Novákoviny

Vědců skutečně světového významu český národ mnoho neměl a těch několik málo se obvykle proslavilo pouze v jediném oboru. Přesto bylo pár výjimek: když vynecháme Járu Cimrmana, pak nesmazatelnou stopu v několika vědních oborech současně zanechal pouze lékař a přírodovědec Jan Evangelista Purkyně. Jeho jméno je sice u nás všeobecně známé, mnohé jeho zajímavé aktivity už ale pozornosti unikají. Víte například, že se zabýval také parapsychologií a experimentoval sám na sobě s halucinogenními drogami?

 

 

 

"Vyvedu něco znamenitého v přírodovědě," zapsal si na počátku své vědecké dráhy Jan Evangelista Purkyně - a dostál svému slovu. Termíny jako "Purkyňovy buňky", "Purkyňova vlákna" či "Purkyňovy obrazce" a řadu dalších se stále učí medikové a biologové na všech vysokých školách příslušného zaměření, stejně jako teorie, které formuloval. Předním vědcem světového významu se Purkyně stal především díky výzkumům buňky, významné však jsou i jeho práce týkající se vidění, vnímání, mozkových funkcí, psychotropních látek a řada dalších. Má své místo také na počátku vynálezu pohyblivého obraz - a nevyhýbal se ani dnes opovrhované parapsychologii. "Magnetické vidění... neděje se cestou obyčejných smyslů, nýbrž bezprostředně v subjektu samém..., " napsal vědec, o němž významný český psychiatr Vladimír Vondráček řekl: "Dějiny lékařství jsou dějiny hloupostí a nesmyslů jimiž probleskuje světlo několika málo géniů, mezi nimi i Purkyňovo..."

Purkyňovi životopisci v Čechách při té příležitosti obvykle nezapomenou poznamenat, že ač to byl vědec světového významu, který už za svého života dosáhl v zahraničí mimořádných poct, nikdy nepřestal být Čechem. Snad ještě pozoruhodnější to ale je naopak - ač opravdu byl českým vlastencem, nezabránilo mu to být i světovým vědcem a mezinárodně uznávanou osobností. To je možná ten největší odkaz, kterým může Jan Evangelista Purkyně oslovit své krajany i téměř půldruhého století po smrti.

 

Cesta ke slávě

Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku. Byl prvním dítětem v rodině hospodářského úředníka Josefa Purkyně, který pracoval ve službách šlechtického rodu Dietrichsteinů. Purkyňův otec sice zemřel již šest let po Janově narození, přesto to vyšší vzdělání nadaného dítěte neohrozilo. Ujal se jej piaristický řád, který měl přímo ve svých stanovách příkaz poskytovat vzdělání chudým dětem a sirotkům - dokonce bez velkých ohledů na vyznání. Další šťastnou okolností bylo, že vzdělání u piaristů se zaměřovalo na přírodní vědy a cizí jazyky.

 

 

obr: Jan Evangelista Purkyně je nepochybně největší český přírodovědec, jeden z mála, jehož význam přesáhl hranice střední Evropy

Foto: archiv autora

 

 

Jako piaristický učitel pak Purkyně působil na několika školách, stále více jej však přitahovalo přírodovědecké bádání. Roku 1807 proto z řádu vystoupil a odešel studovat do Prahy - zpočátku filosofii, od roku 1814 medicínu. V roce 1818 studia završil disertační prací týkající se subjektivních zrakových vjemů. Už tato práce byla odborníky příznivě přijata a otevřela mu cestu mezi tehdejší celebrity (což v Purkyňově době ještě nebyli herci, zpěváci a další profesionální výrobci skandálů, ale skutečně významní vědci, politikové a podnikatelé).

Přesto první roky po ukončení studia nebyly příliš vydařené. Purkyně se nehodlal stát praktickým lékařem - od počátku usiloval o vědeckou dráhu, což však v poměrech provinčního rakouského města nebylo nijak snadné. První léta pracoval v Praze jako asistent anatomie a přitom se neúspěšně se pokoušel získat profesuru na několika menších univerzitách. Teprve roku 1822 se na něj usmálo štěstí: ve Vratislavi (tehdy se ovšem ještě jmenovala Breslau) se uvolnilo místo a on jej - díky přímluvě vlivných osobností Pruska, mezi nimiž možná nechyběl sám Johan Goethe - proti svému očekávání opravdu získal. Na jaře následujícího roku pak do Vratislavi skutečně odešel.

Purkyňovy začátky na novém působišti nebyly nijak jednoduché. Vratislav tehdy patřila Prusku, které už tradičně mělo s Rakouskem vztahy, mírně řečeno, rivalské. Němečtí učitelé i studenti v něm viděli především neznámého rakouského přivandrovalce, který zabral místo některému z jejich významnějších soukmenovců. Purkyněmu se však jak pedagogickou, tak i vědeckou prací postupně podařilo získat velký respekt. Němečtí odborníci v něm brzy přestali vidět cizince a stal se pro ně významným kolegou. Vratislavská léta představovala neplodnější období Purkyňovy badatelské činnosti.

S vratislavským působením J. E. Purkyně je spojeno především vytvoření fyziologického ústavu, prvního svého druhu v Evropě a patrně i na světě. Založit vědeckou instituci, která by se zabývala studiem dějů odehrávajících se v živých organismech, chtěl Purkyně už v Praze po skončení studií. Ve Vratislavi na tyto své plány navázal, nadřízené školské orgány však zpočátku odmítly projekt financovat. Purkyně proto ve svém domě založil jakýsi soukromý výzkumný ústav, který ze svých prostředků vybavil a kde nejen zkoumal a prováděl experimenty, ale kde také vyučoval studenty. Roku 1836 výsledky této práce zveřejnil, což nakonec udělalo na vedení univerzity takový dojem, že mu byl přidělen dům a finance potřebné pro založení skutečného fyziologického ústavu.

 

 

obr: Kotouč kinesiskopu, předchůdce filmu. Purkyně ho používal i pro znázornění funkcí organismu

Ze sbírek NTM, foto: Jan A. Novák

 

 

Roku 1827 se Purkyně oženil s Julií Rudolphiovou, dcerou významného německého profesora C. A. Rudolphiho. Manželství bylo šťastné, postupně se v něm narodily čtyři děti a tchán se jaksi mimochodem se stal Purkyněmu významnou vědeckou i společenskou oporou. Šťastné období ale bohužel netrvalo dlouho: roku 1832 ve Vratislavi vypukla epidemie cholery, která zahubila obě Purkyňovy dcery. Téhož roku mu zemřel tchán a o dva roky později ztratil Purkyně i Julii. Zůstali synové Emanuel a Karel, přičemž Karel (1834 - 1868) se později stal významným malířem. Po celý život však nevystoupil ze stínu slávy svého otce. Totéž potkalo i Emanuela Purkyně (1831 - 1882), který byl pro změnu botanikem. Oba synové na rozdíl od svého otce zemřeli v poměrně mladém věku.

Vyjmenovat všechny významné vědecké práce a objevy Jana Evangelisty Purkyně je zcela mimo možnosti rozsahu časopisového článku, mnohé by se ostatně neobešly bez nutnosti rozsáhlého odborného výkladu. Za mimořádně významné pro další vývoj biologie i medicíny se považují především jeho práce týkající se složení buněk. Nesmazatelně se ale zapsal i do řady dalších oborů.

Aby mohl Purkyně proniknout do tajemství složení a vývoje živé hmoty, vyvinul celou řadu technik přípravy mikroskopických preparátů. S jejich pomocí neúnavně zkoumal nejrůznější biologické objekty a objevil celou řadu do té doby neznámých struktur v živých organismech, popsal postup vytváření některých tkání i celých zárodků. Tak jako slavní mořeplavci zanechali na mapách své jméno v podobě pojmenování jimi objevených pevnin a ostrovů, po Purkyňovi zůstala četná pojmenování jím objevených biologických struktur.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů se však Purkyně nespokojil s pouhými popisy a svá pozorování také dokázal správně zobecnit. Rozeznal společné rysy rostlinných buněk a živočišných buněk i to co je navzájem odlišuje. Zjistil také, že existují základní typy buněk, které mají pro každý druh nebo rod společné znaky. Roku 1839 zavedl pro obsah buňky termín "protoplasma", který se stal trvalou součástí odborné terminologie. Právě práce o buňce vynesly Jana Evangelistu Purkyně mezi velikány světové vědy.

Jiné jeho práce se staly předstupněm pro slavné objevy dalších vědců. Popsal například povrchové struktury kůže, což později otevřelo cestu k daktyloskopii, vymyslel vyšetření očního pozadí, z něhož se vyvinuly dodnes používané metody, stejně jako akustické vyšetření předcházející stetoskopu.

 

 

obr: Kotouč kinesiskopu s fotografiem otáčejícího se Purkyněho.

Ze sbírek NTM, foto: Jan A. Novák

 

 

Od ostatních kolegů v oboru se Purkyně lišil také důrazem na experiment. Pokusně například odhalil v kyselině chlorovodíkové látku, která má největší podíl na trávicích procesech v žaludku a to, že její nadbytek nebo naopak nedostatek je příčinou některých trávicích problémů. V laboratorních podmínkách také procesy trávení napodoboval a zkoumal, co všechno je ovlivňuje.

Prováděl však pokusy nejen ve zkumavkách a na pokusných zvířatech, ale neváhal se v případě potřeby sám stát pokusným objektem. Zejména při zkoumání smyslových funkcí, lidské mluvy nebo psychické činnosti se žádný jiný vhodný objekt ani nenabízel.

Některé z těchto pokusů byly značně nebezpečné. Neexperimentoval jen s různými zrakovými a sluchovými vjemy, ale snažil se vědecky pozorovat i své pocity při dlouhotrvajícím hladu, žízni, zimě a dalších stresujících činitelích. Především však sám na sobě sledoval účinky nejrůznějších farmak nevyjímaje ani některé jedy nebo silné drogy, například opium. Několikrát se přitom ocitl v nebezpečí života.

Málo se ví že se Purkyně (podobně jako Reichenbach) zabýval i tím, čemu se dnes říká mimosmyslové jevy, parapsychologie nebo biotronika. Například testoval, jak telepatické schopnosti lidí ovlivní uvedení do hypnotického stavu a dospěl k zajímavým výsledkům: jako první upozornil na skutečnost, že "magnetizace" (jak se tehdy hypnóze říkalo) tyto schopnosti zesiluje. Ne náhodou chybí údaje o psychotronických výzkumech geniálního českého přírodovědce, jak ve většině jeho životopisů, tak i v přehledech jeho díla - "opravdová" kabinetní věda tuto Purkyněho zálibu považuje za jakýsi poklesek, který slušní lidé přecházejí decentním mlčením.

Zájem o smyslové vjemy přivedl Purkyněho také k zájmu o zárodky pozdější kinematografie a filmu. V jeho době se objevily nejrůznější konstrukce rotujících kotoučů s obrázky rozfázovaného pohybu, které zakrývaly opačně se otáčející clony. Výsledkem byla iluze pohyblivého obrázku v principu shodná s pozdějším filmem a svým způsobem i televizí. Purkyně byl jedním z prvních, kdo v těchto zdánlivě bezcenných hříčkách objevil praktickou použitelnost: "...i povstane z toho zvláštní odvětví průmyslu vědeckého, ve školách a vůbec pro poučení i zábavu užitečného. Např. z oboru fysiky dají se představiti všeliké způsoby vlnění tekutin, zvuku, světla, nejsložitější mašiny ve svých pohybech, z oboru fysiologie pohyby srdce, oběh krve, proudění nervní, činnost svalů; z přírodopisu pohyby všelikých zvířat po zemi i ve vzduchu, nejrozmanitější hraní barev, výjevy fysiognomické na tváři lidské, posuny dramatické, rostění rostlin a jiných organických těles, představení tělesnosti ze všech stran, což jinak na pouhé ploše vyvésti nedá; z oboru historického představení všelikých seskupení účinů lidských, např. bitvy, plesy, průvody aj. Tato představení mohou se díti buď v rozměrech menších, anebo prostředkem optickým v libovolném zvětšení na plochách průzračných..."

 

Šklebící se portrét

Purkyně sám několik takových přístrojů zhotovil a používal je k pokusům i k výuce. Některé z nich se zachovaly a jsou vystaveny v pražském Národním technickém muzeu. Je tu k vidění například kotouč demonstrující fáze činnosti lidského srdce, ale i samotný J. E. Purkyně, jak provádí různé pitvorné grimasy. Svým způsobem jde o unikát: Purkyně je patrně prvním vědcem, jehož podoba se zachovala na pohyblivém záznamu.

 

 

obr: Purkyněho slavné pitvořící se portréty, které byly podkladem pro kotouč kinesiskopu

Ze sbírek NTM, foto: Jan A. Novák

 

 

Po celou dobu vratislavského pobytu Purkyně doufal, že bude moci odborně pracovat i v Čechách. Splnilo se mu to roku 1850, kdy získal místo na pražské univerzitě. Již v následujícím roce zde založil další fyziologický ústav, který sídlil ve Spálené ulici. Roku 1853 stál u zrodu prvního přírodovědeckého časopisu v českém jazyce - jeho Živa vychází dodnes. V Praze se podílel na činnosti Českého (dnes Národního) muzea a celé řady místních spolků, přispíval do časopisů, překládal díla světové literatury, v období 1861 až 1866 byl dokonce poslancem Českého sněmu. Do vysokého věku bádal a přednášel na univerzitě. Mnohé nasvědčuje tomu, že byl mezi kolegy i studenty všeobecně oblíben.

Jan Evangelista Purkyně značně vybočuje z představy zneuznaného génia živořícího v bídě a nepochopení a umírajícího v zapomnění. Stejně tak se nehodí ani do u nás tak oblíbeného "vlasteneckého" schématu velkého Čecha, který se neprosadil díky nepřízni germánské vrchnosti. Purkyně (na rozdíl od některých svých současníků) měl nejen velké vize, ale také potřebnou jazykovou a odbornou výbavu i cílevědomou vytrvalost.

Především však jeho cíle měly širší význam než pouhé samoúčelné vlastenčení. Právě Češi Purkyňova typu posunuli národ blíž k racionalistické Evropě vzdělanců a dál od šovinismu balkánského typu, kde už pouhá příslušnost k jazyku opravňuje svého nositele k přehlížení (a příležitostně i mordování) ostatních.

Tak se stalo, že český vědec a vlastenec Jan Evangelista Purkyně byl nositelem vysokých pruských i rakouských řádů, významným členem německých a rakouských učených společností, doktorem honoris causa vídeňské univerzity. Nechyběly ale ani pocty a vyznamenání z jiných zemí, včetně jmenování členem řádu rytíře sv. Vladimíra Ruské říše. Především však je (a patrně vždy bude) citován společně s největšími světovými biology v odborné i populární literatuře.

Jan Evangelista Purkyně zemřel 28. července 1869.

Jan A. Novák

Text je ukázkou z knihy, kterou právě připravuje k vydání nakladatelství Alpress

You have no rights to post comments