Novákoviny

Anatolij Klimenko je jedním z klasiků ruské ufologie, jehož zájem o podivné objekty na obloze se zrodil už během druhé světové války. Což na první pohled možná nevyvolá žádný ohromující dojem, jenže někdejší SSSR byl svět, v němž se netradiční cesty myšlení krutě nevyplácely. Sovětský občan měl budovat, bojovat a umírat - a ne koukat, co kde lítá. Tím spíš, že hodně z toho co lítalo, bylo z větší části tajné. Nelze přitom popřít, že ruští letečtí konstruktéři se nebáli chodit nevyšlapanými stezkami, takže možná občas opravdu i bylo na co koukat. Klimenko je také autorem podivného svědectví, které se od běžných popisů UFO nápadně odlišuje.

Poprvé Anatólii Klimenko spatřil UFO už jako chlapec v srpnu roku 1942 v okupované části Ukrajiny. Podle jeho vyprávění k setkání došlo v noci, takže viděl jen světelný chvost, který se zcela tiše snesl z oblohy několik set metrů od něj, po chvíli zase vystoupal do výšky a zmizel za obzorem. Z trupu ve tmě zahlédl jen velké těleso, které nemělo křídla. Tehdy si Klimenko myslel, že šlo o nějaký tajný vojenský projekt, o sovětský létající stroj, který plnil neznámé poslání v týlu nepřítele. Dokonce později vzpomínal, jak se mu tehdy vrátila víra ve vítězství nad Němci. Postupně ale dospěl k názoru, že na Zemi taková technika neexistuje - což byl na tehdejším ukrajinském venkově (a nejen tam) názor celkem pochopitelný.

Klimenko se pak začal o takové jevy zajímat víc, shromažďoval svědectví a kontaktoval další sovětské badatele s podobnými zájmy - mezi jinými také legendárního Felixe Ziegela (1920-1988), etnického Němce, všestranně vzdělaného astronoma a zakladatele ruské ufologie, který se intenzívně věnoval i záhadě takzvaného tunguzského meteoritu, podivného výbuchu, k němuž došlo roku 1908 na Sibiři. Právě Ziegelovy články odstartovaly roku 1967 v SSSR první masovou vlnu zájmu o mimozemské inteligence a neidentifikované létající objekty.

Stejně jako Ziegel se ani Klimenko nevyhnul problémům se státní mocí, obviněním z nemarxistického pohledu na svět a podvratné činnosti - možná tak trochu i oprávněně, protože lidé sledující oblohu a zveřejňující svá svědectví v samizdatech opravdu mohli být vojákům mimoděk nebezpeční. Proto také asi bylo pro sovětskou ufologii příznačné, že se neodvažovala zabrousit do Stalinových časů. Spíše se snažili opatrně přetiskovat pozorování UFO ze zahraničního tisku, ale domácí obloha obecně (a ta válečná obzvlášť) zůstala většinou tabu.

Ohnivé dómy

Anatolij Klimenko představoval výjimku - nejen díky zážitku z roku 1942, ale také díky tomu, co uviděl o rok později. Především ale proto, že byl jedním z mála, kdo se nebáli promluvit. V těch časech to vyžadovalo určitou dávku odvahy, kterou neměl každý…

Kubáň je poloostrov, který z východní strany odděluje Azovské moře od Černého. Na počátku roku 1943 už měla Rudá armáda nejhorší válečné prohry definitivně za sebou a na jižním křídle fronty po vítězné bitvě o Stalingrad postupně vytlačovala Wehrmacht od Kavkazu směrem k Azovskému moři.

obr: Nákres smrtících ohnivých dómů nad východní frontou podle svědectví Anatolije Klimenka. 

Kresby: Nikolaj Karužinskij

Němci ztráceli jednu obrannou linii za druhou - a jednou z nich měla být také narychlo vybudovaná postavení podél železnice spojující Krasnodar a Tichoretsk, nejvýznamnější města oblasti.

V jedné z malých osad na této trati, asi 7 kilometrů od kozácké stanice Berezanskaja žil se svou matkou tehdy patnáctiletý Anatolij Klimenko. Později vzpomínal, jak 29. ledna během dne Němci narychlo budovali obranná postavení podél železnice. V noci pak chlapec pozoroval obzor, kde se dala tušit blížící se fronta. Tentokrát se ale záblesky explozí kupodivu neobjevovaly. Místo toho spatřil něco jiného:

"Na severovýchod od Tichorestka se pod mraky objevila nízká rudá záře. Začala se zvětšovat, až se z ní stala ohnivá bublina a dál rostla. Měla ostře ohraničený a dokonale pravidelný tvar. Vypadalo to jako mýdlová bublina plná ohně..."

Anatolij nikdy nic takového neviděl, a tak podivný jev dál zkoprněle pozoroval. Po třech minutách se úkaz začal měnit. Červený tón zeslábl a objevily se bílé skvrny, pak se bublina rozpadla na dva kusy a zeslábla. Tím ale divadlo na obzoru ještě neskončilo. Za několik minut se úkaz opakoval o nějaké 2 až 3 km dále od původního místa. Rozměr druhého sféroidu nebyl tak velký (asi 700 až 800 m v průměru). Také ten se nakonec rozpadl se ve dví a zmizel.

To nejhorší překvapení ale mělo teprve přijít.

Oddíl mrtvých

Na to, že fronta se pohybovala nedaleko, byla noc neobvykle klidná. Zdálo se, že Němci své pozice u trati bez boje opustili a jeden starý muž z osady se vydal na obhlídku. Ke své hrůze ale našel ve sněhu stovky mrtvol - jak Němce, tak i Rusy. Rudoarmějci se zřejmě stali obětí střelby, Němci však neměli žádná zjevná zranění. Jejich tváře ale byly zrůzněné hrůzou.

O pár dní později do osady dorazili sovětští důstojníci, kteří měli podivnou událost vyšetřit. Šlo jim především o zjištění totožnosti vlastních vojáků, tou dobou se v oblasti ztratil celý oddíl Rudé armády. Vyšetřování prý opravdu potvrdilo, že jde o mrtvé u trati.

- - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ: Text je ukázkou z knihy Létající talíř pro Hitlera, kterou vydalo nakladatelství XYZ/AlbatrosMedia. Pokud ji už nemá váš knihkupec, můžete si ji objednat zde 

- - - - - - - - - - - - - -

Klimenkovi podivná záležitost nešla z hlavy. Co se tehdy na Kubáni vlastně odehrálo? Čeho to byl jako dítě svědkem?

Roku 1959 sovětští ufologové z Klimenkovi skupiny zaznamenali podobný případ: za nejasných okolností na Urale zemřela skupina turistů. Tehdy Klimenka napadlo, že by obě události mohly spolu souviset. Teprve o čtvrt století později ale okolnosti dovolily, aby se na Kubáň vydal věc vyšetřit. Doprovázel ho kyjevský ufolog Vladimir Rubitsov. Na základě výpovědí svědků pak vytvořili svou verzi toho, co se 29. ledna 1943 mezi Krasnodarem a Tichoretskem stalo.

Němci využili terénu a u trati připravili na postupující Rusy past: samopalníci obklopující přístupovou rokli jim odřízli všechny ústupové cesty, zaujali výhodné postavení na okolních vyvýšeninách. Byli připraveni zdecimovat rudoarmějce na otevřeném prostranství pod železničním náspem, kde nebyla možnost krytí.

obr: Jedna z ohnivých bání nad Tichoretskem. Šlo o jadernou explozi tajné zbraně nebo něco úplně jiného?

Kresba Nikolaj Karužinskij

Onoho osudného večera se tu zřejmě opravdu začal rozhořívat boj - pak ale do hry zasáhla vyšší moc. Zemřeli nejen všichni účastníci přestřelky, ale i Němci, kteří byli v záloze nedaleko odtud. Kromě rudoarmějců, kteří se dostali do palby v nastražené pasti neměli mrtví žádná zranění, mnohým z nich ale údajně explodovalo střelivo v zásobnících. Stalo se tak zřejmě ve stejné chvíli, kdy nad obzorem vyrostly dvě "mýdlové bubliny plné ohně".

Oficiální místa SSSR ani Ruska se k záležitosti nikdy nevyjádřila, překvapivě málo si této zprávy všímají zahraniční lovci záhad. Přesněji řečeno prakticky vůbec s výjimkou několika španělských webů. Nemnohé pokusy o vysvětlení tvrdily, že v Tichoretsku vybuchl zvlášť střežený sklad SS, v němž snad mohly být chemické zbraně. Jenže obraz zkázy - alespoň jak ho popisovali Klimenko s Rubitsovem - tomu vůbec neodpovídá.

Ruští a ukrajinští ufologové z toho vyvodili, že pak zbývají jen mimozemšťané, kteří už se nemohli na válečné běsnění dívat a na chvíli vystoupili ze své neutrality. To ale nedává smysl. Když už pomineme, že tou dobou byla na Zemi místa, kde by útlocitnější návštěvník z vesmíru ztratil nervy mnohem snadněji (jen namátkou: co taková Osvětim...?), tak to, že vojáky nezabil nervový plyn, ještě neznamená, že to nebyla jiná tajná zbraň.

Nechybí proto ani názor, že šlo o nepovedený pokus o využití jaderné pumy. Na té Němci opravdu pracovali a zřejmě se dostali dál, než po válce vítězní Spojenci přiznali. Proč ji ale od té doby už nepoužili, když by to byla jediná šance, jak zvrátit průběh války ve svůj prospěch?

Jan A. Novák

obr: Nákres situace na podivném bojišti, kde zemřeli vojáci obou stran - nikdo nepřežil

obr: Skutečný jaderný pokus. Podobnost s ohnivými útvary nad Kubání je nápadná

You have no rights to post comments