Novákoviny

Události v Japonsku ukazují, že poruchy jaderných elektráren jsou stále citlivé téma: v odvětví se točí příliš mnoho peněz, než aby informace nepodléhaly "vyšším zájmům". Ještě horší to však bylo za komunistického režimu, kdy šlo navíc o politické cíle. A tak se československá veřejnost nikdy neměla dovědět ani o haváriích v jaderné elektrárně A-1.

 "Palivo se v reaktoru měnilo za jeho provozu. Při výměně jeden článek vystřelil do výšky, trefil jeřáb a rozbil se. Do reaktorové haly začal unikat oxid uhličitý..." To není scénář béčkového thrilleru o havárii jaderné elektrárny, ale vzpomínky na skutečnou událost. Slovenskému deníku SME je řekl Milan Antolík, technik jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích. Byl jedním ze dvou mužů, kteří za odvrácení katastrofy dostali vysoká vyznamenání. O jejich hrdinství se ale svět neměl dovědět.

Jiní dva muži tehdy zemřeli - a přitom nešlo o jedinou a ani nejhorší nehodu, která jadernou elektrárnu A-1 postihla.

 Země na uranu

Atomová éra začala u nás: právě z Jáchymova si nechali manželé Curieovi dovážet do Paříže uranovou rudu ke svým výzkumům, které stály na počátku cesty k využití jaderné energie. Naše země na uranu doslova stojí, a tak není divu, že s ním počítali při vývoji atomové bomby už němečtí vědci za druhé světové války. I proto si pak Sovětský svaz dal záležet na tom, aby Československo spadlo do jeho sféry vlivu. Je s podivem, jak snadno západní spojenci přenechali zločinnému Stalinovu režimu surovinovou základnu pro zbraně hromadného ničení.

Už 23. listopadu 1945, tedy jen půl roku po skončení bojů v Evropě, podepsalo Československo se SSSR smlouvu upravující výběr, těžbu, zpracování a dodávky radioaktivních materiálů z našeho území. Základním článkem bylo, že Sovětský svaz se stává jediným a výlučným partnerem ČSR při obchodu s těmito surovinami. Ze smlouvy vyplynula i do očí bijící finanční nevýhodnost. Znovu je přitom třeba zdůraznit datum podpisu - nešlo o službu místních komunistů moskevským soudruhům, ale o regulérní akt provedený s plným souhlasem Benešovy "demokratické" vlády.

Po atomových pumách přišly na řadu i elektrárny. Ve skutečnosti ale byla jaderná energetika jen vedlejším produktem zbrojení: první energetické reaktory měly pohánět nukleární ponorky. To je i případ údajně prvního "mírového" reaktoru v Obninsku u Moskvy. Atomový milíř s výkonem 5 MW, který byl uveden do provozu 27. června 1954, sice opravdu dodal do sítě trochu elektřiny, ve skutečnosti však šlo o malý pokusný reaktor sloužící především k výzkumu, včetně armádního.

Nicméně Sovětský svaz byl náš vzor. V zemi, kde se pro něj (i s pomocí otrocké práce politických vězňů) těžil uran, bylo jen otázkou času, kdy začne vznikat jaderná elektrárna.

Ve stínu Kremlu

První hádankou projektu československé jaderné elektrárny je už sama koncepce vybraná pro její reaktor. Autoři se rozhodli, že palivem bude domácí neobohacený uran a chladícím médiem oxid uhličitý. Na první pohled šlo o logické řešení, které by přineslo velké provozní úspory a navíc naprostou energetickou soběstačnost - dokonce i na SSSR. Ve skutečnosti to však bylo příliš velké sousto pro výzkum a vývoj, protože v té době zde s reaktory tohoto typu chyběly zkušenosti.

Sovětští soudruzi se tedy pohotově nabídli, že pomohou. Jenže zkušenosti s touto koncepcí nebyly ani v tehdejším SSSR, protože pocházela z Velké Británie a Francie. Motivace Velkého Bratra zapojit se do projektu první československé jaderné elektrárny zřejmě byla dvojí.

obr: Reaktorová hala elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích 

 Jednak Rusové zjevně chtěli vyzkoušet si na československý účet málo probádanou technologii. Současně se ale naskýtá otázka, nakolik měl Sovětský svaz skutečný  zájem na tom, aby si Československo postavilo jadernou elektrárnu nezávislou na dodávkách paliva ze zahraničí. Není možná náhodou, že po dvou těžkých haváriích v Jaslovských Bohunicích ČSR bezvýhradně přešlo nejen na sovětské reaktory a další technologie, ale především na obohacené palivo dodávané ze SSSR. Výměnou za to odtud na východ putoval jaderný odpad - šlo totiž o ceněnou surovinu pro nukleární zbraně. Ale to už trochu předbíháme.

Smrt u zamčených dveří

Přípravy projektu začaly v 50. letech a jako lokalita byly vybrány Jaslovské Bohunice na Slovensku - mimochodem oblast, jejíž bezpečnost před otřesy půdy je přinejmenším diskutabilní. Stavba začala v srpnu 1958, po mnoha problémech a odkladech byl reaktor spuštěn v prosinci 1972. Měl 148 kanálů pro palivové články, v nichž bylo celkem 22,4 tun uranu. Jako moderátor (prostředek zpomalující neutrony při štěpné reakci) zde byla použita těžká voda, chlazení a odvod energie zajišťoval oxid uhličitý. Celkový elektrický výkon byl 143 MW.

Průtahy u pokusné konstrukce nejsou nic neobvyklého, horší bylo, že během uvádění do provozu se stále častěji vyskytovaly vážné závady a poruchy. Ty nakonec vyústily do první vážné havárie, k níž došlo 5. ledna 1976.

obr: Velín elektrárny A-1 

Toho dne technici měnili palivo za provozu reaktoru, což byla jedna z předpokládaných výhod této koncepce, která se však v praxi změnila v Achilovu patu. V důsledku chybně namontované těsnící zátky palivové kazety se ji nepodařilo dobře uzavřít, tlak chladícího plynu vymrštil palivo do prostoru reaktorové haly a z reaktoru začal ve velkém unikat radioaktivní oxid uhličitý. Klesal do prostor pod reaktorem, kde zahubil sedmapadesátiletého Libora Bendu a o pět let mladšího Izidora Ferecha. Bezprostřední příčina jejich smrti byla kuriózní a příznačná zároveň: nešťastníci sice doběhli ke dveřím nouzového východu, ty ale byly uzamčené řetězem. Šlo o opatření proti častým krádežím v elektrárně...

Nejhoršímu se podařilo zabránit díky hrdinství Viliama Pačesa a Milana Antolíka, kteří v ochranných oblecích a s dýchacími přístroji vstoupili do reaktorové haly a pomocí navážecího stroje palivový kanál uzavřeli. Dostali pak za to vysoká státní vyznamenání.

To nejhorší, ale Jaslovské Bohunice teprve čekalo.

Tajná nehoda

K další nehodě tu došlo o rok později, 22. února 1977 - opět v souvislosti s výměnou paliva. Obsluha si tehdy všimla, že v palivovém článku určeném k navážení se roztrhl sáček se silikagelem, který měl vysoušet vlhkost. Rozsypanou hmotu však pracovníci elektrárny odstranili jen zčásti. Silikagel pak ucpal kanály, jimiž proudilo chladivo a reaktor se v těchto místech začal přehřívat. Nakonec došlo k částečnému roztavení jeho konstrukce.

Tentokrát naštěstí nikdo nezahynul, únik radioaktivity však byl ještě větší než poprvé.

obr: A-1, celkový pohled

Nehoda byla na mezinárodně používané sedmibodové škále závažnosti jaderných událostí označena čtvrtým stupněm. To je jen o bod nižší ohodnocení, než jaké si vysloužila například nezávažnější havárie v USA, k níž došlo roku 1987 v elektrárně Three Mile Island. Podle publikace "Atomy - data, fakta, pozadí" vydané českou pobočkou Greenpeace v roce 1992 "byly na některých místech řeky Dunváh zjištěny hodnoty (radioaktivního cesia a stroncia) srovnatelné s ekvivalenční dávkou naměřenou v Černobylu během evakuace. Došlo k úniku radioaktivity 4x1012 (deset na dvanáctou) Bq, což je stodesetinásobek mezní hodnoty, přípustné dnes ročně pro všechny bohunické reaktory".

Zastánci jaderné energetiky naopak nehodu vnímají jako celkem zanedbatelnou, nebo únik radioaktivity raději opomíjejí úplně. Na sedmibodové stupnici závažnosti bývá nejčastěji ohodnocena číslem 4, i když odpůrci atomu tvrdí, že to bylo spíš 5. "Za strastiplných 7 let provozu byl reaktor přes 50krát odstaven a po nehodě raději trvale uzavřen," konstatuje lakonicky web Pro Atom. A slovenská společnost JAVYS zabývající se jadernou energetikou na svých stránkách neméně stručně říká: "...porušení bariéry mělo za následek kontaminaci primárního okruhu a následně prostřednictvím netěsností parogenerátorů i některých částí sekundárního okruhu."

Takže každý si může vybrat, co je jeho srdci bližší. Přesto tu určitý pokrok je: za komunistického režimu se veřejnost o nehodě nesměla dovědět vůbec.

Hra o atom

O definitivním odstavení bloku A-1 vedení státu rozhodlo roku 1979, reaktor se však dodnes nepodařilo zlikvidovat. Přesto v následujících letech v Jaslovských Bohunicích vyrostly další bloky, tentokrát už s reaktory ryze sovětského původu. Nehoda totiž docela dobře zapadla do atmosféry, kdy se po vstupu sovětských vojsk likvidovaly poslední zbytky samostatnosti satelitního československého státu. Už roku 1970 uzavřela nová vláda se SSSR smlouvu o budování elektráren výhradně se sovětskými tlakovodními reaktory VVER poháněnými palivem ze Sovětského svazu.

Zejména první a nejstarší z nich, tzv. V-1 postavená v Jaslovských Bohuncích mezi lety 1972 až 1981 považovali mnozí odborníci za možná stejně nebezpečnou, jako byla havarovaná "ájednička". Dokonce i Ústav jaderné techniky už v roce 1986 ve své zprávě uvedl, že jde o "nejslabší článek československého jaderného programu". Od roku 1996 proto probíhala jeho nákladná modernizace. Přesto byla nakonec vyřazen z provozu, jako splnění jedné z podmínek vstupu Slovenska do EU. Nyní elektřinu dodává jen nejmodernější blok V-2. Je osazen ruskými reaktory VVER-440.

Historie jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích je v mnoha ohledech poučná. Na jedné straně ukazuje dramatický boj techniků usilujících zkrotit atom. Na straně druhé ale současně naznačuje, že jaderná energetika je odvětvím vyžadujícím takovou koncentraci prostředků a moci, že vždy bude pod mnoha vlivy, které nemají s technikou nic společného.

ČEZ (nebo český stát, což však je totéž)  má přitom velkou snahu jadernou energetiku rozšiřovat – jak stavbou nových reaktorů v již existujících elektrárnách, tak vybudováním úplně nové elektrárny v Blahutovicích a (nebo) v Tetově. Nechybí ani snaha podílet se na dalším rozšiřování Jaslovských Bohunic na Slovensku. Bude zajímavé sledovat, co s těmito plány udělá reakce na události v Japonsku. Troufám si tvrdit, že postup bude zrcadlovým obrazem toho, co se dělo kolem fotovoltaiky. Zatímco u solární energie byla strategie „zdiskreditovat a jít proti světovému trendu“, teď to bude „překroutit fakta, bagatelizovat – a zase jít proti světovému trendu“.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments