Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Půl století na lovu mimozemšťanů

ET, SETI, mimozemčťané, Novákoviny, Jan A. NovákPrávě před 50 lety byl zahájem projekt OZMA, první pokus hledat mimozemšťany pomocí radioteleskopů, a tedy vlastně začátek všech programů SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Přestože jde o nejslibnější metodu, kterou máme k dispozici, ani po půlstoletí nejsme v pátrání nic dál než tehdy: o kosmických civilizacích nevíme vůbec nic.

    V čem je problém?

    Pro někoho je to důkaz, že jsme ve vesmíru sami a že by tedy bylo lepší peníze utrácené v SETI věnovat na něco užitečnějšího, třeba na dobročinnost - ostatně financování projektů podle toho vypadá. Jenže 50 let je snad dlouhá doba z hlediska funkčního období lidí rozhodujících o investicích do výzkumu, ale v kosmické perpektivě méně než okamžik. Další problém může být v tom, že život ve vesmíru (a tedy i podoby možných civilizací) jsou podstatně rozmanitější, než si dnes dovedeme představit.

    K čemu nám ale jejich znalost může být dobrá?

    Stejně by se asi zeptal indiánský náčelník Šedivá Hlava, kdyby bojovník Sokolí Oko projevil přání vyslat kánoe za Velkou vodu, aby jejich posádky zjistily, jestli tam také žijí lidé. Každý přece ví, že Velkou vodu v kanoi přeplavat nelze, že nic lepšího než kánoi z březové kůry postavit nejde a že z druhé strany nikdo nikdy nepřiplul, takže tam žádní lidé nejsou.

    Dokud jednoho dne opravdu nepřipluli...

   Jan A. Novák - psáno pro Hospodářské noviny

 

    Pokud chcete o hledání kosmického života a civilizací vědět víc, najdete velké množství informací v mé knize Život ve vesmíru (k podrobným informacím o ní se dostanete kliknutím na obrázek obálky knihy na pravé straně této stránky) - je jediná, která se na našem knižním trhu problému věnuje v tomto rozsahu.

    Pěkně kulaté výročí mě také přimělo dát sem pár mých starších úvah na toto téma (viz dál).

    Život s mimozemšťany

    Moje dětství v 60. letech bylo především ve znamení fantastické literatury: Lem, Bradbury, Clark, Souček a tak. Pro nezasvěcené: tehdy tenhle žánr neznamenal čaroděje, draky a kouzla, ale hlavně rakety, jiné planety a mimozemšťany. Dokonce jsem se pokoušel číst i v ruštině Kazanceva tvrdícího, že tunguzský meteorit ve skutečnosti byl marťanskou kosmickou lodí, která havarovala při pokusu o přistání. Odhodlaně jsem se tehdy prokousal jeho tlustou knihou plnou azbuky i navzdory tomu, že jinak jsem tento jazyk intuitivně a neideologicky nenáviděl - prostě proto, že mi nešel.

    Pod vlivem Ludvíka Součka a jeho Cesty slepých ptáků jsem zase zkoušel vykopat přistávací plochu mimozemšťanů v lese za chatou rodičů. Nebyla tam - zato vos požehnaně. Vzpomínám také, jak kterýsi iniciativní pionýr tehdy vyzdobil nástěnku v učebně občanské výchovy fotografiemi a články o UFO. Zatímco třídně uvědomělá soudružka zástupkyně ředitele kázala o závadnosti rokenrolu a kouření v parku před školou, já s vyvalenýma očima četl o kapitánu Mantelovi, který i se svou stíhačkou zmizel při pronásledování záhadného objektu na obloze...

    Pak přešla léta a mimozemšťané se pod náporem přízemnějších starostí někam vytratili. Ne všichni nadšenci pro sci-fi ale měli tak malou výdrž. Američan Bill Borucki byl ještě o dost starší, takže poválečná horečka UFO ho zasáhla naplno. Už na střední škole vymýšlel zařízení, která měla hledat cizí život - a na rozdíl ode mne vytrval. Do americké kosmické agentury NASA nastoupil roku 1962 a dnes, když je mu skoro 70, má možná blízko ke splnění svého snu. Je šéfem vědeckého programu kosmického teleskopu Kepler, který nedávno začal pátrat po planetách u jiných hvězd. Včetně světů podobných našemu.

    "Je to mise podobná Kolumbově cestě," říká Bill Borucki. "Hledáme planety velikosti Země, které obíhají ve vhodné vzdálenosti od své hvězdy - v takzvané zóně života. Kepler je schopný najít stovky, možná tisíce obyvatelných světů."

Borucki zdaleka není sám, kdo o něco podobného usiluje. Už od 60. letech běží také programy pátrání po radiových a později i světelných signálech od jiných civilizací. Dnes se sdružují do SETI League - Ligy pro hledání mimozemských inteligencí. Jejím členem je také populární program SETI at home, který prostřednictvím internetu využívá počítače laických nadšenců pro analyzování signálů přijímaných obřím radioteleskopem Arecibo.

    Odpůrci myšlenky existence mimozemšťanů považují desítky let neúspěšného pátrání po signálech za potvrzení jejich skepse. Není to ale tak docela pravda. V srpnu 1977 astronom Jerry Ehman kontroloval záznamy radioteleskopu Big Ear - a nevěřil svým očím: uviděl skupinu signálů, které měly všechny charakteristiky inteligentního vysílání.

    "Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlel; byla to nejpodivnější věc, jakou jsme do té doby zachytili. A tak jsem v prvním radostném vzrušení to místo záznamu zakroužkoval a na okraj připsal výkřik WOW!" uvedl později Ehman.

Signál nepochybně nebyl pozemského původu; pocházel z té oblasti oblohy, kde se nachází souhvězdí Střelce (a jaksi mimochodem i střed naší Galaxie). Ale navzdory usilovnému pátrání se už nikdy nic podobného nepodařilo zachytit. Věda ovšem uznává jen ty výsledky, které lze opakovat - a tak signál známý pod přezdívkou WOW! prostě ignoruje. Opravdu ale neexistence důkazu je důkazem neexistence? Jsou všichni mimozemšťané tak pošetilí jako my, aby o sobě dávali vědět každému v co nejširším okolí, nebo mají dobré důvody být zticha? Nepřipletla se onoho 15. srpna 1977 Země jen náhodou do cesty relaci, která byla určená úplně jiným uším?

    Dnes už máme dost důvodů se domnívat, že život může být prakticky kdekoliv. Nejprimitivnější pozemské mikroorganismy nepotřebují slunce ani kyslík, zato vydrží hluboký mráz, extrémní tlaky, vysoký žár, jedovaté chemikálie i radioaktivitu. Kdyby existovalo peklo, jistě by tam vegetovaly taky. A kdyby je někdo vysadil na Marsu, na měsících velkých planet i jinde ve vesmíru, nejspíš by to ani nepoznaly.

Důležité ale je hlavně to, že právě ony jsou ze všech živých tvorů na Zemi nejblíž okamžiku stvoření. Proč právě ony jsou schopné vzorovat podmínkám bezmála kosmickým? A proč meteority, z nichž kdysi vznikala sluneční soustava, jsou plné složitých organických látek? Neznamená to všechno dohromady, že měl pravdu švédský nositel Nobelovy ceny Svante Arrhenius, když tvrdil, že zárodky života (panspermie) putují od hvězdy k hvězdě a osídlí, každý svět, který se k tomu jen trochu hodí?

    Arrheniovi se za tenhle nápad dlouho posmívali, dnes, víc než osm desetiletí po jeho smrti, ale smích pod tíhou vědeckých poznatků pomalu umlká.

    "Když máte obyvatelný svět, pěkně usazený čtyři, pět nebo deset miliard let u jeho hvězdy, jak byste chtěli zabránit životu, aby se objevil?" říká astrofyzik Alan Boss z Carnegie Instituion of Science, který mimo jiné spolupracuje i s americkou kosmickou agenturou NASA při hledání planet u jiných hvězd. "Je to jako s ledničkou, když jí odpojíte a odjedete pryč. Když se po pár měsících vrátíte, budete překvapení, co všechno tam poroste."

    Od 60. let minulého století prodělal názor na život ve vesmíru pozoruhodný vývoj. Tehdejší vzepětí literatury sci-fi bylo odrazem vrcholícího technologického optimismu, který mimo jiné sliboval i rychlé dobytí vesmíru a setkání s jiným životem. Pak přišlo hned několik studených sprch najednou: kosmonautika upadla do dlouhodobé stagnace, Mars na snímcích prvních sond vypadal jako ledová poušť, vlády přestaly financovat hledání mimozemských signálů. Lovci mimozemšťanů (ať už těch mikroskopických nebo jiných) jen pomalu zase získávali ztracené pozice. Ale díky trpělivému shromažďování vědeckých informací dnes mají důvod k mírnému optimistismu. Vědí už dost, aby mohli věřit, že objev všech objevů může přijít každou chvíli.

- -

     O porozumění mimozemšťanům (a nejen jim)

    Snad každý, kdo se učil anglicky bez možnosti Anglii navštívit (svého času to normálním lidem jinak ani nešlo), zažil ten pocit bezmoci: máte před sebou větu nebo dokonce celý odstavec, rozumíte každému slovu - a přesto to dohromady nedává žádný smysl. Nebo to dává tolik protichůdných smyslů, na kolik si jen vzpomenete. A jiný takový případ: čtete překlad textu, který byl původně odborný - jenže překladatel byl odborník pouze na překlady a nikoliv na dané téma, takže stvořil naprosté nesmysly či dokonce přímé protiklady k původnímu významu.

    Zkrátka rozumět cizímu textu chce víc než jen rozumět slovům. Znamená to nejen umět gramatiku (bez té se ostatně často docela dobře obejdete), ale především znát reálie života autora, umět se do něj vcítit, myslet jako on, mít podobné zkušenosti - a ještě ke všemu si předtím při překládání tisíckrát natlouct nos. Platí to o všeobecně známém jazyku národa vpodstatě blízkého, žijícího ve stejné době, stejném kulturním okruhu, ještě víc to platí o textech pocházejících ze vzdálenějších a exotičtějších prostředí, z minulých dob, z dávných kultur, které se teprve nedávno vynořily z písku pouště. Tady se už i odborníci přou o významu celých textů. Chtěl básník na dochovaném zlomku hliněné tabulky sdělit, že bůh slunce je velký a jeho sláva se nese k nebesům, nebo že ráno vyšlo jasné slunce a stoupá na oblohu?

    A tak mě napadá: budeme vůbec schopni porozumět signálům mimozemšťanů, pokud by se jednou ozvali?

    Všichni dosud překládaní autoři od sumerského písaře přes mayského kněze až po beatnického básníka 60. let byli lidé jako my, žili na jedné planetě pod jedním nebem, byli nadáni stejnými základními city a instinkty. Jenže mimozemšťané...? Dost možná, že kontakt nepřinese víc, než shodu nad základními matematickými pravdami. "Ano máte pravdu, milí přátelé z Epsilon Eridani, i my soudíme, že jedna a jedna jsou dvě." A možná ani to ne.

    Přesto má hledání smysl. Především proto, že už samotné potvrzení existence mimozemšťanů je objev zcela zásadní povahy, a ten, kdo to dokáže, má Nobelovu cenu zaručenou. A nakonec k výměně obsáhlejších a cennějších informací asi přecejen dojde. Pokud se totiž kontakt podaří, pak je jisté, že máme společné přinejmenším dvě věci: vysílací technologii a touhu po poznání.

 

Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack