Novákoviny

Za úsvitu 30. června 1908 došlo na Sibiři k obrovské explozi, která nemá v psané historii lidstva obdoby. Podle „oficiální“ hypotézy ji způsobil asi padesátimetrový meteorit – jenže se po něm nenašla žádná stopa, i navzdory tomu, že se  mnoho expedic snažilo prověřit všechna podezřelá místa. I tak ale byly všechny nepohodlné skutečnosti z vědecké teorie o tunguzské katastrofě vytěsněny. Patří mezi ně i problém radioaktivity a magnetismu v oblasti.

Ve skutečnosti je pro meteorický nebo kometární původ tunguzského tělesa velmi málo indicií. Pak by už ale přicházelo v úvahu jen některé z "exotických" vysvětlení. Mezi ty nejfrekventovanější patří jaderná hypotéza, které nahrávají i další podivné okolnosti výbuchu. Ostatně, kdo může tvrdit, že teprve nedávno vyvinuté, neefektivní a nebezpečné způsoby využívání jaderné energie, jak je známe my, jsou opravdu to nejlepší, co se dá s atomovou silou dělat? Jinak seriozní akademik a předseda meteorického výboru Vasiljev tak v doslovu k Vronského knize o hledání tunguzského meteoritu zcela nekompromisně tvrdí, že po vyhodnocení expedic z 60. let si konkurují pouze dvě hypotézy: kometární (v několika variantách) a jaderná (také v několika variantách).

Jiní však používají přece jen velkorysejší dělení na přírodní a technologické (umělé) příčiny jevu. Soužití mezi zastánci obou směrů mělo mnoho podob od přátelského soutěžení až po vyslovenou nevraživost.

Radioaktivita - ale nějaká divná

"Byla to mimozemská kosmická lod a já to dokážu," řekl geofyzik Alexej V. Zolotov. Tedy nikoliv autor sci-fi povídek, ani novinář toužící po senzacích, ale seriozní vědec. Navíc žádný kabinetní suchar: vedl na Tungusku několik dobrovolnických expedic a později se stal známým propagátorem myšlenky jaderné katastrofy kosmické lodi. Neodradil ho od toho ani posměch na vědeckých konferencích, ani nepřátelský vztah mnoha vědců, kteří se záležitostí také zabývali - včetně Florenského. Podle svědků byly vztahy mezi Zolotovem a Florenským - mírně řečeno - odměřené i při terénních výzkumech.

obr: Geofyzik Alexej V. Zolotov o tunguzské události řekl: "Byla to kosmická loď a já to dokážu" Této hypotéze nahrává skutečnost, že meteorickému původu exploze odporuje celá řada okolnostíí

Nejvíc si zastánci teorie kosmické lodi slibovali od měření radioaktivity - pokud motory plavidla využívaly jakýkoliv druh nukleárních reakcí, mělo by se to projevit.

První výsledky byly víc než nadějné: dobrovolnická expedice KED-1 roku 1959 zjistila, že v epicentru je skutečně mírně zvýšená radioaktivita a její intenita směrem k okrajům kotliny nápadně ubývá.

Tehdy to způsobilo senzaci - a od té se bez tvrzení o "intenzívním záření v místě tunguzské katastrofy" neobejde žádná ufologická publikace.

Jenže už tyto první výsledky moc neodpovídaly představě o stopách po výbuchu. Zvýšení se týkalo pouze záření beta, což je nepříliš pronikavý proud elektricky nabitých částic, které zastaví i silnější vrstva vzduchu. Naproti tomu pronikavé a nebezpečné záření gama chybělo.

Ještě horší pro teorii jaderné lodi bylo, že pozdější expedice tento výsledek nepotvrdily. Nakonec převládl názor, že zvýšená radioaktivita byla důsledkem spadu z pokusných výbuchů jaderných zbraní. Tak vysvětloval všechny podivnosti nalezené v okolí epicentra především Florenskij - i navzdory tomu, že je není úplně jasné proč se mračno radioaktivního prachu usadilo právě v místě tunguzské události.

obr: Rekonstrukce pohybu tělesa v posledních chvílích před výbuchem podle výpovědí očitých svědků a jejich polohy v okamžiku přeletu. Podle některých indicií byly exploze nejméně dvě

Kresba: autor

Je to o to podivnější, že expedice z 60 let zjistily i další anomálie. Patřil mezi ně především zrchlený růst mladého lesního porostu a genetické mutace rostlin.

Bylo zřejmé, že s událostí nějak souvisejí, možných vysvětlení ale opět existovalo mnoho. Od prostého působení žáru při explozi, přes skutečnost, že ve vymýceném lese se roste lépe, až po jednorázové ozáření, přítomnost neobvyklých mikroelementů, či působení jiných anomálií.

"Nevíme, proč tunguzský výbuch způsobil zvýšení magnetismu půd v oblasti o rozloze skoro tři tisíce pět set kilometrů," uvádí v doslovu k Vronského knize Tajemství tunguzského meteoritu profesor N. Vasiljev z meteorického výboru sibiřského oddělení někdejší AV SSSR. "To se mohlo stát, jestliže v okamžiku výbuchu na tuto oblast krátkodobě působilo obrovské elektromagnetické pole."

Pan profesor to raději nedopověděl, ale jev, který takový mocný elektromagnetický impuls dokáže vyvolat, známe. Je jím především jaderná exploze. Kdybych chtěl být škodolibý, použil bych proti skeptikům jimi tak často používané pravidlo Occamovy břitvy, zmiňované v předešlé kapitole. Totiž proč pracně hledat nějaké exotické vysvětlení vzniku impulsu, když existuje tak samozřejmá a všeobecně známá příčina.

Zolotov tak měl dost důvodů na "své" jaderné hypotéze trvat. Její zastánci podle škod na lesním porostu a rozsahu katastrofy tvrdí, že exploze měla sílu srovnatelnou s výbuchem 10 až 40 megatun TNT. Pro srovnání: hirošimská puma měla "pouhých" 20 kilotun, tedy pětsetkrát až dvoutisíckrát méně.

Bomba Car

Tunguzce se zato zřejmě mohla vyrovnat vůbec nejničivější umělá exploze všech dob, sovětská vodíková puma přezdívaná na západě Bomba Car. Ve skutečnosti ji vyvinuli pod označením RDS-220 na přelomu 50. a 60. let. Měla sílu přibližně 50 megatun TNT a podobnosti se sibiřskou explozí jsou přinejmenším zarážející. Explodovala 30. října 1961 po shozu z letadla na padáku ve výši asi čtyř kilometrů nad ostrovem Nová Země. Spodní část ohnivé koule zasáhla zemi a způsobila zemětřesení o síle pátého stupně Richterovy škály. Tlaková vlna byla měřitelná ještě při svém třetím oběhu kolem Země...

obr:  Francouzský pokusný termojaderný výbuch na atolu Mururoa 1970. Odehrálo se něco takového roku 1908 nad Sibiří?

popisek: Sibiřská exploze silou mnohokrát překonala jaderný útok na Hirošimu. Rovnat se jí mohla jen nejsilnější zbran všech dob, pokusná vodíková puma přezdívaná Bomba Car.

Zolotovovi nakonec přihrál i Felix Zigel, který původně zastával názor, že šlo o jadernou explozi v přírodním meteoritu či kometě. Po důkladém vyhodnocení svědeckých výpovědí i poměrů v místě katastrofy však později dospěl k názoru, že těleso bylo řízené inteligentními bytostmi a provedlo složitý manévr. Mířilo zprvu z jihu na sever, pak se ale otočilo k severovýchodu. Následoval další prudký obrat, takže nad zónou destrukce letělo ve směru východ-západ. V poslední fázi se navíc pohybovalo velmi pomalu a téměř rovnoběžně se zemským povrchem.

Další podivnou indícií ženoucí vodu na mlýn zastáncům jaderné hypotézy jsou záznamy záhadné geomagnetické bouře zaznamenané osudného 30. června 1908. Viktor K. Žuravljev z Novosibirského výpočetního střediska upozornil na jejich nepodobnost s žádným jiným přírodním jevem - a naopak nápadnou příbuznost se záznamy z pokusných vodíkových explozí v 50. a 60. letech.

"Geomagnetický efekt produkovaný tunguzskou událostí nemá nic společného s běžným výkyvem způsobeným meteoritem," tvrdí Žuravljev. "Naopak podobnost s efektem termonukleárního výbuchu ve stratosféře je velmi nápadná. Vědecká komunita ale tuto myšlenku odmítá jen proto, že se jí jeví neobvyklá."

- - - - - - - - - - - - - 

UPOZORNĚNÍ: Text je ukázkou z knihy Tunguzský meteorit (Záhada na víc než jedno století). 

- - - - - - - - - - - - -

Žuravljev připomíná události z roku 1959, kdy G. F. Plechanov a N. B. Vasiljev objevili ve starém německém periodiku Astronomische Nachrichten podivnou zprávu. Profesor Weber z Kielské university v ní popisuje neobvyklé výchylky magnetické střelky, k nimž docházelo každého večera od 27. do 30. června 1908. Anomálie po každé doznívaly plných 7 hodin. A ustaly právě v den katastrofy nad Tunguzskou. Tehdy si však tyto dva jevy nikdo nedal do souvislosti.

Genadij Plechanov, specialista na nukleární medicínu ovšem právě po takových souvislostech pátral. Vedl také jednu z dobrovolnických expedic, která na místě katastrofy pátrala po stopách radiace. Společně s Vasiljevem pak pátral i po dalších záznamech geofyzikálních laboratoří z roku katastrofy. Ohlásil se jim Kim G. Ivanov z Irkutrské observatoře se dvěma magnetogramy pocházejícími právě z 30. června 1908. Oba ukazují výraznou výchylku během exploze a doznívání trvající téměř pět hodin. Alexandr F. Kovalevský z Tomské univerzity pak zjistil, že charakteristiky se téměř navlas podobají geomagnetickým záznamům lokálních rozrušení magnetického pole způsobených pokusnými termonukleárními výbuchy ve stratosféře nad Pacifikem.

obr: Záhadná exploze zničila les na území o rozloze okolo 2000 čtverečních kilometrů. V takovémto stavu oblast našla Kulikovova expedice, která se sem dostala až roku 1926

Alexandr Zolotov si tehdy nenechal tuto skvělou přihrávku ujít. Na záznamech geomagnetické bouře způsobené tunguzskou událostí nalezl čtyři fáze typické i pro termonukleární explozi. Poukázal také na to, že tak dlouhé doznívání nemůže způsobit žádný výbuch nejaderné povahy, protože k tomu nedostačuje teplota a množství žhavé plazmy, které při něm vznikne. Geomagnetické záznamy irkutské observatoře tak nakonec zachránily jadernou hypotézu: jsou klíčovým důkazem, možná ještě lepším, než rozporuponé výsledky měření radioaktivity, které se uskutečnilo až půl století po výbuchu.

Nyní trochu předběhnu své vyprávění a připomenu hypotézu, která je podrobněji popsána o pár kapitol dál: v roce 1908 žil a pracoval člověk, který možná dokázal rozkolísat magnetosféru i bez termojaderných bomb. To, že Weberem zaznamenané výchylky se řídily podle pozemského času, možná o čemsi vypovídá...

Ale zpět k diskusi o termonukleárním výbuchu. Na rozdíl od Zolotova Žuravljev na kosmickém korábu bezpodmínečně netrvá. Ale ani jej nevylučuje.

"Jakkoliv se to může zdát podivné, všechny teoretické kalkulace (tunguzské události) založené na kometární hypotéze ignorují tento fundamentální fakt. Lokální geomagnetická bouře zaznamenaná irkutskou observatoří je důkaz, že některé komety mohou obsahovat zdroj plasmatu vysoké hustoty. Nebo že tunguzský objekt nebyl kometa, ale těleso, jehož struktura a složení jsou astronomům i fyzikům zatím neznámé." Připomíná přitom, že tato skutečnost by měla být zohledněna i ve všech úvahách o možných způsobech obrany Země před dopady kosmických těles.

Jan A. Novák

koláže: autor

You have no rights to post comments