Novákoviny

    Drogy dnes p?edstavují velké zlo, mohou ale sloužit k také výzkumu lidské duše. Pr?kopníkem takového výzkumu u nás byl Jan Evangelista Purkyn? - a hned po n?m Svetozar Nevole. Druhý z nich z?stal neznámý, p?edevším proto, že se odmítal pod?ídit totalitní moci.

    "Ozvaly se výk?iky vole a Nevole," prý bylo oblíbené úsloví psychiatra, kterého mnozí považovali za geniálního a jemuž p?esto nep?íznivé okolnosti nedovolily zanechat ve v?d? hlubší stopu. Svetozar Nevole byl po všech stránkách výjime?ný ?lov?k - extrémn? nadaný samorost, jehož mimo?ádná inteligence, široký rozhled a nepodajná povaha mu nedovolovaly splynout s šedým davem.

    "Kdyby se m? n?kdo zeptal, koho považuji za nejv?tší talent ve v?dách psychologicko-psychiatrických v ?eskoslovensku v posledních 50 letech, asi bych ?ekl Svetozar Nevole," napsal o n?m jeho kolega psychiatr Vladimír Vondrá?ek ve svých pam?tech. "Nezužitkoval však sv?j talent stoprocentn? a nakonec odešel ze sv?ta nepsychiatricky..."

    Jednou z nejhlubších stop, které Nevole v psychiatrii zanechal, byl výzkum ú?ink? drog, p?i n?mž provád?l experimenty sám na sob?.

    Svetozar Nevole se narodil roku 1810 ve Vídni, jako třetí z dětí prezidenta státních drah Františka Nevoleho. Patřil k poněkud kosmopolitnímu rodu, jehož jedna větev pocházela i ze Švýcarska, a který tradičně dával světu nejen schopné úředníky, ale také umělce a lékaře. Mezi Nevoleho vzdálené příbuzné tak patří například básník František Čelakovský, novinář Josef Václav Frič, nebo Václav Staněk, který roku 1840 vytvořil první český anatomický atlas.

    Za první světové války rodina přesídlila do Čech, kde Nevole roku 1928 maturoval. Vystudoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity a roku 1973 odešel na roční studijní pobyt v Paříži u profesora Henryho Clauda, významného psychiatra, neurologa a průkopníka Freudovy psychoanalýzy ve Francii. Později se však přiklonil více k využití postupů fenomenologie (vědy o prožívání) v psychiatrii. Právě tento aspekt Claudeovy práce Nevoleho trvale ovlivnil.

obr: Svetozar Nevole 

    V roce 1938 začal Svetozar Nevole pracovat na pražské psychiatrické klinice, to už se ale rychle schylovalo k okupaci. Nevole nebyl z těch, kdo by se přikrčili, naopak: roku 1942 se oženil s Dagmar Sinkovou, přestože dobře věděl, že mu její židovský původ zarazí profesní kariéru. Po zbytek války tak mohl působit jen jako pomocník v ordinaci jiného lékaře. V květnu 1945 se Nevole zúčastnil bojů pražského povstání.

    Následující léta relativní svobody byla také nejplodnějším vědeckým obdobím Svetozara Nevoleho. Už brzy na to však přišla další totalita, která se postarala o jeho pozvolné, ale neodvratné ukončení. Tři roky jsou na vytvoření životního díla příliš krátká doba.

    Hlavním zájmem Svetozara Nevoleho v psychiatrickém výzkumu bylo subjektivní vnímání - způsoby, kterými se realita promítá do našeho vědomí - a jeho poruchy, tedy především nejrůznější halucinace. Zajímaly ho ale také pocity rozdvojení osobnosti, vystoupení z vlastního těla, nebo takzvané lucidní sny, tedy sny, při nichž si člověk uvědomuje, že sní. Nemínil se přitom spokojit jen s líčením pacientů, ale chtěl jejich pocity prožít na vlastní kůži.

"Chtěl, aby mu Jirásek navrtal lebku a dráždil určité mozkové partie vnořenými elektrodami," vzpomínal ve svých pamětech Vladimír Vondráček. "Jirásek to ale odmítl..." Profesor Arnold Jirásek (1887-1960) byl významný českých chirurg a pedagog lékařské fakulty, který významně ovlivnil vývoj zdejší chirurgie. Zabýval se také neurochirurgií a operacemi na mozku, takže dobře věděl, proč Nevoleho žádosti nevyhověl: v té době to ještě bylo velké riziko - a navíc na hranici lékařské etiky, ne-li za ní, protože šlo o pokus na zdravém člověku.

    Existovala ale ještě jedna cesta. Už v 19. století u nás Jan Evangelista Purkyně zkoumal subjektivní zrakové vjemy a další smyslové poruchy, a sám na sobě testoval farmaka, která je vyvolávají.

obr: Kaktus peyotl, z něhož se získává droga mezkalin. 

Nevole se rozhodl jít tímto směrem - a nevadilo mu ani, že Purkyně při pokusech s digitalisem a kafrem málem zemřel. Nevole se soustředil zejména na mezkalin, látku obsaženou v kaktusu peyotl, kterou severoameričtí indiáni odedávna používali při náboženských obřadech. Má podobné účinky jako LSD: bohaté zrakové iluze, opojení, stavy změněného vědomí nebo změněného vztahu ke svému tělu a další. Nevole se ale nevyhýbal ani extraktům z jedovatých hub, alkoholu a dalším omamným látkám.

    Svetozar Nevole se při práci s drogami neomezoval na pouhé vědecké popisy. Šel mnohem hlouběji a za pomoci svého uměleckého nadání prolínal exaktní pozorování se subjektivními vjemy, které neměly daleko do abstraktních básní. S trochou nadsázky se dá říci, že zavrhl hranici mezi realitou a snem, a znejistěl co je skutečné a co vidina, co je normální a co patologické. "Cítím jakýsi odstup od světa," napsal v jedné ze svých prací. Pojednání "O čtyřrozměrném vidění" provokovalo už svým názvem - a některé obraty v něm ještě víc: "...zborcení optického světa vjemů do čtyřrozměrné subjektivnosti..."

    Mezitím došlo ke komunistickému puči a prostor pro neortodoxního badatele Nevoleho se začal rychle zužovat. Soudruzi vyznávající dialektický materialismus požadovali jednoduchý normovaný svět a jednoduchého normovaného člověka. Neuznávali individualitu, subjektivní pohledy, tím méně pak něco tak neuchopitelného jako čtyřrozměrné vidění. S kariérou Svetozara Nevoleho to začalo jít s kopce ještě dřív, než mohla namířit do kopce.

    Nakonec se našel i důvod k uvěznění: za poskytnutí pomoci "protistátnímu" básníkovi Josefu Kostohryzovi (1907-1987) byl odsouzen na dva a půl roku. Vzhledem k Nevoleho onemocnění tuberkulózou to mohlo znamenat i rozsudek smrti, naštěstí roku 1953 přišla amnestie.

    Po propuštění se Nevole stal primářem protialkoholické léčebny v Dobřanech. později působil ve výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. Ač na byl na svobodě, dohled komunistické moci, nepříznivé kádrové posudky a pracovní omezení špatně snášel. Přestože navenek dál bavil okolí zdánlivě nezničitelným smyslem pro humor, jeho zájmy se změnily: začal studovat fenomén sebevraždy, což vyústilo do několika vědeckých prací na toto téma. Ani tentokrát nešlo o zájem povrchní: v září 1965 si přeřízl krční tepnu.

    "Nevole by se svým specifickým uvažováním, jež se podle psychologa a surrealisty Zbyňka Havlíčka podobalo spíše básni anebo práci řezbáře než logice vědce... měl být připomenut i jako příklad tragického osudu originálního vědce ve střetu s totalitním režimem," napsala v časopise Dějiny a současnost filosofka Kateřina Svatoňová.

    Patří k paradoxům komunistického systému, že ve stejné době, kdy byl Nevole za své pokusy s drogami a zkoumání halucinací znevažován a šikanován, chopila se výzkumu Statní tajná bezpečnost a další složky – a tento výzkum vrcholil právě v době, kdy Nevole dobrovolně odešel ze světa. Tentokrát  se ovšem pracovalo tajně a prostřednictvím úplně jiných lidských typů než byl Svetozar Nevole. Někteří zahraniční odborníci soudí, že rozsah tohoto výzkumu prováděného v malém Československu od 50. do 70. let snesl srovnání s obdobným výzkumem provozovaným americkými tajnými službami. Kanadský badatel Ross Crockford dokonce prohlásil, že české experimenty s LSD neměly obdobu nikde na světě. Ale zatímco o pokusech CIA s LSD a dalšími drogami existuje bohatá literatura, o "úspěších" zdejších vědců se dodnes mlčí nebo mlží. Dá se jen předpokládat, že šlo přinejmenším o totéž jako v USA: najít "drogu pravdy", zjistit, jak ovlivňovat chování lidí žádoucím směrem, nebo jak pomocí drog dezintegrovat osobnost nežádoucích jedinců, či celých skupin obyvatelstva.

     Svetozara Nevoleho, největšího zdejšího experta na drogy, se nikdo k tajnému výzkumu patrně ani nepokoušel přizvat. Papaláši z tajných služeb si jistě dokázali spočítat, kam by je poslal.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments