100 let WWI: (001) V předvečer války
- Kategorie: Historie
- Vytvořeno 5. 6. 2014 21:19
První světová válka byla nejen prvním globálním konfliktem a první velkou válkou, jejíž průběh zásadním způsobem ovlivňovaly stroje, ale také historickým předělem mezi dvěma velkými epochami. Začala roku 1914 a "oficiálně" skončila roku 1918 podepsáním versailleského míru. Někteří historikové tento letopočet ale pokládají jen za konec jedné fáze světového konfliktu, počátek jakéhosi oddychu a přeskupování sil. V tomto pojetí nebyly světové války dvě, ale jen jedna, která skončila buď roku 1945, nebo až odezněním studené války roku 1989. Zůstaneme však raději u klasického pojetí a omezíme se na události v rozmezí let 1914 až 1918 (s malými přesahy před a za tyto letopočty).
Celé 19. století bylo obdobím velkých změn ve společnosti, technice, vědě i v lidském myšlení. Jeho druhá polovina se navíc vyznačovala relativní stabilitou, prosperitou a zapojováním stále širších vrstev obyvatelstva do řízení společnosti. Ve vyspělé části světa definitivně odzvonilo feudalismu, rodily se parlamentní demokracie a konstituční monarchie, v nichž získával volebního právo stále širší okruh občanů.
V některých zemích se stát začal starat i o sociální otázky - například v Německu od 80. let zaváděl kancléř Otto von Bismarck systém sociálního pojištění pro dělníky, který se stal inspirací i pro další státy včetně Rakousko-Uherska. Z dobového tisku i literárních děl je patrné, že do 20. století většina obyvatel vyspělých zemí vstupovala s optimismem: vědecko-technický i sociální pokrok postupně vyřeší většinu závažných problémů.
Současně ale narůstal v části společnosti odpor proti těmto změnám - nejen ze strany privilegovaných vrstev, které ztrácely své výlučné postavení, ale také těch myslitelů, kteří se obávali negativních dopadů demokracie: populismu, vulgarizace společnosti, ztráty dlouhodobých cílů. Již dříve to shrnul kníže Windischgrätz v dopise rakouskému císaři ze září 1858 slovy: "Demokracie je prvním krokem k rozkladu společenského řádu". Skotský právník Alexander Tytler (1747-1813) již na počátku 19. století popsal rizika konkrétněji: "Demokracie je svou povahou vždy dočasná... Může existovat jen do té doby, než voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé dary ze státní pokladny. Od té chvíle většina vždy volí ty kandidáty, kteří slibují nejvíce požitků ze státní pokladny a to s tím výsledkem, že každá demokracie se nakonec zhroutí kvůli uvolněné fiskální politice, což je vždy následováno diktaturou." Zatímco revolucionáři si přáli velký konflikt, který definitivně smete staré pořádky, část konzervativních politiků měla stejné přání - ale naopak s nadějí, že je obnoví...
obr: Významnou úlohu v předválečném zbrojení sehrál nový typ bitevní lodě - dreadnought
Svět počátku 20. století vypadal v porovnání s dnešním v mnoha ohledech mírumilovně a idylicky, pod povrchem to ale vřelo. Všechny významné mocnosti zbrojily, protože doufaly v konflikt, při kterém budou moci vyřešit nevyřízené účty se sousedy nebo konkurenty, především však v rozšíření svého vlivu. Rychle sílící Německo se cítilo být odstrčené od koloniálního dělení světa, které si pro sebe vyhradily Francie a Velká Británie. Kromě toho chtělo hrát roli kontinentální mocnosti, v čemž mu překážela Francie. Ta naopak doufala, že v další válce odčiní porážky a územní ztráty, které utrpěla ve předešlých válkách s Pruskem a posílí svůj vliv směrem na východ - na útočnou válku proti Německu se prokazatelně připravovala už od roku 1887, jak dosvědčují tehdejší plány generálního štábu. Velká Británie toužila zlikvidovat německé loďstvo, které jí začínalo konkurovat na světových mořích. Turecko se zvolna rozpadalo a o uvolněný prostor na jihovýchodě Evropy soupeřily carské Rusko, Rakousko-Uhersko, Itálie - a nepřímo tu působily i další mocnosti.
V Evropě postupně vykrystalizoval systém spojeneckých smluv, který vytvořil dvě velká uskupení. Na jedné straně stála takzvaná Dohoda, jejímiž hlavními aktéry byla Velká Británie, Francie a Rusko. Jejím počátkem se stala přísně tajná smlouva mezi Francií a Ruskem z přelomu let 1893 a 1894 a od roku 1904 vedla s těmito zeměmi jednání o vojenské spolupráci i Velká Británie. Roku 1911 měla tato země již pro případ války s Německem připravené detailní plány na vylodění svých expedičních sborů nejen ve Francii, ale i v oficiálně neutrální Belgii.
Na druhé straně bylo uskupení, jemuž se říká Centrální mocnosti nebo Trojspolek. Původně šlo o Německo, Rakousko-Uhersko, které uzavřely už roku 1879 spojeneckou dohodu, čímž vznikl takzvaný Dvojspolek. Itálie se přidala o tři roky později, Trojspolek ale vydržel právě jen do začátku války, kdy vyhlásila neutralitu. Když se pak vítězství přiklánělo na stranu Dohody, v naději na územní zisky přešla na jejich stranu. Neutralitu také dlouho udržovaly Spojené státy - aby do konfliktu vstoupily až v samém jeho konci a v podstatě jej rozhodly ve prospěch Dohody.
obr: Velkosrbský fanatik, šovinista a terorista Dragun Dimitrijević - Apis
Rakousko-Uhersko bývá někdy označováno za hlavního viníka rozpoutání války, ve skutečnosti však na ni bylo velmi špatně připraveno. Říše byla národnostně nejednotná a rozdělená i politicky: zatímco v západní části (tzv. Předlitavsku) probíhaly četné reformy, rozvíjel se průmysl a byly na tehdejší dobu velmi liberální poměry, východní část (Zalitavsko s centrem v Budapešti) po všech stránkách zaostávala. Především slovanské národnosti se cítily být v tomto uspořádání znevýhodněné a někteří jejich politikové již před válkou začali přímo spolupracovat s Ruskem na rozbíjení Říše.
Známé jsou především aktivity Karla Kramáře, který zástupcům Ruska dokonce nabízel, že zajistí sabotáže v předpolí carských armád postupujících do nitra Rakousko-Uherska. Nemalá část české společnosti válku vítala v naději, že ruský car Čechy "osvobodí" a začlení do velké slovanské říše - aniž by si připouštěli, že Poláci a další národnosti jsou v Rusku vystaveni mnohem brutálnějšímu národnostnímu útlaku a primitivnějším společenským podmínkám.
Nejnebezpečnější ohnisko budoucí války dlouhodobě doutnalo na Balkáně - a právě tento neklidný kout Evropy se měl stát rozbuškou krvavého světového konfliktu. Zde se s krátkými přestávkami válčilo od druhé poloviny 19. století prakticky neustále. Rusko toužilo ovládnout Bospor a získat tím lepší přístup ke světovým mořím, a tak navzdory své hluboké vnitřní zaostalosti vytrvale expandovalo na jih. Velmi masivně podporovalo balkánské Slovany v odboji proti Osmanské říši a později i proti Rakousko-Uhersku. Roku 1912 tu vypukla série konfliktů známá jako Balkánské války, jíž se zúčastnilo i mnoho slovanských dobrovolníků z rakousko-uherské monarchie.
V mocenském boji na Balkáně se také stále více uplatňoval individuální teror a politicky motivované vraždy. Roku 1903 zavraždila skupina nacionalistů vedená Dragunem Dimitrijevičem-Apisem srbského krále Alexandra a téměř celý jeho rod, aby se k moci se dostal král Petr I. Karadjodjevič orientovaný na státy Dohody. Týž Apis se pak se svou tajnou teroristickou organizací Černá ruka pokoušel zorganizovat atentát na rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. a když neuspěl, tak aspoň na následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Tentokrát se vražda zdařila - a stala se záminkou k vypuknutí války.
Jan A. Novák
Komentáře
.....a uvidíš, že svět jest jinný než se ti zdola zdál. ;-) :-(((
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.