Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Pocta Marku Aureliovi: Měla být Morava římská?

marcus0Dnes je to 1836 let ode dne, kdy zemřel římský císař Marcus Aurelius – osvícený panovník, filosof na trůně a autor nesmrtelné knihy Hovory k sobě. Byl to nejen moudrý muž, ale také politik, který jako první uvedl naše země do proudu psané historie: uvažoval o vytvoření  provincií  na území Slovenska a Moravy. Už měly i jména: Marcomania a Sarmatia..  Nechybělo mnoho a zdejší dějiny se mohly začít ubírat úplně jinými cestami. A tak je tento článek nejen poctou jednomu z nejpozoruhodnějších vládců historie, ale i připomínkou toho, že v čase existují body, v nichž se rozhoduje o jeho dalším toku…

 

 

 

 

"Psáno v zemi Kvádů nad Granuou," stojí na konci první kapitoly pozoruhodné knihy Hovory k sobě, kterou napsal právě Marcus Aurelius, a kterou dodnes s požitkem čtou tisíce přemýšlivých čtenářů na celém světě. Málokterý z nich se asi nad tím stručným určením místa moc pozastaví, my bychom ale měli. Granua je totiž latinské jméno dnešní řeky Hron. Hovory k sobě jsou tedy svým způsobem první slovenskou knihou - knihou, která příštím spisovatelům a filosofům nastavila laťku hodně vysoko.

 

Filosof na trůně

Marcus Aurelius je první historicky známý panovník, který významně zasahoval do dění na území dnešní Moravy a  Slovenska - a budiž zdůrazněno, že šlo o muže nad jiné úctyhodného. Byl založením filosof stoické školy, jeho postavení císaře a historické okolnosti působící na  říši z něj ale udělaly především vojevůdce. A tak po nocích řecky psal své jediné, ale dodnes čtené a vysoce ceněné dílo - a přes den válčil, pokud zrovna neřešil další spletité problémy světovládného Impéria. Není to v protikladu: stoicismus hlásá odříkání, plnění povinností a službu druhým. Jako službu spoluobčanům bral Marcus Aurelius i své "povolání" císaře. A sloužil opravdu poctivě, bez ohledů na vlastní zájmy.

marcus2

 

 

obr: Marcus Aurelius - antická busta v římském muzeu na Palatinu

Foto: Jan A. Novák

 

 

"Konáš-li svou povinnost podle příkazů správného rozumu - horlivě, neoblomně, v dobré vůli a nikdy jen jako něco vedlejšího...a setrváváš na statečné pravdivosti v každém slově i výroku, pak budeš v životě šťasten," vzkazuje nám nejmocnější vládce své doby přes propast věků.

Podle toho se i řídil. Mnohý dnešní politik by si z něj mohl brát příklad. "Dej pozor, abys nezcísařštěl, stává se to snadno," píše na jiném místě...

Marcus Aurelius také byl patrně prvním císařem, který nedělal "sociální politiku" jen kvůli své popularitě, ale z přesvědčení a solidarity se slabými. Mimořádnou pozornost věnoval postavení žen, dětí a otroků. Více než polovina jeho vyhlášek se týkala právě jich.

Přesto to říše to v době jeho vlády neměla lehké. S jeho nástupem zvláštní shodou okolností nastaly i povodně a morové epidemie. Zatímco jeho bratr a spolucísař Lucius Verus na východě bojoval s Parthy, okolo roku 165 našeho letopočtu se náhle daly do pohybu germánské kmeny Markomanů, Kvádů, Naristů a mnoha dalších.

Důvod tohoto pohybu není jasný, snad to byla neúroda, zhoršení klimatu, možná tlak jiných barbarů, nejspíš to všechno dohromady; moderní klimatologové věří, že časová shoda mezi živelnými pohromami v Římě, epidemiemi a neklidem v barbariku není náhodná.

V každém případě ale divocí lidé z lesů a močálů jako kobylky v mocných vlnách zamířili na jih, kde v kvetoucím Impériu tušili bohatou kořist. Podle nejvýznamnějšího ze zúčastněných kmenů se těmto válkám říká markomanské - a jejich velká část se odehrávala právě na území dnešního Slovenska a Moravy.

Jako první na limes roku 165 narazili Langobardi a Obiové. Jejich nápor se ještě podařilo odrazit, už o rok později už ale hordy barbarů proudily Panonskou nížinou a přes Alpy k samotnému srdci říše. Krátce na to boje probíhaly na severu Itálie u Aquilea, zatímco na Balkáně se útočníci zastavili severně od Athén. Marcus Aurelius a Lucius Verus v čele legií nápor přibrzdili jen částečně, navíc spolucísař při této kampani zemřel.

- - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je sestaven z úryvků kapitoly věnované Římanům v knize Putovanie po najvačších záhádach Slovenska, kterou vydalo nakladatelství XYZ

- - - - - - - - - - - - - - -

Barbaři se brzy vrátili a dál pustošili Panonii, Balkán i Itálii. Války navíc do vysílené země zavlekly epidemie. Probíhaly mimořádné odvody a císař dokonce uspořádal velkou veřejnou dražbu vlastního majetku, aby získal prostředky pro další vedení války.

K velkému štěstí Říma barbaři nedokázali jednat koordinovaně a jejich jediným cílem byl lup, takže po vydrancování dobytého území se z něj zase obvykle stahovali. Současně ale nebylo možné věřit ani mírovým smlouvám, které uzavírali jen když se dostali do úzkých - aby je vzápětí opět porušili. Marcus Aurelius proto dospěl k závěru, že řešení situace leží v samém srdci barbarika. Roku se usídlil v Carnuntu na Dunaji a chystal výpad na sever.

 

 

Z nebe padala voda a oheň

Poprvé legie překročily Dunaj roku 172. Invaze začala právě nedaleko Carnunta-Bratislavy, kde nechal císař vybudovat přes Dunaj mohutný pontonový most. Tak začala první fáze výboje na sever od limes, která dostala označení Germanica prima. Římanům se podařilo kmeny pacifikovat kmeny Markomanů, Sarmantů a Kvádů i navzdory jejich početní převaze a uzavřít s nimi výhodný mír. Tím skončilo období označované jako první markomanská válka a Marcus Aurelius mohl v Římě oslavit triumf.

marcus3

 

 

obr: Římský nápis dokládající přítomnost jedné z legií v dnešním Trenčíně

Foto: Jan A. Novák

 

 

Radost Římanů ale netrvala dlouho v roce 177 barbaři opět zaútočili a legie znovu překročily limes. Začala druhá expedice nazvaná Germanica secunda, která se v podstatě kryje s tím, co dějepisci nazývají druhá markomanská válka. Tentokrát byla pojata mnohem velkoryseji než první výprava.

Severně od limes se při ní pohybovaly desetitisíce Římanů, vznikaly tu dlouhodobé opevněné základny a probíhaly přípravy na definitivní ovládnutí území. Konečným cílem důmyslně naplánovaných akcí bylo ovládnutí území dnešního Slovenska, Moravy a možná i Čech a vytvoření nových římských provincií Marcomania a Sarmatia. Limes by se tak posunuly o stovky kilometrů severněji z linie Dunaje na horskou hranici.

Ani tyto mohutné síly to na severu neměly lehké. Operovaly daleko od svých základen na rozlehlém hornatém území, v němž nebyly doma, zato barbaři ano. Z této fáze války pochází i podivná zpráva od starořímského dějepisce Cassia Dia, podle níž se římské jednotky i s císařem dostaly do nepřátelského obklíčení a vypadalo to s nimi velmi bledě. Vládlo horké suché počasí, chyběla jim voda a barbaři věděli, že kořist neunikne. Se závěrečným útokem čekali až si žízeň a nemoci vyberou mezi Římany svou daň - když se stal zázrak. Nebe se otevřelo, legionáře zalilo osvěžujícím lijákem, zatímco na Germány se snesla záplava ohně a blesků. Expedice byla zachráněná.

Výklady toho, co se tehdy stalo, jsou u různých zdrojů odlišné. Podle Cassia Dia božský zázrak zařídil kouzelník egyptského původu, který pracoval pro Marca Aurelia. Křesťanští kronikáři v něm vidí zase výsledek modliteb svých souvěrců mezi příslušníky expedičního vojska. Moderní historikové příběh většinou vysvětlují jako přibarvené líčení prudké letní bouřky, nechybí ale ani tvrzení, že šlo o explozi zemního plynu doprovázenou výtryskem minerální vody.

Neví se ani, kde k události došlo. Podle některých odborníků jde o Moravu, protože Cassius Dio výslovně mluví o přítomnosti císaře, která je nejlépe doložená právě odtamtud. Ale jeho pohyb východněji také nic nevylučuje. Právě naopak: poznámka na konci první kapitoly Hovorů k sobě mluvící o Hronu je svědectvím z první ruky - z ruky samotného Marca Aurelia.

 

Zima mezi barbary

Na první pohled představoval zimní pobyt velké jednotky Římanů hluboko v týlu nepřítele mimořádně riskantní akcí, jejíž vojenský smysl byl pochybný. Pravděpodobně ale šlo o součást dalekosáhlého záměru nejen vojenského, ale i politicko-mocenského. Podle starořímských historiků byly takové průniky legií na barbarská území v té době časté - a nelze vyloučit, že při nich probíhalo jakési sondování půdy a budování opěrných bodů před vytvořením římské provincie na podrobeném území.

marcus4

 

 

obr: Nález dokládající přítomnost Římanů na jižní Moravě - cihla s "razítkem" římské legie. Z expozice muzea v Mikulově

Foto: Jan A. Novák

 

 

Říman Casius Dio například uvádí, že během této fáze markomanských válek se na území barbarů trvale pohybovalo okolo 40 tisíc legionářů. A i tento odhad současníka je možná spíš skromný, jak naznačuje například rozloha římského opevnění u Mušova.

Nechybí ani názor, že právě u Mušova se začínalo rodit hlavní město nově vznikající provincie Marcomania. Ostatně samotná přítomnost císaře v této oblasti naznačuje, že šlo o mnohem víc, než jen o trestnou výpravu prti neklidným barbarům.

Po smrti Marca Aurelia roku 180 n. l. se císařem stal jeho nepříliš povedený syn Commodus (161-192 n. l. a s říší to začalo jít z kopce). Válčení s barbary, politika ani správa říše nepatřily mezi Comodovy priority, protože dával přednost hrám a hýření. Legie ze zadunajských oblastí brzy stáhl za opevněné hranice - limes.

Později dokonce Germánům platil ponižující výkupné, aby je udržel v klidu. Od té doby to šlo s římskou říší pomalu ale jistě z kopce. Přesto i v tomto úpadku byla říše stále ještě velkolepá a vysoko vyčnívala nad ostatním světem. O jejích pevných kořenech ostatně svědčí také to, že navzdory četným protivenstvím a mnoha neschopným či všehoschopným císařům vydržela existovat ještě plné tři staletí.

 

Jan A. Novák

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack