Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Válka s černou smrtí

ock1Pokud někdo tvrdí, že pokrok neexistuje a svět spěje od desíti k pěti, pak by si měl na čas vyzkoušet život v 18. století. Prěměrný věk dožití se tehdy pohyboval okolo 40 let - a za to, že se dnes dožíváme skoro dvakrát tolik, vděčíme mimo jiné očkování. Před 190 lety zemřel jeho objevitel Edward Jenner. V časech, kdy jedni si z očkování udělali výnosný a nesmyslný kšeft, zatímco druzí ho stejně nesmyslně zcela odmítají, není špatné si připomenout jak a proč to všechno začalo.

 

 Lidé, z nichž na nejrůznějších místech raší malé kravské hlavičky - takovým efektem očkování proti černým neštovicím roku 1802 strašil veřejnost jakýsi pan Humphrey, aktivista Společnosti proti očkování (viz ilustrace pod textem). Ani za více než dvě století nikomu kráva z ucha po injekci nevyrostla, přesto bojovníci proti umělé imunizaci svůj svatý boj nevzdávají. A to i navzdory skutečnosti, že očkování prokazatelně zachránilo miliony životů a některé někdejší metly lidstva zcela vyhladilo. Na prvním místě právě černé (pravé) neštovice, na něž ještě v průběhu 19. století v Evropě ročně umíralo 400 tisíc lidí. Tedy o několik desítek tisíc víc, než kolik obyvatel má v současnosti Brno.

 

Balón našel nevěstu

Nebezpečnost černých neštovic spočívá mimo jiné v tom, že mají hodně podobného s rýmou nebo chřipkou: také je způsobuje virus a také se snadno a rychle šíří vzduchem. Vstupní branou jsou tedy dýchací cesty a první příznaky se chřipce i dost podobají.

ock2Ale když po několika dnech začne horečka klesat a pacient je na pohled z nejhoršího venku, přijde nepříjemné překvapení. Na obličeji a na rukách se objeví svědící vyrážka, která se rychle mění v puchýře a strupy. Někdy se šíří i na další části těla a na sliznice. Horečka se vrací, objevují se komplikace, včetně otravy krve, selhání krevního oběhu a dalších, nezřídka fatálních.

 

obr: Edward Anthony Jenner, venkovský lékař, vědec mnoha zájmů a zřejmě pohodový chlap, je otcem moderního očkování. Patří k těm objevitelům popírajícím pravidlo, že dobrodinci lidstva umírají zapomenuti a v bídě

 

 

Nemoc má několik forem, z nichž ty nejhorší mají téměř stoprocentní úmrtnost. Ale i pacienti, kteří přežili mírnější formy, často zůstávají na celý život poznamenáni jizvami - o to nepříjemnějšími, že se nacházejí převážně na obličeji. To byl i případ královny Alžběty I., Ludwiga van Beethovena nebo Stalina.

Kromě pravých neštovic existují i méně nebezpečné neštovice dětské a kravské. Všechny ale mají jedno společné: kdo prodělal kterékoliv z nich, už nikdy nedostane žádné, protože organismus si proti virům tohoto typu vytvořil protilátky. Právě toho využil Edward Jenner. Jeho objev stál na počátku velkolepého příběhu, na jehož konci bylo totální vymýcení pravých neštovic.

Edward Anthony Jenner se narodil 17. května 1749 jako osmé z devíti dětí vikáře z Berkeley v hrabství Gloucestershire. Otec mu zajistil kvalitní vzdělání a roku 1770 se stal žákem významného skotského chirurga Johna Huntera (1728-1793). Šlo o jednoho z prvních lékařů, kteří se dokázali oprostit od dogmat přežívajících ještě ze středověku a prosazovali léčbu na základě pozorování a vědeckých poznatků. A Jenner byl vnímavý žák.

O tři roky později se Jenner vrátil do svého rodného města a zařídil si úspěšnou soukromou praxi. Styky s vědeckou obcí ale nepřerušil a dokázal si přitom udělat čas i na své další záliby: paleontologii, ornitologii, nebo zahradničení. Ale i mnoho jiných - svou pozdější manželku Catherine Kingscote například poznal, když s přáteli experimentoval s malými horkovzdušnými balony. Ten jeho přistál v zahradě Catherinina otce a v březnu 1788 byla svatba. V následujících letech se začal zajímat o neštovice.

 

Slavná kráva

Metodu imunizace (předcházení nemocem naočkováním oslabeného původce choroby) zřejmě znaly dávné civilizace už před počátkem našeho letopočtu. Staroindičtí lékaři dokonce věděli, že nemoc přenáší jakýsi neviditelný činitel vzduchem. Metoda ale byla velmi primitivní a především nejistá: pacient byl nakažen hnisem z neštovičných puchýřů nebo zaschlými strupy. Někdy se nestalo nic, někdy naplno onemocněl - a občas získal i imunitu.

ock6Metoda známá jako variolizace přežila tisíciletí a do Evropy se dostala přes Turecko. V 18. století se jí zabývalo mnoho lékařů, aniž by ovšem dosáhli nějakého pokroku. Až Jenner dostal geniální nápad: co kdyby neškodné kravské neštovice dokázaly vyvolat imunitu proti obávaným černým neštovicím?

 

obr: Původ vakcíny připadal Jennerovým současníkům tak nějak pikantní, a tak se jeho metoda stala terčem mnoha rádobyduchaplných posměšků a karikatur

 

 

O tom, jak na myšlenku přišel, koluje celá řada více či méně anekdotických historek. Podle jedné z nich mu metodu prozradila prostá dojička, která věděla, že když chytla neštovice od krav, nemusí se bát těch lidských. V jiné verzi příběhu si Jenner všiml, že lidé přicházející do styku se skotem reagují lépe na klasickou variolizaci. A nechybí ani tvrzení, že ho to napadlo při častém a důvěrném studiu pleti mladých zdravých dojiček.

Důležité je, že 14. května 1796 se rozhodl metodu ověřit experimentem. Osmiletému Jamesi Phippsovi (1788-1853), synovi svého zahradníka, naočkoval stěr ze stroupku kravských neštovic od dojičky Sarah Nelmes. Dokonce se pro historii zachovalo i jméno krávy, která ji nemocí obdařila: Blossom. Její kůže (krávy, nikoliv ošetřovatelky) dodnes visí v knihovně St. George s Medical School.

Úspěch byl stoprocentní. Ani opakované naočkování černými neštovicemi u Jamese nemoc nevyvolalo. Metoda dostala jméno vakcinace od latinského slova vacca - kráva. Úspěšně se šířila světem, ale teprve o více než půl století později ji Louis Pasteur (1822-1895) aplikoval i na další nemoci. Dnes je očkování jednou z hlavních zbraní civilizovaného lidstva proti mnoha kdysi obávaným chorobám.

 

Neviditelné armády virů

Příběh očkování proti neštovicím je pravým opakem téměř archetypálních historek o zneuznaných objevitelích a ignoranci mocných. Skromný Jenner se dočkal mnoha poct (včetně finančních) a 26. ledna 1823 zemřel jako všeobecně uctívaný muž. K jeho nečetným obdivovatelům patřil i Napoleon, který jinak Angličany moc nemusel.

ock5 První veřejné očkování na našem území zorganizovala na počátku 19. století Marie Walburga hraběnka z Walburg-Zeilu, významným propagátorem metody byl i starohrabě Hugo Salm. Povinné očkování bylo v Čechách zavedeno už roku 1812 a na jeho propagaci se významně podílela také katolická církev.

 

obr: Mezi dětmi očkování moc fanoušků nikdy nemělo...

 

 

Černé neštovice sehrály nezanedbatelnou roli v dějinách. Dnes se má za to, že na přemožení původních obyvatel obou Amerik má jejich virus možná větší podíl než technická převaha střelných zbraní. Dobyvatelé pocházeli z důkladně promořeného kontinentu, zatímco indiáni žádné protilátky neměli. Virus neštovic v Novém světě odvedl hlavní kus práce a bílí vojáci přišli skoro k hotovému.

Občas ovšem neviditelnému spojenci vědomě pomohli: jsou známy případy, kdy důstojníci nechávali indiánům rozdávat pokrývky a oblečení nemocných vojáků...

Virus neštovic si zabojoval i v evropských válkách. Během prusko-francouzského konfliktu v letech 1870-71 zemřelo 23 tisíc vojáků francouzské armády, zatímco očkované (a nakonec i vítězné) Prusovy připravila nemoc jen o 278 mužů.

Navzdory očkování černé neštovice zabíjely i ve 20. století. V 60. letech proto Světová zdravotnická organizace zahájila koordinovanou očkovací akci, na níž se významným způsobem podíleli i českoslovenští lékaři. V dubnu 1978 skončila naprostým úspěchem, černé neštovice zmizely ze světa. Ale ne tak docela, protože zřejmě stále přežívají ve vojenských laboratořích pro biologickou válku. Podle některých zpráv se dokonce v někdejším Sovětském svazu snažili vytvořit jejich ještě ničivější formu.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack