Novákoviny

Vedomník je slovo, jehož význam dnes už zná málokdo - nanejvýš bývá spojováno s čarodějnicemi. Jenže to není tak docela totéž. U čarodějnice, bosorky, strigy se tak nějak automaticky předpokládalo, že své znalosti využívá k tomu, aby škodila lidem, nebo alespoň sledovala pouze své vlastní cíle bez ohledu na zájmy jiných. Podle toho se s ní po případném odhalení také nakládalo. Naproti tomu vedomník, věštec, znachor, ještě častěji vedomkyně, nebo též bohyňa, je člověk znalých věcí tajných a budoucích, který koná dobro. Nebylo ani vyjimkou, že za vedomníka byl pokládán i kněz.

Jak se vedomník poznal? Někdy byly metody identifikace dost svérázné, jak o tom svědčí například následující lidová říkánka: "Sousedove dieťa má veliký bachor, lebo bude stryga, lebo bude znachor."

Jak je vidět hraniční linie mezi čarodějnictvím a vedomnictví byla dost nezřetelná a tito lidé se vždy pohybovali tak trochu na ostří nože. A to i navzdory tomu, že alespoň teoreticky tehdy bylo v tomto ohledu naprosto jasno: zatímco schopnosti vedomníků byly Božím darem, umění čarodějnic pocházelo od Nečistého a jejich duše už za živa náležela ďáblovi. Vedomníci a bohyně také proti čarodějnicím chránili a bojovali. Jinými slovy, vedomnictví byla činnost veskrze počestná a někdy dokonce i celkem slušně výdělečná.

obr: Vedomníci často bývali bačové. Rozjímání v jejich osamělém životě uprostřed přírody jim otevíralo mysl podobně, jako poustevníkům

Dušan Belko z Etnografického ústavu SAV to v jedné své vědecké práci definuje naprosto přesně: "Podle tradičních představ se věštci a bohyně zabývali především věštěním, magickým ovlivňováním budoucnosti, ale dokázali léčit i bylinkami a zaříkáváním a vyznali se v milostných kouzlech.

Jejich pomoc vyhledávali především ti, kdo chtěli poznat svou budoucnost, odhalit viníka nebo pachatele škod, označit zloděje a zjistit, kde se odcizená věc nachází. Nebo také ti, kdo se potřebovali zbavit následků uřknutí nebo jiné magicky přivolané újmy na zdraví.

Na hezký příklad vedomnictví, které na Slovensku kvetlo ještě v 19. století, upozorňuje v jednom ze svých článků spisovatel Alois Jirásek: "Vedomník v Lechnici, v mém románu Bratrstvo, měl živou předlohu. Byl jí sulovský farář, který měl dvě černé knížky, jednu větší, druhou menší. Všechno zjevil, obzvlášť kde co ztraceno. Přišel-li okradený k němu o radu a pomoc, zavřel se s ním do kostela s černou knihou v ruce. Když to zloděj uslyšel, pojal hrůzu z čarodějné moci, kterou farář slynul široko daleko, podhodil ukradenou věc, nebo se i přišel tajně vyznat. Sulovský farář zavíral se také tajemně do kostela s nesvornými manželi a tam je přiměl, že se usmířili. Černá knížka zase pomáhala."

Kněz jako vedomník představoval spíš výjimku, častá naopak byla tato schopnost mezi bači, kterým se připisovaly nadpřirozené schopnosti velmi často. Není divu: při svém osamoceném povolání měli dost času k rozjímání a pozorování přírody i svěřených zvířat. Navíc museli být tak trochu podivíni už od nátury, jinak by to v horách sami s ovcemi asi dlouho nevydrželi. Někteří z nich se v rámci vedomnictví dokonce specializovali - zatímco jedni léčili, jiní byli experty v oboru boje proti uhranutí a podobně.

Z dnešního hlediska tedy byl vedomník něco na způsob psychologa, psychotronika, senzibila a léčitele v jednom. Studium praktik vedomníků na Slovensku tedy je stále aktuální záležitost - mimo jiné i proto, že mimosmyslové schopnosti, kterých alespoň ti nejlepší z nich používali, zůstávají velkou hádankou i pro moderní vědu.

Jan A. Novák

Text je ukázkou z knihy Putování za největšími záhadami Slovenska

You have no rights to post comments