Novákoviny

Mars - snad pro svou krvavě rudou barvu - byl pro všechny staré kultury planetou zmaru a války. Proto když roku 1877 objevil astronom Asaph Hall v US Naval Observatory ve Washingtonu dva jeho měsíce, zvolil pro ně poněkud děsivá jména: Phobos a Deimos, což znamená Strach a Hrůza. K jejich objevu se váže záhada, kterou se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit a v ní mnozí vidí důkaz návštěv cizích astronautů nebo existence neznámých vyspělých civilizací.

Phobos a Deimos nejsou měsíce, jaké známe od jiných planet - spíš než celé světy (jako třeba náš Měsíc, nebo Saturnův Titan) jsou souputníci Marsu vlastně jen dva velké balvany. Phobos má průměr 22,2 kilometru, Deimos dokonce jen 12,6 kilometru - je to dosud nejmenší známý měsíc sluneční soustavy. K malým rozměrům se pak přidává ještě to, že obíhají poměrně blízko u Marsu. Ve skutečnosti to patrně původně byly samostatné asteroidy, které osud přivál do sféry vlivu Rudé planety a ta je navždy uvěznila.

Zdánlivě na těch dvou trochu větších šutrech není nic zajímavého - přesto představují jednu z velkých záhad minulosti. Údaje o dvojici malých měsíčků Marsu totiž byly k dispozici už více než půldruhého století před jejich oficiálním objevem. Nikoliv ve vědecké literatuře, ale na stránkách beletrie, takže je nikdo nebral vážně. Byly však až děsivě přesné.

Podezřelé vědomosti

Roku 1726 vydal spisovatel Jonathan Swift svou slavnou knihu Guliverovy cesty, kde mimo jiné popisuje i létající ostrov Laputa, na němž žili pouze vědci. Ti hrdinovi románu sdělili nejen, že Mars má dvojici měsíců, ale dokonce i jejich vzdálenost od planety a oběžnou dobu. Všechny tyto údaje se o 151 let později Hallovým objevem nečekaně přesně potvrdily.

obr: Létající ostrov Laputa na ilustraci Swiftových Guliverových cest. Žili na něm vědci, kteří Marsovy měsíce přesně popsali - dávno před jejich skutečným objevem. Není těžké si pod Laputou představit kosmickou stanici nebo létající talíř...

Dobová ilustrace

Přitom Swift, ani nikdo z jeho současníků neměl možnost měsíce spatřit, natož pak vypočítat jejich dráhy a rozměry. V jeho době totiž ještě neexistovaly přístroje, které by něco takového dokázaly.

Někteří záhadologové (včetně populárního Ericha von Dänikena) proto soudí, že Swiftem udávané hodnoty se na Zemi dostaly od mimozemských návštěvníků - nápadný jim připadá také létající ostrov obývaný vědci popisovaný Swiftem, jakási obdoba dnešních orbitálních stanic.

Jiní se zase domnívají, že znalosti pocházejí od neznámé vyspělé civilizace, která zde kdysi existovala a pak z neznámých důvodů zanikla. Poukazují přitom na podobné "předčasné" astronomické znalosti u některých starých civilizací i na čočky nalezené v antických vykopávkách, jejichž optická mohutnost nasvědčuje, že nepocházely z brýlí, ale z dalekohledů.

Jiní vědci se snaží Swiftovy údaje vysvětlit krotšími hypotézami. V jeho době byla rozšířená myšlenka, podle níž je vesmír uspořádán v jakési matematické harmonii (hudbě sfér), která v sobě mimo jiné zahrnuje i počty měsíců planet. Venuše nemá žádný, Země má jeden, u Jupitera byly tehdy známy čtyři.

 - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Život ve vesmíru, kterou vydalo nakladatelství Daranus

- - - - - - - - - - - -

Z matematické posloupnosti tedy logicky vyplývá, že Mars by měl mít dva. Tuto teorii například zastával i Johannes Kepler, významný astronom první poloviny 17. století. Dá se předpokládat, že Swift jeho dílo znal.

Satelity Marťanů

Teorie "hudby sfér" sice může objasnit, jak Swift došel k počtu Marsových měsíců, nikoliv však, odkud znal parametry jejich oběžné dráhy. Americký vědec a známý popularizátor astronomie Carl Sagan se domníval, že i tyto údaje mohl Swift odhadnout na základě Keplerových zákonů o pohybu planet. Je však velmi podivné, že to, co nedokázali tehdejší slavní astronomové, by zvládl literát, k jehož zájmům astronomie ani nepatřila - svůj román zamýšlel jako společenskou a politickou satiru, nikoliv jako populárně naučné dílo.

obr: Autor Guliverových cest Jonathan Swift žil v 17. a 18. století a jeho hlavním zájmem byla litaratura a politika. Přesto ve svém díle přesně popsal měsíce Marsu, které byly objeveny až o půldruhé století později

Kresba: archiv 

Záhadné okolnosti objevení Marsových měsíců dlouho nedávaly spát mnoha vědcům i fantastům. V 50. letech 20. století se dokonce objevila domněnka, že ve skutečnosti jde o umělé družice vypuštěné dávnými obyvateli Marsu, nebo zanechané tam návštěvníky z jiného hvězdného systému.

Phobos i Deimos mají totiž vzhledem ke svým rozměrům překvapivě malou hmotnost. Odtud už nebylo daleko k myšlence, že jsou duté. Na podporu této hypotézy se uvádělo, že ve skutečnosti nemusely mít několikakilometrové průměry, jaké zjišťovaly dalekohledy - kdyby měly vyleštěný kovový povrch dokonale odrážející sluneční paprsky, jevily by se pozorovateli ze Země mnohem větší, než ve skutečnosti jsou.

V roce k tomu 1959 ruský astrofyzik Josif Šklovskij přidal ještě pádnější argumenty, které navíc zněly velmi odborně a seriózně. Na základě dlouhodobého pozorování změn dráhy Phobosu dospěl k závěru, že se chová jako duté těleso bržděné atmosférou. Svůdná doměnka o gigantické umělé družici byla na světě.

obr: Marsův měsíc Phobos na snímku pořízeném kosmickou sondou. Pravděpodobně jde o asteroid zachyycený gravitačním polem Rudé planety

Foto: NASA

Přesto z toho nic nebylo: naději na objev mimozemských satelitů pohřbily první pozemské sondy, které úspěšně dosáhly Marsu - konkrétně Mariner 6 v srpnu 1969. K velkému zklamání přátel teorií o zmizelé civilizaci se ukázalo, že Phobos i Deimos jsou jen nepravidelné kusy skal tvarem ze všeho nejvíc připomínající brambory. Na mnoha místech jejich povrchu zejí krátery a zbarvení odpovídá meteoritům s vysokým obsahem uhlíku.

Nápadně nižší hmotnost je vysvětlována tak, že Phobos a Deimos se skládají ze směsi horniny a vodního ledu, zatímco povrch pokrývá asi metrová vrstva jemného prachu.

Jasno do složení obou měsíců měly koncem 80. let vnést ruské sondy Fobos 1 a Fobos 2, které nesly na palubě mimo jiné i československé přístroje. Obě však za ne zcela jasných okolností ztroskotaly ještě dřív než mohly splnit své vědecké úkoly. Nicméně snímky z jiných sond mluví jasně: Phobos a Deimos nejsou umělé satelity.

Otázka, jak to, že spisovatel o nich v 18. století věděl víc než všichni vědci té doby dohromady, ale zůstává. A trochu z ní mrazí...

Jan A. Novák

You have no rights to post comments