Novákoviny

Islandské sopky zase hrozí: k životu se probudil vulkán Grimsvotn, jehož popel způsobil zastavení letecké dopravy v oblasti hlavního města ostrova. Někteří vědci nevylučují, že to může být začátek větších problémů – možná takových, jaké loni vyvolala sopka Eyjafjöll. A „uzemnění“ letadel na velké části západní polokoule, to už je dobrý důvod k obavám. Je tu ale ještě něco: Island není ostrov jako každý jiný. V minulosti už dokázal, že jeho sopky mají sílu odstartovat globální katastrofu.

Pokud vím, tak zatím nikdo nezmínil, že čerstvě ožívající Grimsvotin je součástí trhlinového systémi Laki, který rozpoutal jednu z největších sopečných katastrof v novodobé historii lidstva. Roku 1783 málem vylidnil celý Island a přímo či nepřímo  zavinil smrt milionů (možná desítek milionů) lidí po celém světě. A někteří mu přičítají dokonce i výbuch francouzské revoluce…  

 

Island má ve svém arsenálu okolo čtyř desítek aktivních vulkánů.  Zrodily se díky tomu, že  jeden z ohnivých švů Země, které oddělují tektonické desky a na nichž z magmatu deroucího se na povrch průběžně vzniká nová zemská kůra, prochází přímo Islandem. A nejen to: dokonce se na povrchu tohoto ostrova větví na dvě části. Je to jediné místo na světě, kde se oceánský rift vynořuje nad hladinu.

 

obr: Část mapy Islandu z roku 1585. Kresba: Abraham Ortelius

 

Ani to ale nedokáže vysvětlit všechny vulkanické jevy na ledovém ostrově, tím méně pak objasnit, proč se oceánský rift dostal nad hladinu. Někteří geologové se proto domnívají, že pod Islandem působí silná konvekční proud vedoucí teplo z velkých hloubek (možná až z rozmezí pláště a jádra) pod zemskou kůru. Na ostrově se tedy kombinuje vulkanismus tektonických zlomů s vulkanismem tzv. horkých bodů, které daly vzniknout například Kanárským ostrovům nebo Havaji. Díky spojeným silám dvou vulkanických mechanismů je Island oblastí s vůbec nejsilnější sopečnou činností na světě.

Jen během 20. století se tu odehrálo 39 vulkanických erupcí. Říci o situaci jeho obyvatel, že sedí na sudu střelného dynamitu by bylo hrubé podcenění skutečného stavu - síla tradiční třaskaviny je směšná v porovnání s tím, co se pod Islandem ukrývá doopravdy.

Mnohé ostatně naznačují i místní názvy. Každý asi ví, že hlavní město ostrova se jmenuje Reykjavík - mnohem méně se ale ví, co to znamená: kouřící záliv. Mást by mohl název Island (Ledový ostrov), z něhož čiší chlad islandských ledovců. Jenže díky sopkám ukrytým pod nimi by se stejně dobře mohl jmenovat "Ohnivý ostrov". A nebo "Brána pekla", což je mimochodem jedna z přezdívek islandské nejznámější sopky, 1491 metrů vysoké Hekly.

Už během erupce Eyjafjallajökull někteří vulkanologové varovali, že to může být jen předehra k mnohem horším věcem. Islandské sopky v minulosti mnohokrát předvedly, že zabíjet ve velkém opravdu umí - a nejen na území svého "domovského" ostrova. Patrně nejhorší demonstrací jejich ničivých schopností byla katastrofa z roku 1783, kterou je možné bez nadsázky nazvat vulkanickou genocidou. Do dějin ostrova vstoupila pod označením Moduhardoindin - Útrapy z mlhy.

 

Laki 1783

Léto na Islandu není nic moc, protože ani vody Golfského proudu nepřinutí subpolární klima, aby dovolilo rtuti v teploměru vyšplhat se zbytečně moc vysoko. Tím spíš ale musí příroda i lidé za pár nejteplejších měsíců hodně stihnout. Jsou to ostatně také měsíce s dlouhými dny - podstatně delšími než ty naše. Červen je tu tedy začátkem nejpříjemnějšího období roku. Pokud do toho ovšem nepromluví vulkány.

Přesně to se stalo roku 1783, kdy léto definitivně skončilo už 8. června, aby pak vládu nad ostrovem na dlouho převzala smrt. Ne, nezačala soptit jedna sopka. Prakticky naráz otevřelo své žhavé jícny přibližně 130 vulkánů a z nich se vyvalil největší proud lávy, jaký lidstvo během historické doby zaznamenalo.

 

obr: Laki - kráter dlouhý desítky kilometrů 

 

V okolí sopky Laki vysoké 828 metrů se začátkem onoho léta chvěla země stále častěji. Zdánlivě nebyl důvod k velkému znepokojení: oblast nedaleko jihozápadního okraje ledovce Vatnajökul byla prakticky neobydlená a nejbližší větší město Vik se nacházelo ve vzdálenosti přes 50 kilometrů. Jenže pak přišlo něco, co nikdo nečekal. 8. června tu za strašlivého zahřmění pukla země v délce několika desítek kilometrů a na trhlině vzniklo okolo 130 kráterů. Současně se objevily další trhliny, z nichž se rovněž vyvalila láva. Některé z nich byly dlouhé přes dva kilometry. Aktivizovala se i kaldera Grímsvötn, ležící také na systému trhlin obklopujících horu Laki. Během krátkého času se pak všechny ohnivé jícny spojily v jediný žhavý kotel dlouhý 25 kilometrů, z něhož tryskaly fontány lávy vysoké 800 až 1400 metrů. Dým a sopečný popel vystoupaly do stratosféry, kde je uchopily rychlé výškové proudy (tzv. jetstreams) a odnášely je k východu.

Řeky lávy mezitím zamířily k jihu a postupně zaplavily 600 čtverečních kilometrů země. Podle dnešních odhadů se tehdy dostalo na povrch asi 15 až 19 krychlových kilometrů žhavého magmatu - šlo o jeden z největších výlevů lávy od konce poslední doby ledové. Obrovská erupce trvala nepřetržitě 8 měsíců až do února následujícího roku, a její síla se odhaduje na 6. stupeň VEI. Kaldera Grimsvötin zůstala aktivní ještě o rok déle.

Laki však zabíjela dlouho po tom, co ohnivé jícny utichly. Nejen na Islandu, ale prakticky po celé Evropě, v severní Africe, Asii a nejspíš i leckde jinde. Celkový počet obětí toho, co následovalo po její erupci po celém světě, se dohaduje na 2 miliony - dokonce i když do nich nejsou započítáni mrtví, které si vyžádal sociální bouře a revoluce, které klimatické změny způsobily...

 

Kázání k ohni

Rok 1783 nebyl špatný jen na Islandu. Přibližně ve stejné době jako Laki ožily také sopky v Itálii, kterou současně postihlo silné zemětřesení. Sílil také neklid ve společnosti, zatímco vládnoucí vrstvy utíkaly před realitou do světa stále rafinovanějších kratochvílí. Přibývalo proroků brzkého konce světa.

 

obr: Trhlinový systém Laki dnes

 

Laki dělala co mohla, aby jim vyšla vstříc. Erupce jejího infernálního trhlinového systému vyvrcholila koncem července 1783. To už lávová záplava spolkla desítky farem a valila se na obec s tradičně po islandsku nevyslovitelným jménem Kirkjubaejarklastur. V neděli 27. června si tu luteránský pastor Jon Steingrimson připravoval své sváteční kázání k věřícím a věděl, že tentokrát si na něm musí dát obzvlášť záležet. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že blížící se ohnivá řeka je Boží trest za hříchy jeho svěřenců.

"V minulých týdnech spadlo z oblohy víc jedu než je možné popsat slovy, velké množství sopečného popela i deště plného síry a ledku, to vše smíchané s pískem." zapsal si tehdy otec Steingrimson. "Čenichy, nozdry a nohy skotu pasoucího se a chodícího v trávě se zbarvily do žluta a opadávala z nich kůže. Veškerá voda byla vlažná a měla světle modravou barvu, nebo ji sesuny půdy zbarvily do šeda. Všechny rostliny zuhelnatěly a vzňaly se postupně, jedna po druhé, jak se láva blížila."

- - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ: Toto je zkrácená ukázky z knihy Smrtící sopky.

Nenajdete-li ji v knihkupectví, lze ji objednat na webu: 

http://www.kosmas.cz/knihy/155601/smrtici-sopky/

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Návštěvnost kostela byla za těchto okolností stoprocentní, a tak mohl otec Steingrimson onu neděli svým ovečkám hromovým hlasem vyčíst všechny jejich hříchy: nevázaný život, smilstvo, lenost, zhýralost a spousty dalších prohřešků - zdá se, že venkované si tu žili opravdu vesele. Tváří v tvář běsnícímu ohni měla jeho slova úspěch a všichni se z hloubi srdce káli. Nakonec kněz navrhl Bohu cosi jako výměnný obchod: když se žhavá řeka zastaví, venkované opustí cestu hříchu a napříště budou žít jako správní křesťané.

V té chvíli už dosáhla láva skaliska Systrastapi nad řekou Skafla, odkud to do vsi neměla daleko. Ale pak se opravdu stal zázrak: ohnivý živel se zastavil. Osada byla zachráněna a stojí tu dodnes; v současnosti je jedním z nástupních bodů k turistickým výpravám na Laki. Úspěšná řeč otce Steimgrinsona vstoupila do dějin Islandu jako Kázání k ohni - a jako symbol naděje, že mravným životem ve víře je možné odvrátit Boží trest v podobě zuřících vulkánů.

 

Smrtící plyn

Zda se ale Kirkjubaejarklasturťané opravdu polepšili, to nevíme, protože ničivá lávová záplava představovala jen první fázi katastrofy. Poté, co se ohnivá řeka zastavila před jejich osadou, posunula se aktivita trhliny dál na sever a láva si našla jinou cestu. Přesto ale mělo to nejhorší pro celý ostrov teprve přijít - a soudě podle toho, jak řádění Laki postihlo populaci celého Islandu, musely být hříchy nešťastných ostrovanů přinejmenším stejně těžké, jako hříchy biblické Sodomy a Gomory zničených trestajícím ohněm.

Až do této chvíle na Islandu nikdo nezahynul a pořád ještě se mohlo zdát, že jde o erupci, která je sice mimořádně velká, svými následky ale nijak zvlášť nevybočuje islandským měřítkům - tím spíš, že se odehrávala v málo obydlené části ostrova. Jenže skutečné nebezpečí tentokrát nepředstavovala láva. Společně s ní se do atmosféry uvolnilo také 8 milionů tun jedovatého fluorovodíku, 122 milionů tun oxidu siřičitého a více než 90 milionů tun kyseliny sírové rozptýlené v podobě aerosolu.

 

obr: Největším nebezpečím islandských sopek jsou jedovaté látky v plynech. 

 

Na Islandu zabíjel především fluor - mimořádně reaktivní zelenožlutý plyn, kterému neodolá většina kovů, ale dokáže leptat i sklo. Jeho sloučeniny pokryly půdu a plodiny a otrávily hospodářská zvířata. Tehdy zahynula většina ostrovních ovcí, polovina všech koní a skotu, otravě se nevyhnuli ani lidé. V patách plynu pak logicky přišel hlad, který se rychle proměnil v hladomor. V následujících letech z původních 40 tisíc obyvatel ostrova čtvrtina až třetina zemřela následkem otravy fluorem nebo podvýživou, dalších 20 tisíc emigrovalo. Dánská vláda, která tehdy ostrov spravovala, jej považovala za nadále neobyvatelný a chtěla zbylé Islanďany přestěhovat jinam. Naštěstí to nakonec neudělala, a tak tu dnes zase žije přes 300 tisíc obyvatel, tedy bezmála čtyřikrát víc než před osudným výbuchem. Většina z nich si raděj moc nepřipouští, že je to tak trochu na podmínku.

"Ano, víme, že to přijde znovu," říkají islandští vulkanologové. Jediné, co ale mohou dělat, je pečlivé sledování vulkánů.

 

Písečné léto

Zatímco fluor úspěšně vylidňoval Island, sloučeniny síry se vydaly na mnohem vzdálenější zabijáckou misi. Stratosférické vzdušné proudy rychle a spolehlivě dopravily oxid siřičitý a kyselinu sírovou nejdřív nad britské ostrovy a pak i nad kontinentální Evropu.

 

obr.: Kaldera Grimsvotn, která nedávno zase ožila, je součástí zlověstného trhlinového systému Laki

 

Anglie byla postižená nejvíc. Lidé pracující venku začali mít potíže s dýcháním, pálily je oči a rty, vysychala jim ústa a otékaly sliznice. Mnozí se dusili a omdlévali další museli ulehnout s horečkou. Umírali především starci a děti, mezi oběťmi ale nechyběli také naprosto zdraví jedinci v plné síle. Podle farních záznamů na britských ostrovech bezprostředně na otravu sopečnými exhalacemi zemřelo nejvíc lidí od srpna do září 1783 - badatelé z Cambridge odhadují počet obětí v tomto období na 23 tisíc. Ale ani ti, kdo přežili, neměli sílu pracovat na polích. "Písečné léto" říkalo se tomu tehdy pro prach neustále padající ze vzduchu, který skřípal mezi zuby.

"Toho dne v noci mého domácího vzbudil chlad a on ke svému údivu za oknem spatřil zemi pokrytou bílým ledem," napsal roku 1783 v dopise britské Královské společnosti Sir John Cullum. Nebylo by na tom nic divného, kdyby kalendář zrovna neukazoval červen.

Následovala mimořádně krutá zima způsobená sopečným popelem v atmosféře. A umíraly další tisíce lidí. V roce 2006 John Grattan z University of Walles vypočítal, že kdyby se stejná katastrofa na Islandu odehrála dnes, jen v Británii by na následky zahynulo přibližně 100 tisíc lidí.

 

Svět zahalený sírou

Síra pak velkým obloukem šířila dál - nejdřív západním směrem na Skandinávii, pak se stočila k jihu. Už 17. června ji zaznamenali učenci v Praze, o den později v Berlíně, v následujících dnech se část vracela do Francie a k Británii, zatímco zbytek mraku mířil dál na východ. V polovině léta 1783 se už sopečný mrak rozkládal od Islandu až po Čínu a barvil oblohu do přízračně rudé barvy. Krvavé byly nejen východy a západy Slunce, ale i Měsíc po celou noc. Mlhy trvaly řadu týdnů a byly tak husté, že lodě nevyplouvaly z přístavů.

"Neprůhledné mlhy se toho roku rozkládaly po celé Evropě a Severní Americe," napsal tehdy americký fyzik a politik Benjamin Franklin (1706-1790). "Neobsahovaly vodu a na slunci se nerozptylovaly..."

 

obr: Mimořádné meteorologické podmínky zaznamenal i Benjamin Franklin, americký fyzik a politik 

 

Mimoděk se přitom vybaví dokonale průzračné nebe nad Evropou po erupci Eyjafjallajokul roku 2010 - nebe, na které se přesto neodvážilo žádné dopravní letadlo...

Sloučeniny síry ale nezpůsobovaly jen neobvyklé efekty - i v kontinentální Evropě dál zabíjely. Dodatečně zpracované statistiky na základě údajů z farních knih ukazují, že v létě po erupci tu náhle stoupla úmrtnost o celých 38 procent ve srovnání s jinými roky a ještě celý další rok se držela 25 procent nad dlouhodobými průměry. Svůj podíl na tom měla i následující zima, která byla nejstudenější za posledního půl tisíciletí. Nejen v Evropě, ale i v Severní Americe, zatímco v severní Africe a mnoha oblastech Asie zase nastala neobvyklá sucha. Průměrná teplota tehdy klesla o 1,3 stupně a výkyv trval celé tři roky.

K dalším důsledkům erupce patřily neobvyklé meteorologické jevy a prudké výkyvy počasí.

"Léto 1783 bylo plné hrůzných úkazů, jaké lidé nikdy předtím nezažili," zaznamenal onoho roku v anglickém Selborne přírodovědec Gilbert White (1720-1793). "Vedle strašlivých bouří postihujících mnoho krajů království to bylo také podivné husté kouřmo...I v poledne stálo Slunce na obloze bezvýrazné a zašedlé jako Měsíc na podmračeném nočním nebi. Podle poznámek, které jsem si vedl, od 23. června do 20. července se směr větru měnil každou čtvrthodinu bez zjevného důvodu. Bylo tak horko, že maso se stávalo nepoživatelným už v den porážky. Hejna much na cestách doslova obalila všechny koně a přiváděla je téměř k šílenství..."

A Benjamin Franklin si ve stejné době v Americe zapsal: "Vzduch byl mrazivý a větry chladné. Zima 1783-84 byla mimořádně krutá."

 

Od sopky k revoluci

Na počasí a klima velké erupce působí hned několika mechanismy. Pokud je erupce tak silná, aby vyvrhla částečky popela a sopečné plyny až do stratosféry, pak je vzdušné proudy v těchto výškách (tzv. jet stream) v krátké době roznesou kolem celé planety. Ty pak odrážejí sluneční paprsky zpět do vesmíru a dojde k ochlazení. Mezi sopečnými plyny sice jsou i takové, které způsobují skleníkový efekt (včetně CO2, vodních par a metanu), převažjí ale složky, které klima ochlazují. Na prvním místě jde o oxid siřičitý, který dlouhodobě zůstává ve stratosféře a nedovolí slunečním parským proniknout na povrch.

V nižších vrstvách zase částečky prachu působí v mracích jako tzv. kondenzační jádra, na kterých se z páry stává voda. Dokonce i poměrně slabé erupce proto mají vliv na srážkovou činnost, bouře a celou řadu dalších meteorologických jevů. A čím je výbuch větší (přesněji řečeno, čím víc materiálu se dostane do ovzduší), tím větší území nestabilita počasí postihne.

Řetěz příčin a následků začínající u puklé země kolem Laki tak postupně obtočil celou planetu. Tradiční systémy tlakových výší a níží se v atmosféře zcela přeskupily a vzdušné proudy měnily směr - od Islandu až po Asii, kde byl narušen obvyklý cyklus monsunů. Lidé to brzy pocítili na vlastní kůži: v Egyptě se nedostavily každoroční záplavy na Nilu, půda v jeho povodí nedostala obvyklý příděl vláhy ani živin a roku 1784 tu vypukl strašlivý hladomor. Vyhubil šestinu populace země. Podobné příčiny i důsledky měla katastrofální neúroda rýže v Japonsku a hladomor v Indii.

V Severní Americe toho roku zamrzla Mississippi v New Orleans a záliv Chesapeake u pobřeží Virginie a Marylandu. Ledové kry z Grónska dopluly až do Mexického zálivu. Nic podobného Amerika za celou svou moderní historii nezaznamenala.

 

obr: Někteří odborníci soudí, že katastrofální výbuch Laki odstartoval řetěz událostí, které vedly k francouzské revoluci

 

Týdny děsivého sucha střídaly náhlé stejně intenzívní srážky. Pocítilo to i české království, když v zimě 1784 napadlo neobvykle velké množství sněhu a koncem února při náhlé silné oblevě najednou roztálo. 28. února v Praze stoupla hladina Vltavy za půl dne o 4 metry a zatopila stovky domů. Průtok dosáhl pravděpodobně 4580 krychlových metrů za vteřinu (pro srovnání: během srpnové povodně v roce 2002 dosáhl 5000 krychlových metrů). Velká voda tehdy poškodila také pět pilířů Kamenného mostu (dnes Karlova), mostní oblouky však zůstaly stát. Největší povodně novověku tehdy postihly také povodí Dunaje, Rýna, Seiny a dalších evropských řek.

Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že ne všichni badatelé dávají záplavy toho roku do souvislosti se sopkou. Podle některých byly projevem zvýšené srážkové aktivity, které začalo už roku 1763 a o deset let později pouze vyvrcholilo.

Někteří vědci dokonce soudí, že Laki může i za francouzskou revoluci roku 1789 a vše, co se v jejím důsledku odehrálo. Chlad, nestabilní počasí a neúrody totiž pokračovaly i v dalších letech a výpadek ve výrobě potravin se nedařilo doplnit. Rostoucí chudoba vedla k sociálnímu neklidu a radikalizaci chudiny. K výbuchu pak stačilo jen málo.

Zdá se to být nepravděpodobné?

Možná. Není to ale o nic víc nevěrohodné než tvrzení, že celou společenskou explozi odstartovalo dobytí Bastily 14. června 1789 - ve skutečnosti obsazení pevnosti, jejíž velitel Bernard-René de Launay se vzdal bez boje (a přesto ho lůza zavraždila) a v níž už bylo jen 7 vězňů...

 

Jan A. Novák

 

obr: Islandské sopky a průběh Atlantického riftu  na území ostrova. Island je jediné místo, kde tento neklidný šev oceánské kůry vystupuje nad hladinu.

Kresba: Jan A. Novák

You have no rights to post comments