Novákoviny

Skalní ostroh Tetín vypínající se příkře nad Berounkou má všechno, co každý mýtický kopec ke své slávě potřebuje: dramatický vzhled, pověsti o pokladech i nadpřirozených bytostech, dlouhou a pohnutou historii, zříceniny i podzemní chodby a jeskyně. Nabízí také nádherné výhledy do údolí Berounky, takže jde o jeden z velmi oblíbených cílů v oblasti Českého krasu. Legendou je už samotné jméno kopce: dostal je po Tetě, legendární dceři knížete Kroka a sestře kněžny Libuše.

 

 

 

"Jak samo jméno svědčí, založila Tetín, Teta neb Tetka. Ve starodávných pověstech vypravovalo se, že byla dcerou Kroka, který Čechy v pražském kraji soudil; po jeho třech dcerách tři hradové slavní se nazývaly. A tak klade pověst Tetín do dob pohanských," píše významný historik a archivář August Sedláček (1843-1926) ve svém monumentálním patnáctisvazkovém díle Zámky a tvrze Království českého. A dál pokračuje: "Jsou o něm rozmanité pověsti z oněch dob, kdy křesťanství teprve kořeny zapouštělo v boji se starou národní věrou, o nábožném Bořivojovi, který na Tetíně bydlíval, odtud na lov vyjížděl a poustevníka Ivana našel, o nábožné Lidmile, která tu v Tetíně koruny mučednické dosáhla..."

Kopec ale byl osídlen už mnohem dřív - v době kamenné, jak o tom svědčí archeologické nálezy v jeskyni Turské maštale, kterou bohužel během 19. století spolkl lom. Psané prameny zmiňující Tetín ale začínají Krokovou dcerou Tetou, a tak jí začneme své vyprávění i my. Jako proslulá pohanská kněžka a čarodějnice je to ostatně postava velmi zajímavá.

 

Bojíc se bohů a běsů...

Stejně jako praotce Čecha, Libuši, Přemysla a další zakladatelské postavy českého státu, i Tetu zná většina lidí hlavně z Jiráskových Starých pověstí českých. Jejich autor naznačuje, že čarodějnictví měl tehdejší vládnoucí rod v genech ("I moudrý Krok nazíral myslí v temno věků") a o samotné Tetě říká: "Bojíc se bohů a běsů, zaváděla obřady k jejich poctě, učila lid se jim klanět a rozlišné oběti činiti. Sama pak často vystupovala na horu. Pohled nad Tetínem na západ slunce a tu k mračné modle postavené na skále pod starými duby se modlila a často tu oběť zažehovala ve dne i v teskný soumrak."

 

 

obr: Výrazný skalní ostroh nad Berounkou byl strategickým místem už od předkřesťanských dob. Z někdejšího hradiště toho moc nezbylo, místo ale nabízí nádherné výhledy na Český kras

Foto: Jan A. Novák

 

 

Jirásek čerpal ze starších kronikářů a ti všichni dohromady pak ze zde již často vzpomínané Kosmovy kroniky. Otec Kosmas sice říká skoro totéž, co Jirásek, v jeho podání to ovšem má poněkud nelichotivé zabarvení: "Navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Orádám, Fryádám a Amadryádám a ctil je, zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny nebo ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého".

Zkrátka a dobře, Teta byla pohanská čarodějnice se vším, co k tomu patří. Možná ještě zajímavější ale je osobní svědectví o tom, že v Kosmových časech (tedy v 11. století) byla pohanská víra ještě silná. Je to snad jediný autentický doklad a konkrétní podobě předkřesťanských kultů na našem území. Všechny "známé slovanské bohy" (Svantovít, Svatorog, Živa...) totiž do českého prostoru importovali až nadšení vlastenci 18. a 19. století z jiných oblastí osídlených Slovany, kde se zachovalo víc pramenů (obvykle proto, že tam křesťanství přišlo později). A nebo si je vypůjčili z germánské mytologie, v nejhorším i rovnou vymysleli. Kosmas jako očitý svědek všechny pozdější romantické konstrukce podrývá - zdá se, že zdejší slovanské pohanství nemělo žádnou pevnou a jednotnou podobu a nejspíš ani kolekci všeobecně uctívaných bohů s přesnými úkoly. Sám Kosmas zřejmě toto sdělení považoval za důležité, protože pasáž o jeho pohanských současnících se stylu zbytku kroniky vůbec nepodobá.

Z hlediska tématu této knihy pak stojí za povšimnutí Kosmova zmínka o uctívání hor a kopců a přinášení obětí na nich nebo pod nimi. Mimochodem, Kosmou zmiňované Oreády byly antické víly hor.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Hory a kopce opředené tajemstvím, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Dál už se z Kosmova díla o Tetě bohužel nic podstatného nedovíme. Nevíme tedy ani, odkud kronikář své informace čerpal, navíc na Tetíně se nenašly žádné stopy z časů prvních slovanských vládců v Čechách. Stejně jako v případě Libuše je proto možné, že buď je čarodějnice Teta ozvěnou místních pověstí z keltských nebo ještě starších časů, nebo se se kronikář inspiroval v antických mýtech. Kosmova zmínka o Oreádách a dalších vílách starých Řeků, by tomu nasvědčovala, stejně jako mnohé další odkazy na antiku.

Přívrženci keltské stopy zase upozorňují na podobnost jména Teta s keltským bohem Teutatem. Jeho kult byl rozšířený po celém keltském světě a souvisel s vodou. Pokud se rozzlobil, šlo ho usmířit utopením oběti...

Víc než Kosmas o Tetě kupodivu ví lidová tradice. Podle místní pověsti Teta uctívala bohyni Klimbu, které dala postavit sochu na návrší ležícím západně od Tetína. Dnes má jméno Pohled, což samo o sobě může být zajímavé - nebylo by na škodu zaměřit vzájemné polohy tohoto místa s významnými body Tetína. Klimba měla za spojence ptáka Kuhána, který sídlil v jeskyních pod hradištěm a v noci strašidelně houkal.

A když už jsme u těch pověstí, tak v chodbách pod Tetínem má ďábel vozit na trakaři jakousi blíže nespecifikovanou čarodějnici. Kdo ví, jestli to není samotná Teta. Mezi strašidelným personálem kopce samozřejmě nesmí chybět ani bílá paní, která ztrestá každého, kdo by se tu protivil zásadám ochrany historických památek. A v nedalekém vrchu Damil zase má být zakopané zlaté tele. Detektor a krumpáč ale prý na jeho vyzvednutí nestačí, jeho nový majitel musí být také ještě ke všemu naprosto poctivý člověk. K akci může vyrazit pouze na Velký pátek.

 

Vražda na objednávku

Ano, já vím, to jsou všechno jen babské povídačky, nicméně ves Tetín opravdu existovala (a dodnes existuje) a Kosmova lokalizace sídla pohanské čarodějky tedy zdánlivě nenechává místo pro pochyby. Už Josef Dobrovský proto věřil, že tady jsou pozůstatky nejstaršího hradu v Čechách. V 19. století první archeologové zjistili, že tu jsou ve skutečnosti objekty dva: slovanské hradiště a středověký hrad.

Hradiště vzniklo někdy v 8. nebo 9. století a bylo značně rozlehlé. Mělo téměř 10 hektarů a jeho valy jsou dodnes k vidění na okraji obce Tetín. To bylo totiž jediné místo, kudy se tam mohl případný nepřítel dostat. Jinak jej dokonale chránily téměř kolmé srázy nad Berounkou a nad krasovou Tetínskou roklí. Uvnitř hradiště - právě nad srázy - byla ještě zvlášť chráněná vyvýšená akropole o rozloze 2,3 ha.

 

 

obr: Chrám svaté Kateřiny v Tetíně je románského původu a možná pamatuje i svatou Ludmilu a její vrahy

Foto: Jan A. Novák

 

 

Právě tady sídlila svatá Ludmila (860-921), babička svatého Václava, která jej také vychovala. Pocházela zřejmě z některého slovanského kmene severně od panství Přemyslovců a původně byla pohanka. Později se ale společně se svým manželem, knížetem Bořivojem (cca 852-890) nechala pokřtít, údajně od samotného Metoděje. Sama pak významně usilovala o šíření křesťanství. To, že sídlila na místě založeném pohanskou čarodějnici, tedy může mít i jakýsi hlubší symbolický význam. Kolem povahy jejího křesťanství jsou i další nejasnosti, viz jí a Václavem oblíbený symbol svastiky, jak už jsme zmiňovali v kapitole o vrchu Ládví. Jisté ale je jen to, že právě tady za své přesvědčení zaplatila životem.

Legendy mají o pachateli a motivech Ludmiliny vraždy jasno. Její snaše Drahomíře, která odmítala křesťanství, vadila nejen její zbožnost jako taková, ale i to, že k ní vychovávala budoucího knížete Václava. A navíc to ještě ke všemu byla tchýně, kterým bývá tradičně usilováno o život nejen mezi knížaty. Drahomíra ji vyštvala na Tetín prakticky do vyhnanství, ale i tam ji připadala nebezpečná. Proto 16. září 921 vyslala na Tetín nájemné vrahy, kterí ji uškrtili šálou. Z ideologických důvodů totiž nebylo možné ji zapíchnout, protože prolitá krev byla symbolem mučednictví - tehdy se zřejmě některé věci braly dost doslova.

"Jestliže jste mě přišli zabít, snažně vás prosím, abyste mi mečem setli hlavu," loudí Ludmila - alespoň v podání tzv. Kristiánovy legendy. A dál spis pocházející z 10. století pokračuje: "Toužebně si totiž přála po příkladů mučedníků prolitím své krve Kristu svědectví vydati a palmu mučednictví tak navěky přijmout." Vzhledem k tomu, že text neznámého autora vznikl poměrně nedlouho po vraždě, nejspíš se mu dá věřit. Vrazi s nápadně neslovanskými jmény Tunna a Gommon, ji ovšem takovou radost udělat nechtěli, a tak se poohlédli po nějakém kusu látky. Ale možná jen měli soucit s těmi, kdo budou muset Ludmiliny komnaty po jejich práci uklízet.

Exotická jména vrahů budila vždy pozornost a čeští vlastenci měli snahu jim účelově přičítat německý původ. V Ludmilině době ale ještě žádné Německo neexistovalo, navíc podoba jmen neodpovídá ani zvyklostem u sousedních Germánů. Vypadají tak ale jména vikingská, což není tak nelogické, jak to na první pohled vypadá. Vikingové nebyli jen odvážní námořní lupiči, ale nechávali se najímat i jako žoldnéři daleko od své severské vlasti. Dnes se má za to, že pánové Tunna a Gommon byli Varjagové, tedy původně švédští Vikingové působící podél Něvy a Volhy v dnešním Rusku. V českých textech bývají jejich jména komolena na Tuman a Kovan. Podle Tumana se prý jmenuje nedaleká ves Tmaň.

Éra Ludmily a Václava byla jednou z klíčových dob českých dějin, kdy se rozhodovalo, kam bude stát patřit nejen vírou, ale i kulturně a politicky. Zápas, v němž zaplatili svými životy, tu s přestávkami od těch časů probíhá stále (o značně neortodoxní výklady svatováclavské legendy se poslední dobou pokouší i pravoslavná církev), a tak jejich hodnocení u různých autorů kolísá od zaprodanců a zrádců až po světce a prozíravé politiky. Přenechme tyto spory jiným a spokojme se s konstatováním, že oba byli osobnostmi, které výrazně převyšovaly běžný panovnický standard oné doby.

 

Zázraky nad hrobem

Po Ludmilině smrti nechala Drahomíra tělo své tchýně zabalit do plátna a zahrabat pod západní zeď hradiště. Vzhledem k okolnostem úmrtí bohabojné kněžny se to nemohlo obejít bez řady zázraků: nad místem se objevovala tajemná záře, linula se odtud libá vůně, ozýval se zpěv. Jakémusi slepci se vrátil zrak, když se tu dotkl hlíny, chromí zase chodili, nemoci mizely. To Drahomíru pochopitelně štvalo, a tak prý nechala na místě postavit kostel svatého Michala, aby byly zázraky přičítány jemu.

 

 

obr: I další tetínský kostelík má románské kořeny a je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému

Foto: Jan A. Novák

 

 

Počkat - Drahomíra a kostel? Vždyť byla podle obecného přesvědčení pohanka! No, nebyla. Stejně jako Ludmila sice Drahomíra (přibližně 890-935) pocházela z některého pohanského slovanského kmene někde na severu (má se za to, že nejspíš ze Stodoranského knížectví polabských Slovanů) a stejně jako Ludmila se i ona nechala pokřtít. Do Čech se dostala sňatkem s knížetem Vratislavem okolo roku 905.

Dnešní historikové soudí, že spor mezi oběma ženami nebyl ani tak náboženský, jako spíš politický. Po Vratislavově smrti totiž měly obě ženy spravovat zemi společně, dokud nedospěje jeho a Drahomířin syn Václav. Když na něj začala babička mít rostoucí vliv, matka se rozhodla jednat. Byly tu i rozepře zahraničně-politického rázu. Tehdy soupeřilo Bavorsko se Saskem a obě země přitom usilovaly o vliv v českém prostoru a současně o podporu místních vládců. Zatímco Drahomíra byla pro spolupráci se Saskem, Ludmila preferovala Bavorsko.

Ludmilin vnuk kníže Václav později nechal přenést její tělo do Prahy a v 11. století byla svatořečena. Naproti tomu konec Drahomíry se ztrácí ve středověkých mlhách. Říká se, že záhadně zmizela v místech dnešního Loretánského náměstí nad Pražským hradem, podle některých pověstí ji odtud dokonce odnesl drak.

S Ludmilou bývá v místních pověstech Českého krasu spojována i zázračná studánka (ve skutečnosti krasový vývěr) na nedaleké Kodě. Sem prý kněžna chodila pro vodu, která se díky tomu stala léčivou. Ve skutečnosti obsahuje vysoký podíl vápenatých sloučenin - jak o tom svědčí i mocné pěnovcové útvary, které se pod ní vysrážely. Občasné napití neuškodí, v případě nestřídmého užívání by se vám ale takový kámen mohl udělat i v ledvinách, což by se vám asi moc nelíbilo.

Zatímco za časů Ludmily ještě bylo hradiště zřejmě správním střediskem kraje s rostoucím přesunem moci do Prahy jeho význam upadal. Okolo roku 1288 nechal Václav II na jedné jeho části vybudovat kamenný hrad, který měl zajímavou funkci: sídlili tu nemanželští potomci Přemyslovců. Hrad zanikl po dokončení Karlštejna za vlády Karla IV.

Dnes už tady z hradiště a hradu moc nezůstalo - jejich kámen byl rozebrán okolními sedláky, velkou část kopce ukousl lom. Přesto to stále je nádherné místo dýchající dávnou historií v níž se mísí legendy se střípky faktů a vše podbarvuje výhled na neopakovatelnou krajinu Českého krasu.

 

Jak se tam dostat

název: Tetín

nejvyšší bod: m n m.

souřadnice GPS: 49o56´58"N, 14o,06´17"E

kde se nachází: Český kras

další blízké kopce: Kazín

zajímavosti v okolí: Koněpruské jeskyně

východisko k výletu: Beroun, Srbsko

Tetín stojí přímo nad železniční tratí Praha - Beroun, nejbližší železniční stanice jsou v Berouně nebo Srbsku. Z Berouna vede do obce Tetín modrá turistická značka a současně přes něj prochází i zelená značka od Koněpruských jeskyní. Se Srbska je možné po žluté značce vystoupat na vrchy nad pravým břehem Berounky ke Kodě a tam přejít na modrou. Pokud cestujete na kole nebo autem, je možné dojet až do samotného Tetína. Trasy v okolí Tetína nabízejí celou řadu krasových zajímavostí, včetně zpřístupněných Koněpruských jeskyní.

You have no rights to post comments