly říká: "Hned za vesničkou Humay se táhne přes kopce zvláštní, několik kilometrů dlouhý pás temných děr. Když se na něj díváme z velké výšky, zdá se nám, že to jsou stopy obrovského pásového vozidla. Ve skutečnosti však těmito dírami vyzdobili svah Indiáni."

Mlčící jámy

Planina Cajamarquilla leží nedaleko od hlavního peruánského města Lima, poměrně blízko u legendární planiny Nazca. Při pohledu z bezprostřední blízkosti to vypadá jen jako kus pole v němž řádili obří krtci, teprve pohled ze vzduchu napoví víc. Jámy jsou seřazeny v krátkých řadách a ty se šikují do dlouhého hada, který připomíná děrnou pásku dálnopisu nebo prvních elektronických počítačů.

obr: Řada záhadných jam na peruánské náhorní plošině Cajamarquilla je přehlédnutelná pouze z velké výšky. Ve výřezu vpravo dole je vzdálenější pohled ukazující umístwní "děrné pásky" v členitém terénu

Foto: archiv

Pás jam je široký jen několik málo metrů, probíhá však po nevysokém hřbetě tvořeném převážně naplaveninami v délce několika kilometrů. Každá jáma je hluboká přibližně půldruhého metru, i když za dlouhé věky existence tohoto útvaru již čas vykonal své.

O účelu je možné se pouze dohadovat, protože uvnitř se nenašlo vůbec nic. Dokonce se mezi místními Indiány nedochovaly ani žádné mýty vztahující se k podivnému objektu. Na planině se sice našly archeologické památky na předkolumbovské a předincké osídlení, žádnou konkrétní spojitost některé z těchto kultur s podivnou řadou jam se však nepodařilo prokázat.

Archeologové většinou soudí, že řady otvorů v zemi sloužily jako svislé hroby pro indiánské mrtvé. Tento způsob pohřbívání některé staré kultury skutečně praktikovaly, potíž je jen v tom, že v žádné jámě se nenašly ani ostatky, ani předměty, které se dávají mrtvým. Neobstojí ani argument, že hroby mohly být vykradeny. Zloději totiž málokdy pracují s pečlivostí profesionálního archeologa a na místě vždy zapomenou alespoň drobnosti a zdánlivě bezcené úlomky. V jamách však nebylo vůbec nic.

Lajdáčtí mimozemšťané?

Jiní vědci proto zastávají hypotézu, podle které jámy sloužily jako zásobní sila na zemědělské plodiny. Proti opět mluví neexistence sebemenšího důkazu i skutečnost, že "skladiště" táhnoucí se cestou necestou přes horský hřbet je špatně dostupné a poněkud nepraktické. Sotva obstojí také tvrzení, že šlo o obranný objekt. Souvislý příkop by byl nepochybně účinnější, kromě toho pruh nevyužívá terénních nerovností, ale naprosto je ignoruje.

obr: Řady jam z blízka. Archeologové v nich nenašli nic, co by mohlo objasnit účel

Nepřekvapí proto, že Erich von Däniken v podivném pruhu jam opět vidí své mimozemšťany a tvrdí, že šlo o jakési nouzové signalizační zařízení. Podle něj vždy osm jam v jedné řadě představovalo osm bitů dvojkové informace - plná nebo zakrytá (tedy světlá) jáma znamenala například jedničku, prázdná (temná) nulu. Celý pás takto "vyplněné děrné pásky" pak mohl informovat posádku kosmické lodi na geostacionární dráze o dění na Zemi.

Teorie je velmi působivá, má však jeden podstatný háček: i když Däniken ve svých knihách suverénně tvrdí, že v každé řadě je vždy osm jam, nemluví pravdu. Prostý pohled na fotografie prozradí, že jam sice je většinou osm, často však také sedm nebo devět.

Kromě toho řady stojí vedle sebe v zákrytech jen místy, zatímco v jiných úsecích "děrné pásky" na sebe navazují zcela chaoticky a nahodile. Některé jámy vybočují mimo svou řadu, jiné dokonce mimo celý pruh. Využití geoglyfu jako nosiče informace zašifrované ve dvojkovém kódu je tedy přinejmenším problematické.

Přesto se neznámí tvůrci objektu zjevně neobraceli k jiným lidem, ale k někomu na obloze. Komu a jak "děrná páska s Cajamarquilly" sloužila, zůstává jedním z velkých tajemství minulosti.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments