Novákoviny

Udělalo se vám někdy z ničeho nic horko? Pozor na to, konce mohou být nemilé. Před pár týdny se na nádraží švédského Göteborgu bez zjevné příčiny vzplanul zatím neznámý muž. Zdaleka nejde o jediný případ záhadného jevu, kterému se říká spontánní vznícení člověka.

"Ten muž stál na vlakovém nástupišti před obchodem s hudebními nosiči," řekl novinářům řidič tramvaje, který byl svědkem události. "Najednou se ocitl v plamenech a začal křičet. Lidé jen zírali, tak jsem přiběhl a hodil na něj svůj kabát."

"Jediné, co víme, je, že jde o osobu mužského pohlaví," uvedl k tomu policejní důstojník Asa Andersson. "Zatím není schopen vypovídat. Nemá doklady, neznáme jeho věk a okolnosti teprve vyšetřujeme."

Pořád ještě tedy nejde vyloučit, že to byla nešťastná náhoda nebo pokus o sebevraždu. Stejně dobře to ale může být zatím poslední z přibližně dvou stovek případů evidovaných za poslední tři staletí, při nichž se v těle oběti rozhořel smrtící oheň, aniž by odborníci dokázali zjistit příčinu - jev známý pod zkratkou SHC (Spontaneous Human Combustion).

Epidemie plamenů

Do Vánoc 2010 už zbývaly jen dva dny, když pana Manniona z irského Galway vyrušil hlas požárního alarmu. Poplach vznikl v bytě jeho příbuzného šestasedmdesátiletého Michaela Fahertyho. Hasiči dorazili za pár minut, ale Fahertymu už nebylo pomoci. Zůstala z něj jen hromada popela, přestože ostatní zařízení jeho bytu bylo ohněm téměř nedotčené.

obr: Vyšetřování jednoho z případů spontánního samovznícení (SHC)

Podivné okolnosti Fahertyho smrti vyvolaly pečlivé vyšetřování. Mrtvý trpěl vysokým tlakem a cukrovkou, stav tkání ale nedovolil určit přesnou příčinu smrti. Ležel na zádech hlavou směrem k otevřeného krbu, nic ale nenasvědčovalo, že by v domku hořelo ještě něco jiného než tělo - plameny nic dalšího nepoškodily. Vyšetřovatelé si pozvali na pomoc i odborníky z universit, ale ani těm nakonec nezbylo, než do kolonky "příčina úmrtí" napsat, tři slova, na něž většina vědců donedávna odmítala uvěřit: spontánní vznícení člověka.

Ani irští experti se s touto diagnózou nesmiřovali snadno. Vyšetřování bylo uzavřeno teprve v létě letošního roku a profesor patologie Mike Green k jeho výsledku poznamenal: "Nějaký zdroj ohně tam určitě byl, třeba zápalka nebo cigareta. Jenže tělo bylo tak poničené žárem, že to nebylo možné najít. Termín spontánní samovznícení se mi moc nezamlouvá."

Jeho kolega, forenzní patolog Bernard Knight ale pro BBC uvedl: "Vyšetřování jsme vedli velmi důkladně a nemůžeme konstatovat nic jiného než SHC. Je to jev, který se doposud nepodařilo vědecky objasnit, to ale neznamená, že neexistuje."

K tomuto výsledku se nakonec přiklonil i místní koroner dr. Ciaran McLaughlin. Komentoval to slovy: "Vyšetřuji příčiny úmrtí už 25 let, ale s něčím takovým jsem se setkal poprvé.

Fahertyho smrtí to ale pro Irsko ještě neskončilo. Muirish Houston z The Irish Time tvrdí, že stejným způsobem během roku 2011 zemřel také Declan Dowling z Dublinu a Elisabeth McLaughlin z Carndonagh. I v těchto případech coronerové nedokázali příčinu smrti spolehlivě určit, narazili však na rozhodný odpor profesorky Marie Cassidy, státní patoložky z Ministerstva spravedlnosti Irské republiky, která SHC označila za moderní mýtus. Autorita úřadu zvítězila.

Irské případy se ale i tak zřejmě staly přelomem ve výzkumu fenoménu, kterým se dosud zabýval hlavně bulvár a amatérští lovci záhad. Teď ho konečně začali brát vážně i vědci - alespoň někteří, zatímco jiní jsou alespoň přístupnější diskusi o něm. Takzvaní vědečtí skeptikové jej ale dál popírají. "Očití svědkové spontánního vznícení neexistují," tvrdí jejich web Skeptic°s Dictionary. "Jde o běžné nešťastné náhody, kterých se chopili spisovatelé. Důkazy pro tzv. spontánní vznícení jsou velmi chatrné."

Kde je tedy pravda?

"Malá, tlustá a hodně pila"

Jednou částí pravdy je, že zejména v 19. století spontánní samovznícení opravdu patřilo k oblíbeným motivům i těch nejslavnějších spisovatelů. Jules Verne nechal v románu Patnáctiletý kapitán na uhel shořet alkoholu propadlého černošského náčelníka, kterému padouch k pití nabídl hořící lihovinu. Podobný osud připravil jednomu ze svých hrdinů také Charles Dickens v románu Ponurý dům.

Jenže literáti si nevymýšleli. Navzdory všeobecnému přesvědčení nebyl Verne žádný fantasta, ale raději "opisoval" od skutečnosti. Pečlivě si vedl výstřižkový archiv, který mu poskytoval víc inspirace než bujná fantazie - a případů spontánního vznícení, v něm jistě měl víc než dost. Podobně pracoval i Dickens: v jednom z rozhovorů uvedl, že ví nejméně o 30 skutečných případech spontánního samovznícení.

obr: Roku 1966 uhořel John Irving Bentley z města Conderspont (Pennsylvania) ve své koupelně. Z těla mnoho nezbylo, poškození ohněm v okolí je však minimální

Nejstarší záznamy o SHC pocházejí už z 15. století, kdy byly většinou připisovány nečistým silám nebo Božímu hněvu. V 18. století už o jevu vyšla celá kniha De Incendiis Corporis Humani Spontaneis. Její autor Jonas Dupont věřil, že příčinou jevu by mohl být alkoholismus obětí. Roku 180 vydal Pierre Aimé Lair publikaci s názvem Pojednání o hoření lidí, v níž se k Dupontovu názoru přiklání. Konstatuje, že mnoho obětí se podobalo jakési Marii Jauffretové, která byla "malá tlustá a hodně pila", takže s vyjímkou jedné ruky a několika kusů lebky shořela na popel.

Čím blíž k dnešku, tím jsou zprávy podrobnější a serióznější. Ve 20. století vzbudil největší pozornost případ velšského farmáře Henryho Thomase. S Fahertym jej spojoval vysoký věk (73 let) a to, že zemřel sám ve svém pokoji. Našli z něj jen lebku a nohy od kolen dolů, dokonce i s nohavicemi. Zbytek se proměnil v popel.

"Okno a žárovka byly pokryté oranžovým popelem," řekl pak novinářům jeho zeť John Hymer. "Televize ještě běžela, jen plastové ovládací knoflíky se roztekly. Pohovka nacházející se metr od těla byla ohněm nedotčená."

Dokonalé krematorium

Diskuse o SHC se většinou točí kolem vzniku ohně - napomáhá tomu ostatně už poněkud zavádějící termín "samovznícení". Skeptikové tvrdí, že nějaká přirozená příčina vždycky byla (cigareta, zápalka, ve Fahertyho případě třeba jiskra z krbu), jen se jí podařilo najít. Zastánci SHC to naopak vylučují, protože vyšetřovatelé nikdy nic takového nenašli.

obr: Ostatky Mary Reeser, která za podivných okolností uhořela roku 1951. Opět se zdá, jakoby oheň vycházel zevnitř trupu.

Ve skutečnosti by ale nemuselo být nic tak záhadného ani na opravdu spontánním samovznícení. Každý, kdo někdy pracoval s čistým kyslíkem, ví (nebo by aspoň vědět měl), že při styku tohoto plynu s tukem vznikne oheň "sám od sebe". Někdy stačí jen chybně zvolené těsnění a neštěstí je hotové. Tuk tvoří nezanedbatelnou část lidských těl - zvlášť některých - a biochemických cyklů, jejichž meziproduktem je kyslík, v organismu také neprobíhá málo. Je tak těžké si představit, že za určité vzácné konstelace náhod s v těle setká něco, co se setkat nikdy nemělo?

Skutečná záhada SHC ostatně spočívá v něčem úplně jiném. Dokonalé spálení lidského těla v krematoriu vyžaduje mimořádně vysokou teplotu okolo 1000 stupňů Celsia po dobu tří hodin - a tedy přísun velkého množství energie. Právě její původ dělá z vědeckého objasnění SHC velký problém. A tak se rodí nejrůznější teorie, od úplně krotkých až po zcela fantastické. Většina těch, kdo jev berou vážně, souhlasí s Dupontem a sází na vražednou kombinaci obesity, alkoholu, cigaret a některých metabolických poruch. Někteří badatelé zase upozorňují na častější výskyt SHC v určitých oblastech a tvrdí, že na vině jsou geomagnetická pole. Nechybí ale ani hypotézy založené na statické elektřině, mikrovlnném záření nebo dosud neznámých jaderných reakcích.

Na zjištění pravdy ale chybí dostatek studijního materiálu - naštěstí.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

obr: Tělo shořelo téměř bezezbytku, křeslo, na němž oběť seděla, zůstalo celé... Se záhadou SHC si věda zatím neví moc rady

You have no rights to post comments