Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Smrt prvního vzduchoplavce

rozier0Jeho jméno je ve všech učebnicích dějepisu: Pilatre de Rozier byl prvním člověkem, který prokazatelně létal. Jeho hybridní balón - kombinace nosného plynu a horkého vzduchu - se používá dodnes pro dálkové lety a nese jeho jméno "roziéra". Méně se ví, že statečný průkopník vzduchoplavby zahynul při pokusu přeletět kanál La Manche.

 

 

Balóny, které Bertrand Piccard, Steve Fossett a další dobrodruhové používali při pokusech obletět Zemi, jsou právě roziéry. Jde vlastně o dva balóny v jednom: plyn lehčí než vzduch (dnes jím je bezpečné nehořlavé hélium) v horní části pláště nese stroj bez vynaložení energie, zatímco horký vzduch ve spodní části obalu ohřívaný hořáky dovoluje vzduchoplavci měnit výšku bez odpouštění nosného plynu a odhazování zátěže. Je to jediný možný způsob, jak udržet balón ve vzduchu po celé týdny a přitom jej alespoň částečně řídit.

 

První letec

Když v 80. letech 18. století začali bratři Montgolfiérové provádět úspěšné pokusy s horkovzdušnými balóny, vyvstal problém, kdo jako první podstoupí riziko pilotovaného letu. Francouzský král Ludvík XVI. dlouho zastával názor, že by se této "výsady" mělo dostat některému na smrt odsouzenému zločinci výměnou za příslib milosti. Právě fyzik Pilatre de Rozier toto rozhodnutí zvrátil.

I tak ale Montgolfiérové postupovali uvážlivě. První neoficiální vzlet se uskutečnil už před oním "historickým" - 19. října 1783. Na palubě byli kromě de Roziera, také Jean Baptiste Revellion, vynálezce, obchodník a odborník na výrobu papíru, z něhož byl balón zhotoven a jakýsi pan Giroud de Villete. Stroj vystoupil do výšky několika desítek metrů, pro jistotu však zůstal připoutaný na lanech.

Takových testů se zřejmě uskutečnilo několik, aby bylo jisté, že veřejný start neupoutaného balónu za přítomnosti krále dopadne dobře. Pilatre de Rozier také usoudil, že prestiži rodící se vzduchoplavby pomůže, když bude druhým členem posádky urozený muž. Stal se jím markýz d°Arlandes, který jako důstojník královského vojska disponoval potřebnou odvahou. Jaksi mimoděk se tak stal i hrdinou dobývání vzduchu.

Jejich první volný let vzduchem se uskutečnil 21. listopadu 1783. Nesmazatelně se tak zapsali do historie nejen letectví, ale i lidstva.

Pak se pro většinu lidí postava Pilatre de Roziera ztrácí, takže se zdá, jakoby šlo jen o nahodilé adrenalinové dobrodružství znuděného mladíka. Pravý opak je ale pravdou. Balony a a vzduchoplavba mu učarovaly - dokonce natolik, že jim upsal celý svůj další život. Právě díky tomu měl být velice krátký.

Balón bratří Montgolfierů, s nímž Pilatre de Rozier své prvenství získal, byl nesen horkým vzduchem. Ale už roku 1766 britský fyzik Henry Cavendish objevil vodík a zjistil, že je podstatně lehčí než vzduch. Francouzský profesor Jacques Alexandre Charles si proto řekl, že je zbytečné pod balónem pracně a nebezpečně udržovat oheň, když s vodíkem může letět bez vynaložení jakékoliv námahy.

 

 

Vodík a oheň

Zatímco Montgolfiérové postupovali metodou pokusů a omylů, Charles systematicky vymýšlel balón, který se po dokončení prakticky nelišil od všech, které jej následovaly v příštích dvou staletích. Jenže zatímco Mongolfiérové jednali v součinnosti s králem a ostatní honorací, Charles pracoval v ústraní a ještě ke všemu se nechal o několik dní předběhnout. Společně s mechanikem Charlesem Robertem úspěšně vzlétli jen pár dní po Pilatre de Rozierovi (1. prosince 1783), a tak dnes jejich jména zná jen několik odborníků.

Ani vodíkový balón, zvaný po svém vynálezci charliéra, však nebyl dokonalý. Jeho výdrž ve vzduchu byla paradoxně omezována samotným manévrováním, při kterém se musela odhazovat přítěž nebo odpouštět plyn. Odhazováním přítěže se také kompenzoval únik plynu z obalu. Když přítěž došla, nezbylo než přistát, takže let při kvalitě tehdejších obalů netrval více než pár hodin.

Pilatre de Rozier vývoj obou typů balonů pozorně sledoval a napadlo jej, že by šlo jejich výhody zkombinovat. Vodík v horní části obalu by vyvozoval trvalou nosnou sílu, zatímco pro manévrování by se používala spodní část plněná horkým vzduchem zahřívaným od ohniště v balónovém koši. Při dobře zvoleném poměru mezi vodíkovou a horkovzdušnou částí by mohla být spotřeba paliva malá a výdrž balónu mnohem větší než u ostatních tehdejších typů.

Odvrácenou tváří tohoto řešení byla kombinace třaskavého vodíku a ohniště. Dnešním leteckým inspektorům by z ní nepochybně vstávaly vlasy hrůzou, v éře průkopníků se však na takové maličkosti příliš nehledělo. Pilatre do Rozier ostatně věděl, že když se dá u montgolfiér při troše opatrnosti zabránit vznícení obalu (tehdy často ještě papírového), s boží pomocí neexploduje ani vodík vysoko nad ohništěm.

 

Poslední start

V lednu roku 1785 Francouz Jean Piere Blanchard a Američan John Jeffries překonali v charliéře průliv La Manche od západu na východ. Tou dobou už nějaký čas usiloval Pilatre de Rozier ve svém kombinovaném balónu provést totéž opačným směrem. Dostal na to dokonce i nezanedbatelnou sumu od francouzské vlády, které se představa o narušení britské "splendid isolation" ze vzduchu nepochybně velmi zamlouvala. Počasí mu ale dlouho nepřálo. Balón byl několikrát naplněn, poškozen větrem a zase složen. Skladování v nevyhovujících podmínkách mu také příliš nesvědčilo a bylo nutné jej opakovaně spravovat.

Teprve 14. června 1785 se Pilatre de Rozierovi a jeho společníkovi Pierre-Ange Romainovi podařilo odstartovat. Let na západ však trval jen několik minut, a pak se stroj začal vracet zpět nad pobřeží. K přistávacímu manévru už ale nedošlo - balón se náhle zřítil na kamenitou pláž a oba vzduchoplavci zahynuli v jeho koši.

Pozdější historikové často tvrdili, že Pilatre de Rozier zemřel díky pošetilému nápadu zkombinovat vodík s horkým vzduchem. Dobová svědectví však nemluví ani o ohni, ani o explozi. Vše nasvědčuje tomu, že oba vzduchoplavce zahubilo spíš náhlé roztržení obalu. Kromě poryvů větru se na neštěstí nejspíš podepsalo i dlouhé a nevhodné skladování balónu. Správnost Rozierovy myšlenky ostatně potvrdily i výkony současných dálkových letců, kteří téměř bez výjimky používají roziéry. Dnes už ale třaskavý vodík nahradilo bezpečné hélium.

Jan A. Novák

Sestaveno z mých starších článků pro HN a Právo

Komentáře   

0 #1 Gimpel 2014-06-05 14:29
Sám dodnes občas, často koketuji s vlastní konstrukcí sportovního létajícího zařízení, či spíše alespoň s malou vzducholoďí.

Takový zcela neztuženný blimp co nejmenší a pod ním motor maličký zadarmo nejlépe, vrtule možno-li bez reduktoru a sedačka s úvazem mojim pevným.
Toť celé s řízením aerodynamickým, plochami tedy.

Nevím sám, zda budu někdy onen jistý ,,stavitel,, ....... :-) :-((
Citovat
0 #2 J.a.n. 2014-06-05 15:28
Taky jsem o tom obcas premyslel. Ale helium je strasne drahe a navic ze vseho utika... Zajimal jsem se vic o nejaky hybridni poloztuzeny typ,to by se asi lepe ovladalo
Citovat
0 #3 Gimpel 2014-06-05 16:53
Nosné medium theoretisuji H2 vlastní výroby.......

Jasně, poloztuženný typ a v něm balonety separátní, toť liga vyšší hodnoty jest ale rovněž pracnějíší, dražší a navíc hmotnějíší!!! :-(

Nu osud, Bůh a čas realitu skutečnou ukáží mi..... :-) :-((
Citovat
0 #4 J.a.n. 2014-06-05 19:52
Tak to by Vas mohl zajimat tenhle muj starsi web, na ktery uz bohuzel neni moc casu:
http://vzduchol.sweb.cz/
Citovat
0 #5 Gimpel 2014-06-05 20:19
Ale no tak :-) ,ten mám přec dávno pročtenný od prvního do písmenka posledního. :-) :-) :-)

=======================================

Možná si koupím veliký solární panel,třeba to tak as bude pro mne lepší. ;-) :-) :-(((
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Template Tutorial: by JoomlaShack