Stigmata: Boží milost nebo neznámá síla mozku?
- Kategorie: Psychotronika a záhrobí
- Vytvořeno 7. 12. 2011 13:17
Na těle některých hluboce věřících lidí se z ničeho nic objevují zranění podobná těm, jaká utrpěl Kristus při ukřižování - stigmata. Často se prokázalo že nejde o podvod - co to ale tedy je? Zatímco jedni si myslí, že důkaz pravosti poselství Nového zákona, podle druhých ukázka nepoznaných sil lidské psychiky.
Nejslavnějším nositelem stigmat bezesporu je sv. František z Assisi (1182-1226). Jedna z legend o jeho životě dokonce uvádí datum, kdy ho postihly poprvé - mělo se tak stát 17. září 1224. Františkův životopisec Tommaso da Celano (1200-1265) o tom říká: "Bedlivě skrýval znamení ran Ukřižovaného. Zpočátku, když Kristova láska přetvořila jeho tělo k svému obrazu, začal skrývat ten poklad tak pečlivě, že ani nejbližší o tom nevěděli... Stigmata se však nacházela na viditelných místech. Když se jej tedy jeden z jeho druhů zeptal, co to je, on odpověděl, aby se staral o sebe."
Starým legendám nemusíme věřit, přestože Tommaso byl Františkovým současníkem. Jenže stigmata postihla celou řadu dalších osob předtím i potom - nejen v hlubokém středověku, ale i dnes.
Krvácející přízrak
"Byl jsem v chóru po odsloužení mše svaté, když mě najednou přemohla ospalost podobná sladkému spánku..." Tak začíná vyprávění otce Pia, nejslavnějšího nositele stigmat v moderní době. Popisuje v něm události z 20. září 1918, kdy se na jeho těle poprvé objevily "rány Boží" - a dál pokračuje: "Všechny mé vnitřní i vnější smysly a také zákoutí mé duše prožívaly nepopsatelný mír. Ocitl jsem se před tajemnou velmi rozrušenou osobou..., které z rukou, nohou a ze srdce vytékala krev. Vidina té osoby se rozplynula a já jsem si všiml, že ruce, nohy a hruď mám probodnuté a všechny rány mi krvácejí."
obr: Otec Pius trpěl Kristovými ranami od roku 1911 až do konce svého života
Otec Pius se narodil jako Francesco Forgione 25. května 1887 v chudé rolnické rodině poblíž Neapole. Od dětství byl slabý nejen tělesně, ale i psychicky; později vzpomínal na děsivé noční můry, které ho často trápily. Když mu bylo 16 let, vstoupil do františkánského řádu a krátce na to jeho bratři zaznamenali první neobvyklý úkaz: kdykoliv byl nemocný, nešlo mu změřit teplotu, protože stupnice teploměru nestačila. Na kněze ho vysvětili roku 1910.
První příznaky stigmat na sobě Otec Pius pozoroval roku 1911. V jednom z dopisů jinému knězi tehdy napsal: "Minulé noci se událo něco, co nejsem schopen vysvětlit. Uprostřed dlaní se mi objevily rudé skvrny velikosti mince a v nich jsem ucítil prudkou bolest."
Ve skutečná krvácející stigmata se skvrny proměnily až zmíněného zářijového dne roku 1918. Datum je možná významné: Otec Pius věřil, že rány na něj seslal Bůh jako jakýsi trest za hrůzy právě ukončené války. Z pohledu vědy je ale možná ještě zajímavější, že pouhé tři dny před tím františkáni slavili výročí prvního objevení stigmat u jejich patrona, sv. Františka z Assisi.
Otce Pia pak opakovaně vyšetřoval dr. Luigi Romanelli, který vypracoval podrobnou zprávu. Vyplývá z ní, že rány byly na rukou a na nohou a zdálo se, že procházejí celou končetinou. Kromě toho měl kněz na hrudi další zranění ve tvaru kříže. Rány nikdy nehnisaly. Tvořily se na nich strupy, které po stranách stále krvácely, okolní pokožka však byla zcela nepoškozená.
Zázračné schopnosti
Vatikán je na zázraky velmi opatrný a ani otec Pius nepředstavoval výjimku. Svatý stolec mu zakázal o případu nejen cokoliv zveřejňovat, ale dokonce i opouštět klášter San Giovanni Rotonda. Přesto se záležitost rozkřikla a za krvácejícím františkánem vyrazily zástupy poutníků. Byly mu pak přisuzovány i jiné zázračné vlastnosti, dokonce se prý uměl objevovat najednou na dvou vzdálených místech a věštil budoucnost. Údajně předpověděl papežskou hodnost Karolu Wojtylovi, zatímco kardinálu Tomáškovi sdělil, že se dožije Československa osvobozeného od komunistů. Zemřel 23. září 1968 a roku 2002 byl prohlášen za svatého. Jeho někdejší klášter se stal jedním z nejvyhledávanějších poutních míst Evropy. Piův případ je popsán řadou odborně fundovaných svědků a fotograficky dobře zdokumentován, přesto se vědeckého vysvětlení veřejnost nedočkala.
obr: Terezie Neumannová měla s otcem Piem společnou tělesnou slabost, nervovou labilitu a další vlastnosti. Projevy stigmat u ní byly velmi výrazné
Podobně je tomu i s ještě výraznějším objevováním stigmat u Terezy Neumannové z Bavorska. S Piem měla mnoho společného: pocházela z velmi prostých poměrů, od dětství toužila stát se jeptiškou, byla chatrného zdraví a duševně labilní. Narodila se na Velký pátek roku 1898 a ve věku 20 let zažila požár sousedního statku, po němž u ní vypukla nekonečná série zdravotních komplikací všeho druhu. Dalších 6 let strávila v bolestech na lůžku, oslepla, ochrnulo, ohluchla, ztratila řeč...
Obrat k lepšímu nastal v květnu 1925, jistě ne náhodou ve stejné době, kdy byla blahořečena karmelitánka Terezie z Lisieux (1873-1897), velký vzor Terezy Neumannové. Ve velikonoční době o rok později upadla do transu - a po probuzení měla krvavé rány na rukou, chodidlech i na boku. Kromě toho ale krvácela i z očí. V listopadu téhož roku se přidalo další znamení: krvácení z hlavy v místech, kde měl ukřižovaný Kristus trnovou korunu.
Dál už je příběh stejný jako u otce Pia. Také Tereza údajně vykazovala další zázračné schopnosti, včetně toho, že viděla vzdálené věci - podrobně a správně prý popsala okolnosti smrti papeže Pia XII. roku 1958. Její obdivovatelé tvrdí, že jako potravu přijímala pouze hostie při mších. Z jejího rodného Konnersreuthu se stalo poutní místo, na něž se neodvážil sáhnout ani nacistický režim, který jinak církvím moc nepřál. Ochráncům Terezy se ale podařilo také zabránit vědeckému výzkumu fenoménu pod dohledem lékařů. Zemřela 18. září 1962.
Utrpení podle obrazu
Hluboce věřící katolíci mají ohledně stigmat jasno: jde o projev mimořádné Boží milosti vůči postižené osobě a důkaz její svatosti. I rozumnější katolíci (o věřících jiných vyznání a ateistech ani nemluvě) ale s tím mají trochu problémy - katolická církev jejich nositele i po důkladném přezkoumání spíš toleruje než podporuje.
Není bez zajímavosti, že z moderní doby je znám i případ stigmatizované nekatoličky. Roku 1974 se krvavé rány objevily na dlaních, nohách, boku a hlavě Cloretty Robertsové z kalifornského Oaklandu, který byla baptistka. Jinak ale měla dvanáctiletá afroameričanka s otcem Piem, Terezou Neumannovou a dalšími nositeli stigmat mnoho společného: pocházela z prostých poměrů, nečetla téměř nic jiného než Bibli, jevila hysterické sklony - především byla ráda středem pozornosti. Krvácející rány se u ní objevily pár dní po shlédnutí filmu o utrpení ukřižovaného Krista. Tamní pastor našel vysvětlení rychle: "Náš kostel byl vyvolen jako stánek zázračného úkazu. Musíme ho být hodni."
obr: Stigmata jsou zřejmě ukázkou mimořádných dosud neprozkoumaných sil lidské psychiky.
Pokusy o čistě náboženské objasnění stigmat ovšem mají jednu vadu na kráse: v církevním umějí jsou krvácející rány podle starého kánonu zobrazovány na dlaních Krista - a takové mají i dnešní nositelé stigmat. Jenže ve skutečnosti tak Římané nepopravovali, protože odsouzenec by se jim z kříže utrhl. Nešťastník proto byl přitloukán hřeby za zápěstí. Otec Pius, Tereza Neumannová, Cloretta Robertsová a mnoho dalších ovšem nebyli historikové a nemohli do vědět...
Okolnosti vzniku stigmat se tak nápadně podobají některým hysterickým stavům, kdy pacient trpí příznaky nějaké poruchy protože se domnívá, že je k tomu důvod. Například muž zraněný na noze věří, že došlo k porušení nervu - a tak mu noha ochrne. Časté jsou případy hysterické slepoty, jíž trpěl i Adolf Hitler. Vzácně se stává, že se hysterickým ženám objeví na těle podlitiny po domnělém útoku, přestože se jich údajný násilník ani nedotkl.
Stigmata ovšem naznačují, že lidské tělo dokáže ještě mnohem víc – v podstatě totéž, co třeba skalpel. Bylo by možné tyto schopnosti využít léčebně? Biblické "věř a víra tvá tě vyléčí", by tak dostalo zcela novou dimenzi.
Jan A. Novák
Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend
obr: Svatý František z Assisi. Církevní obraz zřetelně zachycuje stigmata na jeho rukách.