Novákoviny

Předobrazem československých legií byly dobrovolnické jednotky sestavené z Čechů a Slováků žijících v dohodových státech: rota Nazdar ve Francii a Česká družina v Rusku. V obou případech stálo za jejich vznikem politické úsilí představitelů krajanských spolků a politické emigrace směřujících k rozbití rakousko-uherské monarchie. Přesto tu byly rozdíly. Zatímco odboj ve Francii usiloval o vznik samostatného státu s republikánským zřízením, Češi v Rusku chtěli monarchii v jejímž čele by stál příslušník ruského panovnického rodu Romanovců.

 první díl seriálu

předešlý díl seriálu

Panslavismus a touha po začlenění Čechů do ruské říše měla u nás dlouhou tradici, nejspíš i šikovně přiživovanou některými kruhy z Petrohradu. Zatímco intelektuálové s větším rozhledem, jako třeba Karel Havlíček Borovský nebo František Palacký, brzy rozpoznali, že národnostní útlak je v Rusku mnohem těžší, než v Rakousko-Uhersku (o celkové zaostalosti ani nemluvě), v širších vrstvách národa tyto tendence byly stále živé.

Už ve 40. letech 19. století sice Karel Havlíček Borovský napsal článek Slovan a Čech, v němž kritizuje naivní proruské tendence, veřejnost ale z autora raději udělala mučedníka (díky habsburskou vládou materiálně dobře zajištěnému pobytu v lázeňském městě Brixen), než aby četla a chápala jeho články.

Čeština je jen ruské nářečí

Proruské tendence se nejčastěji projevovaly pod pláštíkem myšlenky "slovanské vzájemnosti", podle níž jsou Češi jen jakousi místní skupinou jediného obrovského slovanského národa a a čeština pouze nářečím jediného slovanského jazyka.

obr: Mnozí čeští vlastenci blouznili, jak nás ruský bohatýr osvobodí od Habsburků a přičlení k říši ruského cara - bez ohledu na to, že v ní vládl tvrdý národnostní útlak a všeobecná zaostalost

ilustrace: Viktor Michajlovič Vasněcov (1848-1926), Tři bohatýři 

Sen o kozákovi, který se napije z Vltavy a jaksi mimochodem tak národ osvobodí od habsburské "tyranie" zesílil v předvečer vypuknutí první světové války - patrně nikoliv náhodou. Známý psychiatr Vladimír Vondráček ve své memoárové knize Lékař vzpomíná (1. díl) například říká: "Optimisté říkali: Do švestek je po všem. Na svatého Václava pohostíme Rusy koláči. Všechny naděje se upíraly k báťuškovi carovi, jenž použije příležitosti, osvobodí nás, zachrání, dá nám za krále některého ze svých četných velkoknížat. Budeme svobodni pod laskavou ochranou svaté Rusi..."

Přinejmenším některé vrstvy společnosti byly ještě radikálnější. Jiný populární lékař pediatr Josef Švejcar ve svých pamětech uvádí: "Tři z mých spolužáků byli zatčeni pro šíření falešných letáků velitele ruských vojsk velkoknížete Vladimíra Vladimíroviče, které vyzývaly k odporu a byli přijímány s nadšením zvláště školní mládeží. Tito studenti byli odsouzeni a strávili celou válku až do konce v Uhrách v pevnosti Aradu. Protože tím byli ohroženi i profesoři, hlídali úzkostlivě všechny podobné případy. S hrůzou zabavili a zničili oslavnou báseň jednoho mého spolužáka na vraha arciknížete Ferdinanda, kterou jsem našel ve sbírce několika jeho básniček, kterou mi dal češtinář k posouzení..."

O kus dál popisuje nálady, které vládly v jeho okolí i během dalších let války: "S největšími nadějemi bylo sledováno proniknutí ruské armády Duklou do Uher a její téměř nezadržitelný postup. Dychtivě byl očekáván neuskutečněný pád haličské pevnosti Přemyšlu, který zastavil postup ruské armády."

Propaganda o slovanské vzájemnosti fungovala i na frontách. Při bojích s Rusy se mnoho Čechů vzdávalo při první příležitosti, naproti tomu na italské frontě byla jejich bojová morálka většinou vysoká a mnozí velitelé je považovali za oporu jednotek.

Zakladatelé kolaborantské tradice

Někteří čeští politici v tom vycítili svou příležitost. Historik Jiří Pernes v knize Poslední Habsburkové o tom píše:

"Počátkem ledna 1914 odjel Václav Klofáč (1868 - 1942), který ještě nedávno hovořil ve prospěch udržení rakousko-uherské monarchie při životě, do Petrohradu, kde jednal s ruským ministrem zahraničních věcí Sergejem Dimitrijevičem Sazonovem a náčelníkem ruského generálního štábu generálem Žilinským. Vývoj mezinárodně politické situace přivedl nakonec také jeho k závěru, že válka je nevyhnutelná a nabízel proto Rusům, že členové národně sociální strany budou podporovat postup jejich vojsk sabotážemi a dodáváním vyzvědačských zpráv.

obr: Václav Klofáč nabídl na počátku války ruským představitelům vytvoření zpravodajské a diverzní sítě, která by usnadňovala postup ruské armády do vnitrozemí Rakousko-Uherska

Obdobně sdílel přesvědčení o nezbytnosti spolupráce s carským Ruskem dr. Karel Kramář (1860 - 1937), předseda Národní strany svobodomyslné zvané též mladočeská. U něho šlo o zvrat obzvlášť zásadní a pro mnoho lidí zcela neuvěřitelný, protože Kramář byl ještě nedávno rozhodným stoupencem tzv. pozitivní spolupráce s Rakouskem, která měla příslušníkům českého národa zajistit výhody z existence monarchie. Nyní dospěl ještě dál než jeho politický konkurent Klofáč: také on počítal s válkou a nepochyboval o ruském vítězství. Pro tento případ vypracoval projekt navrhující zřízení obrovské slovanské říše, jež by spojovala v jeden celek carství ruské a bulharské, království, polské, srbské, černohorské a samozřejmě také země Koruny České. Ty se měly podle Kramáře vrátit do svých historických hranic a kromě Čech, Moravy a Slezska měly obsahovat také Kladsko a srbskou Lužici, a navíc také Slovensko."

Jak je vidět, Vasil Bilak a další autoři neblaze známého „zvacího dopisu“ z roku 1968 u nás měli zasloužilé předchůdce stejného ražen. Jen se to tehdy ještě nepodařilo dotáhnout do konce – čímž už tenkrát byla míněna faktická okupace s pomocí jednotek tvořených  kolaboranty českého původu, jak uvidíme dál.

Česká družina

V Rusku žilo před první světovou válkou okolo stovky tisíc Čechů a Slováků, kteří sem většinou odešli za výdělkem, za možností získat zemědělskou půdu nebo jako specialisté různých oborů. Krátce po vypuknutí bojů se jejich krajanské spolky sjednotily do Rady Čechů na Rusi později přejmenované na Svaz českých spolků na Rusi. Už 17. září 1914 předala jejich delegace caru Mikoláši II. memorandum, jimiž vyhlásili nepřátelství Rakousko-Uhersku a požadavek vzniku českého království s ruským panovníkem v čele.

Česká družina ale vznikla ještě před ustanovením Rady Čechů na Rusi a podnět k jejímu vzniku nepřišel z krajanského hnutí, ale z vedení ruské armády. Náčelník štábu kyjevského vojenského okruhu generál Nikolaj A. Chodorovič si uvědomil výhody vojáků mluvících stejným jazykem jako příslušníci rakousko-uherských jednotek a chtěl je využít pro sestavení jednotky provádějící především výzvědnou, záškodnickou a propagandistickou činnost.

obr: Příslušníci České družiny působili především jako diverzanti a vyzvědači proti rakousko-uherským jednotkám a v případě ruského vítěězství měli sloužit jako pomocníci okupačního vojska. Na snímku poprava dvou dopadených příslušníků v Haliči 12. prosince 1914

Podle deníku Josefa Švece, jednoho z jejích členů a pozdějšího významného legionářského velitele, bylo původním úmyslem ruského vedení postavit Českou družinu jako vojsko, které mělo v dobytých českých zemích zajistit ruskou moc: "Vysvětlovali také účel družiny stanovený ministerstvem vojenství. Bude prý stále v rezervě a do boje půjde až na moravských hranicích, až tam, kde začíná český element. To se mi zdálo ponižující... abychom byli někde v patách ruského vojska, které po dobytí naší země nám pak dovolí ji okupovat..."

Základ České družiny vytvořilo 720 dobrovolníků, kteří složili přísahu 28. září 1914 v Kyjevě a na frontu v Haliči odjeli 3. listopadu. Ve skutečnosti nikdy netvořili samostatný bojový útvar, ale jednotlivé oddíly byly přidělovány k ruským jednotkám pro výzvědné a záškodnické akce. Původní členové jednotky si říkali starodružiníci, později přijatí vojáci byl novodružiníci - a vládla mezi nimi nemalá řevnivost. V případě zajetí ovšem byli jako vlastizrádci popravováni bez rozdílu. Celkový počet příslušníků České družiny se pohyboval okolo 500 mužů.

Na rozdíl od kratičkého působení roty Nazdar v Francii fungovala Česká družina po celou dobu války. Udává se, že ztráty za celou válku činily 48 mužů. Koncem války přešli starodružiníci i novodružiníci do Masarykových legií, tvořených už nikoliv krajany v Rusku, ale především rakouskými zajatci či zběhy. Mezi nimi se jejich vliv postupně rozplynul a převládla republikánská orientace. Zde se také zrodil důraz na husitské tradice, který se pak v podstatě stal oficiální ideologií první republiky.

Dnes často (a někdy i oprávněně) kritizovaný Tomáš G. Masaryk, tak v duchu svého pověstného realismu jen zvolil cestu menšího zla: národu promořenému proruským panslavismem (koncem války už s příchutí bolševické ideologie) nabídl republikánskou revoluci pod patronací západních demokracií. Krátkodobě to zafungovalo, umělá konstrukce se však začala hroutit při první větší srážce se středoevropskou realitou. 

Starodružiníci - stejně jako Karel Kramář a Václav Klofáč - si i tak v novém státě vydobyli významné pozice. Jejich působení v nich pak bylo jedním z faktorů, které ovlivňovaly podivný vztah Československa k Rusku, tou dobou už navíc reprezentovanému zločinným bolševickým režimem.

Jan A. Novák

pokračování

Psáno pro Novákoviny

předešlý díl seriálu

první díl seriálu

obr:  V zemljance České družiny. Obraz od jejího příslušníka Františka Parolka z roku 1926 (V titulku kresba kozáka od Mikoláše Alše)

You have no rights to post comments