Novákoviny

Podzemí řeckého ostrova Kefalonia ukrývá velkou záhadu: tajemný "stroj" který nasává mořskou vodu, čerpá ji do výšky a o několik kilometrů dál vypouští zpět do moře. Na první pohled jedno z tvrzení barona Prášila, ale není to nic než pravda - přestože podle zdravého rozumu pod úroveň hladiny moře už jeho voda nemá kam padat. Jev, který je zcela nezávislý na přílivu a odlivu, větru, vlnách, či jiných zjevných silách, je odedávna považován za jeden z nejzáhadnějších divů přírody Středomoří.

 

"V severním výběžku Argostoli moře jako vždy proudilo do hlubokých děr na pobřeží a nevysvětlitelně mizelo v útrobách zemských," napsal britský spisovatel Louis de Bernieres ve svém světoznámém (a mimo jiné i Hollywoodem zfilmovaném) bestselleru Mandolina kapitána Corelliho. Dobrá, mohla by to být jen příliš bujná fantazie romanopisce, jenže věcný turistický průvodce je ještě konkrétnější. "Fenomén mlýnů na Kefalonii byl objeven v roce 1835. Normálně teče voda z pevniny do moře - zde je tomu ale naopak: proti všem zákonům přírody se proud dere takovou silou do nitra ostrova, že může pohánět mlýny..."

 

Mořské mlýny Katavothres

Dnes už naštěstí není žádný problém si podobná tvrzení ověřit osobně. Mořské mlýny Katavothres se nacházejí v těsném sousedství hlavního města Kefalonie Argostoli. Fenomén kupodivu není na konci nějaké zátoky, jak by se dalo očekávat, ale naopak na špici dlouhého a úzkého mysu, který tvoří jeden z břehů rozlehlého a do pevniny hluboce zaříznutého přístavu. O to je vše podivnější: voda jakoby ani neměla kam mizet, protože kolem je ze tří stran hluboké moře a z jedné vysoké skály. Patrně tedy teče kamsi pod dno zátoky.

 

 

 

obr: Místo nedaleko Argostoli, kde mořská voda mizí v podzemí. V pozadí je vidět mlýnské kolo - bohužel v dost špatném stavu

Foto: Jan A. Novák

 

 

Samotné místo, kde se vody ztrácejí, nelze minout, protože už z dálky jej označuje několik metrů vysoké mlýnské kolo. Dnes už se netočí, protože po zemětřesení 1953 proud zeslábl. Přesto se mořská voda stále prodírá úzkými kanály do soustavy krasových jezírek, v nichž se s kroužením ztrácí v podzemí.

Ve skutečnosti tu jsou takové ponory dva: druhý je u restaurace vedle silnice blíž k městu a voda tu vtéká do dlouhé skalní trhliny souběžné s pobřežní čarou. Činí tak již tisíce let, bez ohledu na to, že se zdánlivě nemá kam ztrácet: sebevětší podzemní dutina by se za ty dlouhé věky dávno naplnila a pod ostrovem jistě nepracuje žádné utajené čerpadlo, které by ji odtud opět odsávalo alespoň na úroveň mořské hladiny.

Přesto se nakonec ukázalo, že řešení záhady musí spočívat právě v existenci nějaké přírodní pumpy. Když vědci vodu mizející v podzemí u Argostoli obarvili, objevila se po dvou týdnech na opačném konci ostrova u městečka Sami - vzdušnou čarou asi 16 kilometrů odtud. A opravdu teče do kopce, protože vyvěračka se nachází nad úrovní mořské hladiny. Také tady vodní proud pohání mlýnské kolo, i když dnes už jen pro potěchu turistů.

Jde o malebné místo, které stojí za návštěvu. Poloslaná (brakická) voda tu vytéká ze skály do malého jezera, které vyhledávají vodní ptáci. Do moře pokračuje úzkým kanálem, na kterém se opět otáčí obrovské vodní kolo. Jeho klapání si můžete vychutnat v některé s příjemných zahradních restaurací na březích jezírka. Podle speleologů jsou další vývěry brakické vody na mořském dně v okolí.

Není tedy pochyb o tom, že v podzemí Kefalonie se nachází rozlehlý jeskynní systém, který ukrývá i záhadnou pumpu. Zatím však jsou z tohoto labyrintu známé jen nepatrné zlomky. K nejpozoruhodnějším a turisticky nejpřitažlivějším patří podzemní jezero Melissani nedaleko od Sami. Trochu se podobá moravské Macoše: jde o gigantický dóm, jehož strop se před několika tisíciletími zřítil, takže se otevírá na povrch jícnem hluboké propastí.

 Po zaplacení vstupného může turista projít uměle vyraženým tunelem k přístavišti, odkud se pořádají vyjížďky na loďkách kolem krápníky zdobených břehů podzemního království. V jezeře hlubokém asi 30 metrů není voda sladká, ale poloslaná (brakická) a to i přeto, že hladina je asi metr nad úrovní moře. Lehce slanou chuť mohu dosvědčit na základě vlastní ochutnávky - stejně jako spatření úhoře, který dosvědčuje spojení s mořem. Není bez zajímavosti, že při vykopávkách v pahorku na dně jeskyně se našly předměty z mykénské doby.

Okolo Sami je ještě několik dalších veřejně přístupných jeskyní. Na prvním místě jde o gigantický krápníkový dóm Drogarati, jehož prostora o rozloze přes tisíc čtverečních metrů má tak dokonalou akustiku, že se zde pořádají koncerty. Jeskyňáři tuší, že odtud musí vést vchody do dalších, dosud neznámých prostor, zatím se je ale nepodařilo najít. Mohly by být i v turisticky nepřístupné propasti Agalaki kousek od Sami. I na jejím dně je jezero, jímž pravděpodobně protékají vody od Argostoli.

V roce 1959 tým vedený řeckým jeskyňářem Ionnaisem Petrocheilosem provedl experimenty s barvením mořské vody mizející u Argostoli. Nade vší pochybnost prokázaly, že část z nich putuje do jezera Melissani. K odhalení tajemství podzemního čerpadla však tento poznatek moc nepřispěl a proniknout do hlouběji systému se také nepodařilo.

 

Hora plná vody

Řešení záhady se možná ukrývá ve vnitrozemí ostrova - možná někde pod horou Kastri vysokou přes 1000 metrů. Vysoko na jejím úbočí se totiž nachází jezírko Avythos, které má zřetelný charakter krasové vyvěračky: chladná čistá voda vytéká z vyprahlého masivu. Je dokonale sladká a je jí dost na to, aby napojila okolní obce. Lokalita by jistě zaujala každého biologa: rostlinné a živočišné osazenstvo se výrazně liší od zbytku ostrova.

 

 

obr: Podzemní jezero Melissani

Foto: Jan A. Novák

 

Další krasové jezero má být na druhé straně hory ve stejné nadmořské výšce jako Avythos, menší krasové vyvěračky jsou u vesničky Charakti i na jiných místech této oblasti. Podle anglicky psaných průvodců se všechny vyznačují naprosto shodným obsahem příměsí.

Všechno nasvědčuje tomu, že hora je plná vody. Odborníci usuzují, že někde tady se nachází rozlehlé podzemní jezero, v němž se shromažďuje dešťová voda prosakující z povrchu ve vlhčích obdobích roku. Je jí dost na to, aby nasytila nejen všechny zdejší vyvěračky, ale i zatím neznámý odtok kamsi do podzemních chodeb vedoucích od Argostoli k Sami.

Na první pohled nemohou mít zdejší podzemní vody se záhadou mořských mlýnů u Argostoli nic společného. Voda v Avythosu i v dalších okolních vyvěračkách je dokonale sladká a velmi chutná. Především však vývěry leží ve výšce stovek metrů nad hladinou moře. Právě v tom se ale nejspíš ukrývá odpověď na otázku, co pohání záhadnou podzemní pumpu.

Vše nasvědčuje tomu, že tajemnému "motoru" pumpujícímu u Argostoli mořskou vodu do podzemí a pak napříč celým ostrovem, dodává energii sladká voda z hor. Mechanismus možná pracuje na stejném principu jako rozprašovač spreje: rychle proudící médium strhává jiné.

 

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Největší záhady Středomoří, kterou vydalo nakladatelství Albatros Media / XYZ

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

Na rozdíl od trysky spreje se ale pod povrchem Kefalonie vše odehrává v gigantickém měřítku. V podzemních jezerech vysoko nad úrovní mořské hladiny se shromažďuje dešťová voda a jen malá část přeteče vyvěračkami na povrch. Zbytek odtud padá chodbami dolů, přičemž v zúžených místech se proudění ještě zrychluje. Ti, kdo si ze školy pamatují Bernoulliho rovnici, vědí, že na takových místech současně klesá v kapalině tlak. Pokud právě zde ústí chodba vedoucí od moře, dojde k mocnému nasávání slané vody - podobně jako v trysce sprejového rozprašovače.

To je ovšem jen hypotéza, i když asi nejpravděpodobnější. Nelze ale také vyloučit, že se na nasávání mořské vody podílejí i jiné jevy, například osmotická síla vznikající na rozhraní dvou různě koncentrovaných roztoků. Skutečné rozřešení záhady může přinést až průnik jeskyňářů do podzemí Kefalonie.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments