Novákoviny

Pražský orloj je jedním z velkých turistických magnetů Prahy: starobylý stroj spjatý s vesmírem představuje nejen pozoruhodné umělecké dílo, ale prohlubuje také legendu města na Vltavě jako mystického centra tajných věd. I samotný vznik orloje je obestřen tajemstvím.

 "Všude v zástupu mluvili o mistru tohoto orloje, jak je zvláštním darem a vtipem božím nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž dílo vtipně a divně udělal," píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. A mluví i o neblahém konci konstruktéra, kterého pražští konšelé podezřívali, že chce stejný stroj postavit také v jiném městě: "I sešli se v tajné schůzi... a aby měli jistotu, odhodlali se k hrůznému činu... přepadli ho a oslepili. Nuž, druhého orloje již neuděláš, vzkřikl jeden z nich."

To říká o autorovi pražského orloje Alois Jirásek, který se ovšem ve svých dílech historickou skutečností řídil jen velmi volně. Navíc jeho Staré pověsti jsou opravdu jen pověsti bez nároku na přesnost. Kdo tedy ale je skutečným stavitelem unikátního stroje?

 

Prokletí hodin

Pověst o mistru Hanušovi není jediná neblahá legenda týkající se pražského orloje. Složité zařízení z hlediska prostého lidu téměř nepochopitelné, které si ještě ke všemu osobuje právo sledovat a kontrolovat boží řád vesmíru, temné historky přímo přitahovalo. Své přitom jistě udělala i figurka kostlivce významně pokyvující na zástupy obdivovatelů.

V hodinovém stroji s astronomickými a astrologickými prvky tak mnozí viděli spiknutí zasvěcenců černé magie: pod zástěrkou zjevných časoměrných funkcí prý měl sloužit jako pomůcka, která mágům umožňovala ovládat lidské duše. Jedna varianta této pověsti dokonce pracuje s podobným motivem, jako Alois Jirásek. Podle ní tento spolek řídil sám ďábel, který po dokončení díla oslepil hodináře, protože se mu zdálo, že je až zbytečně moc schopný. Jméno tohoto nešťastníka ale pověst neudává.

 

obr: Ilustrace pověsti o mistru Hanušovi v Jiráskově Starých pověstech. Oslepený konstruktér se loučí se svým strojem - a pak jej zničí...

 

K pražskému orloji se váží i další temné legendy. Jeho chod prý magickým způsobem souvisí s osudy celé české země: dokud jde, je dobře, když se zastaví, je zle. To ovšem neplatí jen pro celý s stroj - k průšvihu prý stačí i jen porucha figury kostlivce. To je také důvod, proč duše sedmadvaceti popravených českých pánů chodí každým rokem v den výročí exekuce kontrolovat správnou funkci hodinového stroje.

Legenda kupodivu zafungovala i v době zcela nedávné. Roku 2001 krátce před silvestrovskou půlnocí drobná porucha vyřadila stroj z chodu - a v srpnu 2002 Prahu postihla katastrofální povodeň. Stejně tak se nedoporučuje o orloji špatně mluvit, provádět na něm změny, nebo dokonce usilovat o jeho likvidaci. U malíře Josefa Mánesa propukla duševní choroba v plné síle právě, když pracoval na kalendářní desce, kterou mnozí ochránci původní podoby stroje neviděli rádi. Roku 1998 z fasády spadl opilý hokejový fanoušek při oslavách vítězství českého týmu v Naganu. Vážně se zranil i navzdory tomu, že jinak prý opilci mívají štěstí.

 

Předchůdce počítačů

Mnoho stop týkajících se původu a nejstarší historie pražského orloje nenávratně zmizelo, protože je smazaly časté dějinné zvraty uprostřed Evropy. Nicméně dnes už se ví, že stroj nevznikl najednou a neměl jediného autora. A z množství hodinářských mistrů a astronomů, kteří se na něm v průběhu věků podepsali, se žádný nejmenoval Hanuš a žádný nebyl oslepen. Což ale pořád ještě nevylučuje, že některý z nich přece jen nebyl předlohou pro poněkud morbidní pověst.

 

obr: Animace pohybů astronomického ciferníku. Autor: Willy Leenders, Wikipedia 

 

Hodinové a astronomické stroje mají v historii techniky mimořádný význam: byly to nejen první stroje s mechanickým pohonem, ale svým způsobem také první počítače, byť "jen" analogové. Už v antické době vznikaly astroláby, které dokázaly pomocí složitých ozubených soukolí přesně určit polohy nebeských těles na obloze v jakékoliv době. Známý je především tzv. počítač z Antikythéry, jehož komplikovanost a přesnost zpracování dodnes vyráží dech. Ukazuje, že už před více než dvěma tisíciletími technika dospěla do stavu, k jakému se pak znovu těžce dopracovala až těsně před počátkem průmyslové revoluce. Historikové se stále nedokáží shodnout, proč se původně nadějný vývoj antického myšlení později na tak dlouho zastavil,

Věžní hodiny poháněné závažím se začaly objevovat po Evropě v průběhu 13. století - zřejmě šlo o staré antické znalosti zprostředkované přes arabský svět. Už tehdy někoho napadlo napojit na hodinový stroj soukolí astrolábu. Tak vznikl orloj: zařízení, které kromě času ukazuje také některé astronomické informace.

 

obr: Astronomický ciferník pražského orloje. Foto: Jan A. Novák

 

Z astronomického ciferníku pražského orloje napříkad zasvěcenec vyčte v jakém znamení se právě nachází Slunce, jaká je jeho výška nad obzorem, doby a místa jeho východů i západů, slunečný a hvězdný čas, dny slunovratů nebo rovnodenností, polohu a fáze Měsíce i další údaje.

Nejstarší orloj v Padově pocházel z roku 1344, Štrasburg dostal takový přístroj roku 1352 a pak následovala i další západoevropská a italská města. Pražská radnice dostala své první hodiny teprve roku 1403 a orloj k nim byl podle posledních poznatků postaven okolo roku 1410. Přesto je svým způsobem nejstarší na světě. Žádný z jeho předchůdců se totiž nezachoval v tak dobrém stavu.

Autor a konstruktér orloje byl dlouho neznámý. Teprve v průběhu 20. století se podařilo objevit archivní dokumenty týkající se jeho stavby a dokončení. Definitivně potvrdily, že neexistoval oslepený mistr Hanuš. Ukázalo se dokonce, že "hlavní konstruktér" nebyl jeden. O vznik pozoruhodného stroje se rovným dílem zasloužili dva lidé: matematik a hodinář.

 

Královská odměna

Autorem návrhu funkcí pražského orloje (dnes bychom řekli matematického modelu) byl matematik, astronom a profesor pražské univerzity Jan Ondřejův z Hradce Králové zvaný Šindel (1375-1456). Ačkoliv dnes je téměř neznámý, ve své době patřil mezi přední evropské učence. Jeho hlavní specializací sice byla matematika a astronomie, současně ale působil i jako osobní lékař krále Václava IV a ve funkci rektora vedl pražskou univerzitu.

 

obr: Středověký astronom a hodinář při práci

 

Paradoxně se mu vymstilo, že před politikou dával přednost vědě: když bylo v kursu husitství, nějak zapomněl přestoupit na přijímání podobojí a musel prchnout do exilu. Po návratu v roce 1441 se stal děkanem vyšehradské kapituly. Šindelovu astronomickou práci oceňoval i Tycho Brahe a některá jeho měření převzal do svých prací.

Realizací Šindelova návrhu byl pověřen hodinář Mikuláš z Kadaně. Dílo dokončil před 9. říjnem 1410, což je datum na listu pražského purkmistra, který konstruktéra stroje chválí za vzorně odvedenou práci. Z tohoto dokumentu také víme, že Mikuláš nebyl oslepen, ale naopak velmi štědře odměněn. Dostal od města dům u Havelské brány, jednorázovou sumu 3000 grošů a navrch pravidelnou roční rentu 600 grošů. V době, kdy týdenní mzda tesařského mistra byla asi 18 grošů a kůň (který tehdejším lidem byl tím, co nám automobil) stál 240 grošů.

Pražané se ale z orloje dlouho neradovali. Špatná vláda Václava IV vyústila do husitských válek a na péči o složitý stroj nebyl čas. Unikátní hodinářské dílo je sice - na rozdíl od mnoha jiných památek - přežilo, ale ve velmi špatném stavu. Teprve po stabilizaci poměrů koncem 15. století bylo možné myslet i na orloj. A tehdy nejspíš také vznikla pověst o mistru Hanušovi.

 

Tatrmani a mistrovství astronomické

Roku 1490 dostal hodinář Jan Růže z Jilské ulic od pražských konšelů za úkol orloj opravit, což učinil - a navrch přidal i pohyblivou figuru kostlivce. Právě tehdy zřejmě začaly kolem stroje vznikat mezi prostým lidem strašidelné pověsti. Navíc hrůzy husitské revoluce z historické paměti vymazaly mnohé události, které jí předcházely, a tak se zapomnělo i na původní autory orloje.

Jan Růže proto pak byl nadlouho považován za stavitele stroje - a zřejmě se stal i předlohou pro postavu mistra Hanuše. Nechybí ani názor, že to opravdu byla jeho přezdívka. Informaci o tom, že orloj navrhl a postavil Jan Růže zvaný Hanuš jako první zaznamenal Jan Táborský z Klokotské hory, který jej opravoval v polovině 16. století.

 

obr: Stroj orloje na snímku z roku 1866

 

Složitý stroj to ani pak neměl lehké a nechyběla dlouhá období, kdy stál. Jeden čas pražští radní dokonce uvažovali o likvidaci. Přesto byl dál vylepšován. V 17. století dostal mechanicky ovládanou měsíční kouli, která ukazuje fáze Měsíce. Pochodující apoštolové se na věži objevili až v 18. století.

"Ne nějaké tatrmany a jiné aparáty bystře a nákladně zhotovené k divadlu lidu obecnímu, ale mistrovství astronomické pro učené lidi a jim i všem ostatním potřebné..." tak viděl už roku 1570 hodinář Jan Táborský z Klokotské Hory hlavní smysl orloje. Dnešní turisté by mu ale asi za pravdu nedali.

 

Jan A. Novák

psáno pro Hospodářské noviny.

UPOZORNĚNÍ: Podrobněji se tomuto tématu věnuji v knize Tajemné Česko, kterou vydalo nakladatelství XYZ. Je možné ji objednat zde: http://www.xyz-knihy.cz/tajemne-cesko.html

 

obr: Popis astronomického ciferníku pražského orloje.  Autor: Pastorius, Wikipedie

You have no rights to post comments