Novákoviny

Rakousko-uherští stratégové se domnívali, že pomsta za smrt Ferdinanda d´Este  bude jen omezeným válečným tažením proti malému Srbsku, brzy se však ukázalo, že to je tragický omyl. Z lokálního konfliktu se stala světová válka a Rusko překvapivě rychle využilo příležitost, jak se na podunajskou monarchii vrhnout. Před sto lety začal vpád do Haliče, během kterého se Rusové dostali na území Rakousko-Uherska nejhlouběji.

Předešlý díl seriálu

Začátek seriálu

Nejvýznamnějším bojištěm rakousko-uherských jednotek byla ruská fronta, neboť monarchie měla s carskou říší dlouhou společnou hranici táhnoucí se po obvodu tzv. Haliče (Galicia) územím dnešní Ukrajiny a Polska. Ruská fronta byla také nejdynamičtějším válčištěm světového konfliktu, kde se zákopové boje odehrávaly v mnohem menší míře, než na západě, protože poloha fronty se zde často měnila o stovky kilometrů. Přesto ani tady nedošlo k rozhodnutí války vojenskými prostředky.

Tam a zase zpátky

V začátku války ruská armáda překvapila centrální mocnosti rychlou mobilizací a ve dnech 26. srpna až 11. září 1914 se pokusila o ofenzívu v Haliči. Zpočátku si rakousko-uherské jednotky vedly dobře a  bitvách o Komárow a Tomazsow zajaly desetitisíce Rusů.

Pak se ale válečné štěstí přiklonilo na ruskou stranu. Mezi 2. a 10 zářím  se jim podařilo zvítězit v bitvě o Lvov a zajmout 350 tisíc Rakušanů. Do značné míry se na tomto debaklu podíleli mnozí Češi, kteří se nepříteli vzdávali dobrovolně. Vzápětí zahájila carská vojska postup do nitra Karpat. V polovině září už byla celá Halič v ruských rukách.

obr: Rakousko-uherská pevnost Přemyšl v Haliči během první světové války

Carská armáda pak oblehla pevnost Přemyšl, kterou většina českých čtenářů asi zná jen z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Ve skutečnosti se v ní se nacházelo 110 000 vojáků rakousko-uherské armády. Ti se sice všem útokům ubránili, brzy jim ale začaly docházet potraviny a munice. Pevnost se vzdala  22. března 1915 v důsledku vyhladovění.

Rusové tehdy byli nejhlouběji v nitru střední Evropy, což mezi českými slavjanofily budilo nadšení. Už 2. května ale německá vojska  zahájila po mohutné čtyřhodinové dělostřelecké přípravě ofenzívu východně od Krakova u Gorlice. Podařilo se zde shromáždit velkou přesilu a nepřítele překvapit, takže ruská obrana se brzy zhroutila. Útočící jednotky jí pronikaly prakticky bez odporu a tisíce Rusů se v panice vzdávali. Už koncem prvního dne byla ruská fronta prolomená v šířce dvaceti a do hloubky šesti kilometrů.

Všechny pokusy o protiofenzívu v následujících dnech skončily fiaskem. Dne 10. května se k postupujícím Němcům připojili také Rakušané (2. armáda generála Bohm-Ermolliho) útočící z východních Karpat..

Díky těmto úspěchům mohla 24. května zahájit Mackensenova 11. armáda pochod na pevnost Přemyšl a o tři dny později ji obklíčit. Už 3. června byli  Rusové z Přemyšlu vyhnáni. V následujících bojích Rusové ztratili celé Pobaltí i Halič. Dosáhnout vítězství, které by jim vyhrálo válku, se tak nepodařilo, místo toho přišli o přibližně půl milionu vojáků. Ani Rakušané ale nemohli úspěch zásadním způsobem využít, protože museli přemístit jednotky na jižní frontu, kde jim Itálie vpadla do zad.

Tak první fázi bojů rakousko-uherských vojsk na východě líčí strohé historické záznamy. Málo kdo si dnes ale za nimi dokáže  představit utrpení vojáků v zákopech. Teprve hrůzné detaily z deníků a doslovných záznamů vzpomínek přímých účastníků dávají úplnější obraz.

Les mrtvých

Jedním z účastníků bojů na ruské frontě byl Josef Stibor z Obděnic na Sedlčansku. Ten po odvedení nejdřív nějaký čas sloužil v Chebu, pak byl převelen na východní bojiště O odchodu na frontovou linii píše:

"… k večeru jsme vystoupili a šli do nějakého lesa, tam každý dostal půl masité konzervy a šli jsme k frontě. Za námi jel vůz, vezl kuchyňské kotle, chleba, a cukr, a koně nemohly to do vršku utáhnout protože je tam písčitá půda a chůze byla únavná. Já šel na zadním konci tak bylo poručeno asi patnácti těm vzadu, aby zůstali u povozu, ten chránili a tlačili do vršku. Sotva jsem stál únavou na nohách, vozu jsem se jenom chytil, protože ve zbroji se moc špatně šlo -každý měl velkou váhu ostrých nábojů. Byla hustá tma a co chvíli spadl někdo do jámy po granátu. Potom jsme jeli po silnici, která byla dlážděná dřevěnými trámci. Pak jsme přijeli k nějakému rozbitému dvorci, vojáci tam chtěli odpočinek, ale šikovatel nechtěl, že musí být ráno na frontě, tak se šlo dál. Na krok viděti nebylo a každou chvíli povoz sjel do jámy. Koně už nemohli, my také ne, šikovatel ztratil cestu a nevěděl, kde je. Asi v jednu hodinu v noci jsme přijeli do nějakého lesa a tam zůstali, protože začalo drobně pršet a všichni se na nohách sotva drželi. Vojáci si lehli do toho mokrého mechu, já seděl opřen o borovici zabalen do deky, kterou každý měl, a do stanového plátna.

Když se rozednilo, tak jsme museli dál. Jeli jsme na jinou stranu než v noci. Cesta vedla přes samé močály a byla sestavena z kulatých dřev. Jak jsem jeli k frontě, bylo slyšet děla, už před tím v noci taky a každou chvíli se zablesklo. Na ty smutné dojmy nikdy nezapomenu.

obr: Na východě sice nedošlo ke klasické zákopové válce, jako za západě, utrpení vojáků zde však nebylo o nic menší

Před polednem jsme se dostali k naší kompanii. Ta byla v jednom lese plném vojska německého i maďarského, tak trvalo dlouho, než jsme se ke svým dostali. Měl jsem celé tělo jako rozlámané, hlava mě moc bolela a zima mnou třásla, protože jsem se od toho mokrého noclehu nemohl rozehřáti. Ani pak celé dva dny jsme neměli nic teplého v ústech, pouze studenou konzervu. Teprv večer jsme dostali černou kávu.

Naše četa byla v jakési velké podélné podzemní díře, která měla dřevěný strop a jedna stěna byla roubena slabšími dřevy a mezi těmi byly malé tabulky skla, kterými trochu bylo vidět. Byla tam troje plechová kamínka a slaměné rohožky na zemi.

Moc jsem se tam ale neusadil, protože mě zavolal feldvébl, abych šel do jejich boudy, protože jsme mu byl k ruce jako sluha. Tam bylo více tepla, místnost byla menší..."

"Druhý den snášela se po lese chvůje, a tam bylo vidět plno hrobů a mrtvol, někde byla na vojínovi sotva píď země, šatstvo nebo boty byly vidět, u některých byl křížek, třeba jen ze dvou větví. Plno koní tam bylo a hnátů s kopytama, na mnohých místech ležely také miny, šrapnely, též ostré granáty, plno rozbitých pušek, kusy látek, čepice a helmy německé. Byli jsme poučeni, aby se na nic nesahalo, při chůzi aby každý byl opatrný, že pouhé dotknutí může způsobit explozi..."

"Co tam bylo vran, to se nedá ani mysliti, celé okolí se jimi černalo a jiného nebylo slyšet než střelby a smutné jejich krákání. Střílet je bylo zakázáno, že prý kvér je čestná zbraň, že se nesmí střílet jako z obyčejné pušky. Takové titěrné svědomí nám bylo k smíchu. Aby důstojnictvo trochu hromadné střílení zabarvilo, vykládali nám, aby se nepříteli střílelo jen na nohy, aby se jen zranil..."

Josef Stibor začal trpět ledvinovým onemocněním, byl stažen z fronty a následující měsíce trávil po nemocnicích. V červnu 1917 jej z armády propustili jako nevyléčitelného invalidu a poslali domů.

(pokračování)

Jan A. Novák

Předešlý díl seriálu

Začátek seriálu

You have no rights to post comments