Novákoviny

Když jsem před několika lety psal knihu Putování po největších záhadách Slovenska, připravil jsem do ní také kapitolu o podivných okolnostech smrti slovenského politika, vědce a letce Milana Rastislava Štefánika. Nakladatel ji do publikace nakonec nezaředil, proč, to jsem se nedověděl. Zítra (4. května) uplyne od tragédie na Vajnorském letišti přesně 104 let, nastala tedy vhodná chvíle ke zveřejnění textu a jedné ze záhad naší poměrně nedávné historie.

Milan Rastislav Štefánik je znám (pokud vůbec - což platí zejména o mladších generacích) především jako politický symbol slovenského prvku při zrození československé první republiky. Ve skutečnosti však byl vším jiným, než nudným politikem. Z jeho politického díla ostatně mnoho nezůstalo, zatímco Štefánik astronom, cestovatel a dobrodruh bude vzrušující a zajímavou osobností vždy.

Neméně vzrušující ale zůstává také záhada jeho podivné smrti při leteckém neštěstí ve Vajnorech u Bratislavy.

Všeobecně vyzdvihované politické období Milana Rastislava Štefánika bylo velmi krátké a omezilo se prakticky jen na pár let první světové války. Tehdy pomohl špičkám zahraničního odboje svými širokými společenskými styky - a ti se mu povětšinou odměnili pohrdáním a přehlížením.

Dochovaly se doklady o tom, že hned po válce se chtěl znechucený Štefánik vrátit k vědě a cestování. Tragická a dodnes ne zcela objasněná smrt mu v tom však zabránila. A dodnes se nad ní vznášejí nepříjemné otazníky.

Ze Slovenska na Mont Blanc

"Byl nadaný schopností vyvíjet neustálou činnost, mimořádně energický, schopný několik týdnů pracovat na vrcholu Mont Blanc, přitom se živit čímkoliv, nespat a ještě dobře splnit všechny úkoly. To napsal o Milanu Rastislavu Štefánikovi jeden z nejslavnějších francouzských astronomů Camille Flammarion.

obr: Milan Rastislav Štefánik u dalekohledu na francouzské observatoři Meudon

Úděl bílé vrány vepsal osud už do Štefánikova narození - v převážně katolickém prostředí Slovenska přišel na svět v rodině evangelického faráře ze vsi Košiariska. Stalo se tak 21. července 1880. Doma si dlouho nepobyl; odešel na studie, zpočátku stavebního inženýrství, brzy se ale vzbouřil proti vůli svého otce a šel za tím, co ho opravdu zajímalo: od roku 1898 studoval filosofii, matematiku a astronomii na Karlově univerzitě v Praze, kde také získal doktorát.

Už tehdy přišel do styku s profesorem Masarykem a stal se jeho obdivovatelem. Hlavním zájmem však zůstávala astronomie. Mekkou této vědy tehdy byla Francie, a tak mu jeho profesor Karel V. Zenger vystavil doporučující dopis pro slavného francouzského astronoma Pierre Janssena. Díky tomu mohl roku 1904 Štefánik vyrazit do Paříže - sice prakticky bez prostředků, zato s nadějí, že se před ním otevírá celý vědecký svět.

Tehdy si napsal: "Bouřlivý je můj život a bude plný zápasů..."

Sotva ale tušil, jak moc bouřivý - a že domů se vrátí až za mnoho let a velmi podivným způsobem: vypadne nebo vyskočí z letadla, aby první dotek rodné hroudy znamenal i poslední okamžik jeho života...

Mezitím však měl prožít 15 let, které by vydaly na několik běžných osudů. Už jeho francouzský učitel Pierre Jules César Janssen (1824-1907) byl osobností, která jakoby vypadla ze stránek Vernových románů. Kromě řady významných astronomických objevů, zejména v oblasti výzkumu Slunce a vynálezů vědeckých přístrojů měl za sebou i let balónem z Paříže obležené Prusy. Zastával místo ředitele slavné observatoře v Meudonu u Paříže a prosazoval myšlenku zřízení hvězdárny na vrcholu Mont Blanc v nadmořské výšce 4810 metrů. Zdánlivě šílený nápad se mu podařilo i prosadit, projekt observatoře vypracoval sám otec slavné pařížské věže ing. Eiffel - a Štefánik se pro tehdy již osmdesátiletého profesora brzy ukázal být nejvhodnějším vedoucím tohoto podniku.

Za Sluncem a hvězdami kolem světa

Výstupy i sestupy na vrchol alpského velikánu tehdy představovaly adrenalinové dobrodružství nejvyššího stupně a členům Štefánikovy skupiny přitom několikrát šlo o život. Neméně náročný byl i patnáctidenní pobyt v řídkém vzduchu, nízké teplotě a při nedostatku potravin. Tehdy se také u Štefánika poprvé projevila vážná žaludeční choroba. Přesto si pobyt na provizorní observatoři zopakoval ještě pětkrát - dokud se chatrná budova roku 1908 nezřítila do ledové průrvy.

Mezitím však Štefánik podnikl další vědecké expedice k mnohem vzdálenějším cílům. V lednu 1907 vyrazil do Turkestánu za úplným zatměním Slunce - aby pak kvůli pozorování nebeských úkazů jel ještě i do Afriky, Španělska, na Sibiř a na celou řadu dalších míst.

obr: Štefánikův byt v Paříži

Jedna z jeho největších a nejvýznamnějších expedic se uskutečnila v roce 1910 na Tahiti, kde měl pozorovat přechod Halleovy komety přes Slunce. Nic z toho však nebylo, protože v okamžiku přechodu 18. května se obloha zatáhla mraky. I to patří k životu astronoma.

Štefánik přesto nezahálel. Expedici využil vybudování několika observatoří a prodloužil její trasu až na Nový Zéland. V dalších letech se do Tichomoří znovu vrátil, aby z pověření francouzské vlády budoval síť pozorovacích stanic. Dostal se přitom dokonce až na souostroví Galapágy uprostřed Tichého oceánu. Jaksi mimochodem také roku 1913 řídil výstavbu telegrafní sítě v Ekvádoru. Jeho vědecké práce z té doby se zabývají především Sluncem a spektroskopií.

Právě Štefánikovo působení v Ekvádoru ukazuje, jak se v jeho životě postupně začínala věda prolínat s politikou. V té době už měl francouzské občanství a navíc byl občanem všeobecně váženým s mnoha užitečnými politickými styky. V jihoamerické zemičce na rovníku tak vedle oficiálního vědeckého poslání (zřízení telegrafické stanice a vybudování observatoře v Quitu) měl i několik poněkud méně veřejných úkolů.

Schylovalo se už k první světové válce a Ekvádor byl strategickou oblastí, od níž nebylo daleko k tehdy budovanému Panamskému průplavu. V zemi se střetávaly zájmy mocností, které měly v budoucím konfliktu stát proti sobě - a Štefánikovou úlohou tu bylo vytvořit předpoklady k tomu, aby Francie měla otevřené dveře. Že si vedl dobře, o tom svědčí i kříž Čestné legie, který mu francouzská vláda krátce na to udělila.

Tou dobou byl na vrcholu slávy. Jako výtečný společník měl řadu vlivných přátel a otevřené dveře do nejvyšších kruhů společnosti. A údajně také velmi mnoho přítelkyň.

Smrt nad Bratislavou

První světová válka se Štefánikovi zdála být další skvělou příležitostí k adrenalinovým dobrodružstvím. Navzdory neustávajícím žaludečním potížím a zproštění vojenské služby se stal válečným pilotem a odjel do Srbska bojovat proti rakouskému vpádu. Po zhroucení Srbska následoval dramatický ústup, další operace žaludku a pak především organizační práce pro československý zahraniční odboj. Ani při ní ale nezapomínal na vědu a dobrodružství: pro francouzské letectvo pomáhal organizovat meteorologickou službu, pro odboj podnikl několik hazardních letů, při nichž shazoval na frontové linie letáky vyzývající české a slovenské vojáky k přeběhnutí.

Jeho význam pro odboj byl mimořádný - díky svým rozsáhlým společenským kontaktům otevíral dveře do té doby prakticky neznámým politikům z jakési rakouské provincie k nejvlivnějším osobnostem Francie. Právě on seznámil T. G. Masaryka s ministrem zahraničí Aristidem Briandem, což byl jeden z významných zlomů v exilové činnosti.

obr: Milan Rastislav Štefánik na politických jednáních ve Washingtonu

Přesto si českoslovenští politici vědeckého dobrodruha a milovníka života nijak neoblíbili. Známá je především nechuť, kterou k němu choval Edward Beneš - muž, který byl povahově Štefánikovým pravým opakem. Existuje ale i Masarykův dopis, v němž vyjadřuje záměr zbavit jej funkce ministra války hned po skončení odboje. A nechybí ani svědectví, podle kterých se budoucí první prezident Československa o Štefánikovi i po jeho smrti vyjadřoval jako o intrikánovi a hochštaplerovi, bez jehož služeb se ale - ke své velké lítosti - nemohl obejít.

A tak ještě v době, kdy se čelní představitelé zahraničního odboje nechávali doma vítat jako osvoboditelé a kdy se mnozí politici hašteřili o posty v budoucím Československu, byl Štefánik odeslán na nehostinnou Sibiř, aby organizoval odjezd československých legií. V lednu 1919 se vrací do Francie, v dubnu přilétá do Itálie za svou snoubenkou markýzou Giulianou Benzoni a v květnu odlétá do Bratislavy. A to ve funkci ministra obrany nového státu.

Už kolem samotného odletu je mnoho nejasného. Štefánika jeho italští přátelé několikrát varovali jak před použitým strojem, jímž byl třímotorový dvojplošník Caproni Ca. 33, tak před přeletem Maďarska, které tehdy ovládali bolševici Bély Kuna. Rozporuplné zprávy také existují ohledně oznámení Štefánikova příletu do Bratislavy. Jisté je jen jedno: přistávací plocha u Vajnor byla včas označena a připravena, žádný z vedoucích představitelů nového státu tam na přílet ministra obrany Štefánika nečekal. A to i navzdory skutečnosti, že se vracel na Masarykův přímý pokyn. Stalo se tak v důsledku organizační neschopnosti, z nutnosti utajení, kvůli vzájemné řevnivosti nebo nechuti být přímým svědek politické vraždy?

V každém případě 4. května krátce před polednem již Bratislavané viděli velký letoun kroužící nad městem. Významný astronom, generál francouzské armády, jeden z trojice mužů, která prakticky z ničeho vytvořila Československo, se triumfálně vrací domů. Zdánlivě nic mu v tom už nemůže zabránit. Pak se ale náhle něco pokazí - a na přistávací ploše u Vajnor leží Štefánikovo mrtvé tělo.

Svědkové si odporují

Štefánikovu smrt postupně vyšetřovaly dvě oficiální komise, přesto kolem ní dodnes existuje celá řada záhad. První problém představuje už samotná otázka, jaké místo v letadle Štefánik zaujímal. Je to důležitější než se na první pohled může zdát, protože čtyřmístný Caproni měl otevřený kokpit, v němž bylo prakticky nemožné se za letu pohybovat. Vpředu byl střelec-pozorovatel, pak vedle sebe u zdvojeného řízení seděli dva piloti a teprve za nimi měl své stanoviště zadní střelec.

Svůj význam při objasnění toho, co se u Vajnor odehrálo, má i skutečnost, že vrtule prostředního motoru nebyla před kokpitem, ale za ním, takže vyskakovat z takového stroje za letu bylo téměř nemožné. A ještě jedna zvláštnost: Štefánikův Caproni letěl bez vysílačky, přestože jinak byla běžnou součástí palubní výbavy.

obr: Štefánik v kokpitu letadla. Dodnes se nepodařilo zjistit, jedtli při osudném letu pilotoval

Podle většinového názoru seděl Štefánik na pozici předního pozorovatele, na průběh osudného přistání tedy neměl žádný vliv. Nechybí ale ani poměrně dobře doložený názor, že generál si výslovně přál letět jako druhý pilot s tím, že na konci přibližně čtyřhodinové cesty převezme řízení - patrně především ze symbolických důvodů. Teoreticky by to bylo možné, protože pilotní výcvik kdysi absolvoval. Ve skutečnosti ale pilotoval jen malé stroje a mnozí pamětníci jeho létání později tvrdili, že nijak zvlášť skvěle.

Zcela se rozcházejí také svědectví o posledních okamžicích letu dvojplošníku Caproni. Podle jedněch se podvozek už dotkl země, pak ale pilot přidal plyn, stroj se opět zvedl, vzápětí však ztratil stabilitu a zřítil se k zemi. Ještě před tím ale měl Štefánik vyhodit svou aktovku a pak sám vyskočit. Jiní ale tvrdili, že letoun začal už za letu hořet - a právě proto Štefánik vyskočil. Tato svědectví pak často doprovázejí údaje o tom, že na velký dvojplošník se ze země střílelo - buď z pozic Kunovy Rudé armády, která právě tehdy stála před Bratislavou, nebo z pozic československých a italských legionářů, kteří město před bolševiky bránili.

Zvláštní kapitolu v těchto indiciích zaujímá později objevený sešit, který posádky těchto hlučných letadel s otevřeným kokpitem používaly pro domluvu za letu. Palubní mechanik v něm píše, že ještě před dosažením Vídně se drát antény zamotal do ovládání kormidel. Mnozí ale pochybují o tom, že jde opravdu o záznam ze Štefánikova návratu do vlasti. Jak už víme, stroj měl odmontovanou vysílačku - ale pokud by anténa přesto zůstala a způsobila tak závažný problém, posádka by se jistě snažila přistát ve Vídni. Sotva by letěla až do Bratislavy a tam ještě před přistáním oblétala město a prováděla další manévry.

Rozcházejí se i svědectví o posledních chvílích života posádky a především o poloze těl italských letců po nehodě. Buď jeden nebo oba piloti zůstali rozdrcení v trupu, mechanik zřejmě ležel opodál. Většina se shoduje jen v tom, že Štefánik vypadl nebo vyskočil, ještě když byl stroj vysoko ve vzduchu. Jeho tělo prý zůstalo téměř nepoškozené, pitva ale - údajně s ohledem na rodinu - byla jen velmi zběžná. Nechybí však ani několik svědků tvrdících, že generál po dopadu ještě zřetelně dýchal a v tomto stavu byl z letiště odvezen. V každém případě se dnes nachází v mohyle na hoře Bradlo, která tak ukrývá jedno velké tajemství slovenské minulosti.

Nic než hypotézy

O tom, co se 4. května u Bratislavy skutečně odehrálo, existuje dlouhá řada hypotéz. První vyslovila komise italského leteckého experta Frederica Zapelloniho, který vedl oficiální vyšetřování zahájené pár dní po katastrofě. Vyloučila poryv větru i mechanickou poruchu a usoudila, že buď za vše může již zmíněný drát antény, nebo Štefánik omdlel a upadl na řízení.

Zejména druhá verze je hned z několika důvodů zajímavá. Jednak zcela samozřejmě počítá s tím, že generál seděl u ovládání stroje, jednak naráží na jeho chatrný zdravotní stav. Štefánik dlouhodobě trpěl žaludečními problémy a opravdu v posledních letech života často ztrácel vědomí. Mimochodem, jeho často vyslovovanou domněnku, že má rakovinu, pitva nepotvrdila - zřejmě šlo o neurotické projevy a důsledky pracovního vyčerpání.

S těmito zdravotními potížemi souvisí i často vyslovovaná hypotéza sebevraždy. Sotva lze ale předpokládat, že by muž Štefánikova formátu sebou vzal na onen svět i tři další lidi, navíc spolubojovníky a kolegy-letce. A že by se rozhodl zemřít právě ve chvíli vysněného a těžce vybojovaného životního triumfu.

obr: Trosky Štefánikova letadla u Vajnor. Nikdo z posádky nepřežil, příčina katastrofy je nejasná

Když se s odstupem času vyrojila svědectví o střelbě a požáru na palubě, nařídila československá vláda další vyšetřování. Výsledky se v podstatě shodovaly s poznatky Frederica Zapolleniho, pouze s tím rozdílem, že za příčinu katastrofy byl naopak označen náhlý větrný poryv...

O střelbě se přesto nepřestalo mluvit. Sotva by ale mohlo jít o nešťastný omyl československé strany, protože stroj byl zřetelně označený a měl nezaměnitelný tvar. Kunovi rudoarmějci důvod k takové střelbě mít mohli, kdyby pro nic jiného, tak už jen kvůli tomu, že zjevně šlo o letoun nepřítele. Ještě víc by asi stříleli, kdyby věděli, kdo je na palubě, protože Štefánik se se svou protibolševickou orientací nijak netajil. Sotva by ale dokázali nejdřív netrefit letadlo přilétající od jihu a provokativně oblétající město a pak ho najednou z druhého břehu Dunaje dostat až při přistávacím manévru u Vajnor.

A tak už zbývá jen hypotéza kalkulující s politickou vraždou. Důvodů by se našlo mnoho. Generál, za nímž stály vlivné osobnosti západního světa i tisíce legionářů, představoval pro tandem Masaryk-Beneš přinejmenším nejistotu, ne-li přímo hrozbu. Nebylo těžké předpokládat, že Slovák Štefanik bude trvat na požadavku autonomie Slovenska, kterou ostatně v podobě Pittsburské smlouvy podepsali - a nehodlali dodržet. Šlo o hodně: dokument z 31. května 1918 počítal se samostatným slovenským parlamentem, oddělenou státní správou i autonomním soudnictvím. Masaryk ale později tvrdil, že není právně závazný a na Slovensku tehdy už neexistovala politická osobnost, která by se mu dokázala postavit. Charismatický a emotivní generál by takovou osobností nejspíš byl, protože věděl, jak strhávat pozornost nejen vlivných osobností, ale i vojáků a davů. Ostatně volba letadla jako prostředku k návratu mohla být vědomým kalkulem k posílení jeho osobní legendy v duších Slováků.

Štefánik by zřejmě také dříve nebo později začal politicky směřovat jinam, než ostatní dva členové triumvirátu. Na rozdíl od Masaryka a Beneše nehodlal ani v náznaku koketovat s jakoukoliv formou socialismu a možná i díky snoubence se postupně odkláněl od oficiální profrancouzské orientace k italskému vlivu. Nechyběly dokonce ani spekulace, že sňatkem s ženou vzdáleně spřízněnou se savojským královským rodem si chce otevřít cestu k prohlášení za slovenského krále.

Jenže to vše jsou jen dohady, pro které neexistují žádné přímé důkazy. Takové hypotézy historie neuznává. Jisté je jen jedno: navzdory okázalým nekrologům se mnoha vlivným činitelům po smrti Milana Rastislava Štefánika, velkého vědce, neohroženého dobrodruha, francouzského generála a prvního československého ministra obrany, dost ulevilo.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments