Novákoviny

Na patentu Grahama Bella z roku 1876 ještě skoro ani neoschla úřední razítka a už se první telefony objevily i v Čechách Skutečný začátek nové éry komunikace u nás ale nastal roku 1882: 11. srpna uplynulo rovných 130 let od zřízení první telefonní ústředny v Praze. Spojovala sice pouhých deset účastníků, ale každý začátek je těžký. Málokdo ví, že tento průkopnický podnik měl něco společného i s "otcem národa" Františkem Palackým.

Dneska si to jde jen těžko představit: pokud jste byli zrovna na Vinohradech a chtěli něco důležitého říct někomu na Smíchově, nejrychlejším způsobem bylo sednout na koně a vyřídit mu to osobně. Nebo poslat posla. Nebo holuba, byl-li vhodný pták po ruce. Elektrický telegraf sice fungoval už dlouho předtím - a díky panu Samuelu Morsemu dokonce přenášel zprávy pomocí stejného dvojkového kódu, v jakém pracují dnešní počítače - jenže morseovu abecedu neovládal každý, takže jeho používání bylo dost těžkopádné.

Zato telefon, to bylo něco úplně jiného: zvednete sluchátko a mluvíte, jak vám zobák narostl...

Průkopníci

Sotva se zprávy o vynálezu telefonu rozkřikly, objevili se zájemci v Čechách velmi rychle. Už v prosinci 1877 (tedy pouhý rok po Bellově patentu) nabízela pražské firma "Dr. Houdek a Hervert" na svém inzerátu hned několik typů těchto přístrojů.

obr: Alexandr Graham Bell je povyžován za vynálezce telefonu. Jeho prvenství je sice hodně sporné, má ale zásluhu na rozšíření vynálezu

Úplně prvním podnikem, který u nás vynález využil, byl uhelný důl saského podnikatele Richarda Hartmanna v Ledvicích na Teplicku, který vybudoval dva kilometry dlouhou telefonní linku ze své správní budovy na nádraží v Duchcově. To se stalo 10. dubna 1881. Jen o měsíc později - přesně 21. května - si nechal propojit byt se svým vysočanským cukrovarem podnikatel Friedrich Frey. Tak se dostaly první telefony i na území dnešní Prahy.

Jenže drát s jedním telefonem na každém konci, to pořád ještě není telefonní síť. Uvědomil si to i geograf, mecenáš a podnikatel Jan Palacký, syn "otce národa" Františka Palackého. S několika dalšími společníky založil firmu jménem Pražské podnikatelství pro telefon, získali prvních deset předplatitelů (podle jiných zdrojů jich bylo dokonce 13), natáhli dráty a 11. srpna 1882 spustili první telefonní ústřednu na našem území. Sídlila v domě č.p. 495 (Richterův dům) na Malém rynku vedle Staroměstského náměstí. Vydržela tu v provozu až do roku 1902.

obr: "Syn otce národa" - geograf, politik a mecenáš, profesor Jan Křtitel Kašpar Palacký (1830-1908). Byl jedním z podnikatelů, kteří založili Pražské podnikatelství pro telefon a roku 1882 otevřeli první ústřednu.

Podniku se dařilo a zájemců o spojení rychle přibývalo. Už rok po svém založení vydala Palackého firma první telefonní seznam, v němž bylo 98 účastníků. Roku 1884 ale svou koncesi převedla na britskou firmu Telephone Construction and Maintenance Co. Ltd., která už ve stejném oboru podnikala v Plzni a Liberci. Roku 1892 se mocnářství rozhodlo, že bude spoje provozovat samo, a založilo c. a k. Poštovní úřad, který následujícího roku převzal i telefonní infrastrukturu včetně ústředen. V té době už bylo na pražskou ústřednu připojeno 1051 stanic. Město tehdy mělo 437 000 obyvatel, na jednu stanici tedy připadalo více než čtyři stovky osob. Životního stylu většiny Pražanů se proto telefon ještě moc nedotkl. Roku 1918 ale pražský telefonní seznam obsahoval už 8214 účastníků.

Telefonní přístroje zpočátku nebyly levné: platilo se nejen za minuty hovoru, ale i za zřízení a pronájem stanice, za připojení k síti (tzv. převodné), za vzdálenost vedení k volané osobě (dálkovné) a za propojení každého hovoru. Účet za telefon proto za vlády stařičkého mocnáře kupodivu nebyl o moc jednodušší než v časech "balíčků" současných operátorů. Dobové zdroje uvádějí, že tři minuty konverzace vás v polovině 90. let předminulého století stály přibližně stejně jako litr vína.

Zpočátku si tedy zavedení linky mohli dovolit jen hodně bohatí. Myslelo se ale i na ty ostatní: od roku 1911 se začaly v ulicích Prahy objevovat telefonní budky. První postavili na Staroměstském náměstí.

Hej, hej!

Telefonování koncem 19. století (a ještě dlouho potom) ovšem vypadalo úplně jinak než dnes. Přestože typické "Haló, haló!" údajně používal už vynálezce telefonu Bell, u nás se zpočátku do mikrofonu říkalo "Hej, hej!" Zřejmě v duchu písně Hej Slované... Roku 1918 navrhl tehdejší ředitel pražské telefonní ústředny Jiří Felix, aby lidé raději říkali "Prosím". Znalci díla Járy Cimrmana zase vědí o jeho snaze zavést zvolání "Hola, hola!" Nakonec ale přece jen zvítězilo i u nás americké "Halé, haló!"

Na přístrojích nebyly klávesnice a dokonce ani číselníky, jen obyčejná klika. Zvedli jste sluchátko, zatočili klikou a na druhém konci se zdvořile ozvala paní sedící v ústředně. Té jste řekli, komu voláte a ona vás - při troše štěstí - spojila. Teprve pak byla šance, že hovor na druhém konci linky někdo vezme a vy mu budete moci říct, co máte na srdci.

Tím ale vaše starosti s hovorem ještě zdaleka nekončily: nestačilo se s člověkem na druhém konci drátu rozloučit a seknout sluchátkem. Hovor bylo ještě nutné také odhlásit. Obnášelo to další prudké zatočení klikou. Starost, zda jste na to nezapomněli, mívala i slečna v centrále. A tak vám občas do hovoru vstoupila otázkou: "Stále hovoříte?"

O nějakém soukromí při telefonování se proto v té době vůbec nedalo mluvit. Už tehdy si proto tajní milenci, politikové, podnikatelé a šejdíři všeho druhu pro komunikaci o choulostivějších záležitostech předem domlouvali jednoduché šifry. Dnešní "kapříci" tedy nejsou nic nového.

Ústředna ze hřbitova

Právě problémy, které manuální spojování přinášelo podnikatelům, údajně stojí za vynálezem automatické ústředny. Kansaský majitel pohřebního ústavu Almon B. Strowger (1839-1902) pravidelně přicházel o klienty proto, že podplacená telefonistka přepojovala hovory od klientů ke konkureci. A tak v březnu 1891 přihlásil patent na elektromechanický volič, z nichž bylo možné sestavovat automatické ústředny. V návaznosti na to také telefony dostaly charakteristický číselník a ze sluchátek se poprvé ozvaly charakteristické přerušované tóny: obsazovací, vyzváněcí atd. Praha ale dostala svou automatickou ústřednu až roku 1952. Působila v Jindřišské ulici.

obr: Vynález automatického voliče Almona B. Strowgera otevřel cestu k ústřednám bez telefonistek - a dotvořil telefon do definitivní podoby

Linky z pražské ústředny se řadu let táhly jen v obvodu města. Průkopníkem meziměstských hovorů se u nás i v tomto případě stal německy mluvící průmyslový sever: roku 1888 se spojily Teplice s Ústím nad Labem. Praha dostala svůj drát do Vídně o rok později, na mezinárodní evropskou telefonní síť se její ústředna připojila roku 1896. Do zámoří bylo možné telefonovat ale až od roku 1928. Bylo to podmíněné i dokončením tehdy moderní a velké mezinárodní telefonní ústředny ve Fibichově ulici na Žižkově rok předtím - otevřeli ji 19. června 1927. Tehdy v ní končilo více než 130 meziměstských a mezinárodních vedení. I když byla zčásti automatizovaná, hovory tu manuálně přepojovalo více než 350 zaměstnanců. První meziměstská automatické spojení se u nás objevilo roku 1965 mezi Prahou a Brnem. Teprve v roce 1977 se ale ústředna ve Fibichově ulici mohla pochlubit, že automaticky spojuje 97 procent místních a 60 procent meziměstských hovorů.

Jen letití pamětníci si také vzpomenou, že spojení (zejména měziměstské) byla záležitost vyžadující pevné nervy, notnou dávku trpělivosti a štěstí. Už od vzniku Československa v roce 1918 se zdejší síť potýkala s nedostatečnou kapacitou. Na meziměstské spojení se čekalo i několik hodin, na zřízení nové stanice léta. Neutěšený stav se začal měnit k lepšímu až počátkem 90 let - ale teprve mobilní sítě přinesly skutečnou volnost volání. Dnes je v České republice 2 miliony pevných linek a 12,3 mobilních telefonů.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

You have no rights to post comments