Novákoviny

Atentát na následníka trůnu sice válku nezavinil, byl ale záminkou, na níž velmoci dychtivě čekaly - přičemž nepřipravené Rakousko-Uhersko se stařičkým Františkem Josefem I. v čele se rychle ocitlo ve vleku událostí. Císař se sice do války nijak moc nehrnul, tlačila ho však silná proněmecká klika v jeho okolí. Většinou šlo o politiky velkoněmecké orientace, kteří doufali, že válka posílí vazby monarchie na Německo nebo dokonce povede ke sjednocení všech Němců v jakémsi Velkém Německu. Především jim ale nahrávala všeobecná atmosféra, kdy prakticky neexistovala evropská velmoc, která by válku nechtěla.

předešlý díl seriálu

první díl seriálu

Hlavním představitelem jestřábů ve Vídni byl náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf, zvláštní shodou okolností muž, před jehož válkychtivostí arcivévoda d Este opakovaně varoval. Nyní mu ale už nestál v cestě - a čtyřiaosmdesátiletý František Josef I. nedokázal vzdorovat dlouho.

obr: Zastánce vyhlášení války Srbsku náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf. V podstatě tak spolu s dalšími jestřáby ve vedení země pohřbil Rakousko-Uhersko...

Dalšími tvrdými zastánci trestné výpravy proti Srbsku byli ministerský předseda hrabě Karl von Stürgkh a ministr zahraničních věcí hrabě Leopold Berchtold. Záměr podpořilo také Německo. Válce se naopak snažil zabránit uherský ministerský předseda István Tiszo - ale marně.

Navenek se téměř měsíc po atentátu prakticky nic nedělo, což začínalo u veřejnosti vzbuzovat naději, že k válce přece jen nedojde. Ne všem to ale vyhovovalo: ruský velvyslanec v Bělehradu například poskytl rozhovor, v němž už říká, které části Balkánu car po vítězné válce svým vazalským zemím přidělí. Také Německo vytrvale ujišťovalo rakousko-uherské politiky, že bude stát v případném konfliktu na jejich straně.

Ale teprve 23. července 1914 předalo Rakousko-Uhersko Srbsku ultimátum, které jeho vládu obvinilo z podpory terorismu a rozpoutávání protirakouských nálad. Nehrozilo přímo vojenským zásahem, ale obsahovalo celou řadu požadavků, z nichž některé prakticky znamenaly konec srbské svrchovanosti (požadavek odvolávat srbské důstojníky a nahrazovat je rakouskými, možnost provádět kontroly na srbském území atd.).

obr: Ve většině zemí vítala veřejnost vypuknutí války s nadšením. Všichni předpokládali, že skončí během několika týdnů vítězstvím - pohříchu na obou stranách...

Na přijetí měli Srbové pouhých 48 hodin. Odmítli je přesně tak, jak od nich očekávali jejich spojenci i jejich nepřátelé.

Už 25 července podepsal císař František Josef I. rozkaz k částečné mobilizaci na srbské frontě a o tři dny později vyhlásil Srbsku válku.

Pak už to šlo ráz na ráz: Rusko vyhlásilo všeobecnou mobilizaci 30. července, čímž se rozplynuly naděje všech, kdo doufali, že půjde jen o jeden z mnoha dalších balkánských omezených konfliktů. Hned další den odpovědělo všeobecnou mobilizací Rakousko-Uhersko. Ruská mobilizace také dala podnět Německu k vyhlášení války Rusku 1. srpna. O dva dny později Německo vypovědělo válku Francii, která měla s Ruskem spojeneckou smlouvu.

Němci dobře věděli, že jejich jediná naděje na vítězství je porazit Francii dřív, než se podaří Rusům uvést své armády do pohybu. Vědělo o spojenectví Francie s Brity i o britských plánech na obsazení neutrální Belgie. Rozhodlo se tedy takovému vývoji předejít a 4. srpna Belgii zabralo samo. Ještě téhož dne na to odpověděla Velká Británie vypovězením války Německu. Teprve 6. srpna vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Rusku a 23. srpna vstoupilo do války na straně Dohody Japonsko, aby se zmocnilo německých kolonií v Asii. Koncem října se naopak na straně Centrálních mocností zapojilo Turecko, zatímco Itálie své spojenecké závazky vůči nim nesplnila a tajně vyjednávala s politiky Dohody.

Světový konflikt mohl začít - a svět se do něj řítil s nadšením: v mnoha velkých evropských městech se uskutečnily masové proválečné demonstrace. Válku podpořily i sociálnědemokratické strany na obou stranách konfliktu, přestože ještě nedávno jejich vůdci horovali pro mír. Karty byly rozdané. Pro Rakousko-Uhersko od začátku špatně: jeho jediným vojensky silným spojencem se stalo Německo, stav vojska nebyl nijak oslnivý, přísun strategických surovin ze zámoří omezený a v týlu mělo nespolehlivou slovanskou menšinu často otevřeně sympatizující s Ruskem. Hned první pokusy o průnik do Srbska obavy pesimistů potvrdily.

pokračování

Jan A. Novák

předešlý díl seriálu

první díl seriálu

You have no rights to post comments