Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Tunguzský meteorit: Na scénu přicházejí mimozemšťané

tungus1Zase se blíží výročí události známé jako tunguzský meteorit – a zase nejsme k rozluštění záhady o nic blíž. Na toto téma už byly napsány stovky knih a tisíce článků, žádný autor se ale podrobněji nevěnoval muži, který jako první přišel s hypotézou, že šlo o havárii kosmické lodi. Přitom Alexandr Petrovič Kazancev je zjev možná stejně zajímavý, jako sám tajemný objekt, který za podivných efektů explodoval nad Sibiří 30. června 1908.

 

Alespoň odstavec věnoval spisovateli Alexandru Kazancevovi snad každý autor, který se kdy zabýval alternativními teoriemi o tunguzské události. Přinejmenším krátká zmínka o něm obvykle nechybí ani u mnoha "oficiálních" snah o vysvětlení záhadné exploze. Většinou se konstatuje, že roku 1946 tento ruský inženýr zpracoval podobnost mezi Hirošimou a sibiřskou katastrofou v povídce "Výbuch", kde líčí havárii atomové kosmické lodi z Marsu mířící pro pitnou vodu v Bajkalském jezeře.

Tato tvrzení jsou opravdu pozoruhodná, protože se skutečným obsahem Kazancevovy povídky nemají téměř nic společného. Jinými slovy - nikdo z těch, kdo o tunguzském meteoritu tak zasvěceně píší, si nedal práci, aby se s citovaným dílem alespoň trochu seznámil. A stejné nesmysly se tradují i o údajných životních osudech autora, včetně jeho osobního zkoumání následků výbuchu v Hirošimě a na Tunguzce, vyloučení z komunistické strany po otištění povídky a podobně.

Někteří autoři se na Kazancevovi opravdu vyřádili. "Podle A. Kazanceva bylo tunguzské těleso přistávacím modulem mimozemské kosmické lodě, která i nadále kroužila kolem Země až do 18. prosince 1955, kdy byla zaznamenána viditelná exploze. Z netradičních drah 10 úlomků na oběžné dráze Země bylo později zjištěno, že tyto úlomky tvořily před tímto datem jediné těleso. Kazancev se domnívá, že toto těleso, nazvané Černý princ, před explozí nebylo vidět a v roce 1908 vyslalo na Zem svůj modul." Kdyby to byla pravda, šlo by o senzaci prvního řádu. Bohužel ale jde jen o virtuální realitu podle některých záhadologických webů a tiskovin.

Pokusme se to tedy alespoň trochu napravit. Už proto, že Kazancev sice místo katastrofy ve skutečnosti nikdy nenavštívil, přesto zřejmě byl do dosavadních výzkumů na Tunguzce zasvěcen víc než jen jako čtenář denního tisku. Soudě alespoň podle toho, že překvapivým způsobem použil některé téměř neznámé reálie z Kulikových expedic. Na základě informací, kterými disponoval, také ve své povídce v poprvé správně vysvětlil záhadu neexistujícího kráteru: k explozi došlo několik kilometrů nad zemí. Ostatně i sám rozdíl mezi vzájemně opisovanými "informacemi" o Kazancevově díle a skutečným textem Výbuchu je poučný i zábavný zároveň.

 

Čarodějka z hvězd

Děj díla, které se stalo nedílnou součástí legendy tunguzského meteoritu, je zasazen do roku 1945. Povídka má tři hlavní protagonisty, z nichž vypravěč (povoláním novinář) má archetypální roli poněkud přitroublého dr. Watsona, jehož věčný údiv umožňuje autorovi podat své myšlenky dostatečně polopaticky. Děj tedy nemůže začít jinak než setkáním novináře se Sherlockem Holmesem, který se nám tu ovšem rozdvojuje do dvou figur. Jednou z nich je obtloustlý obr, občas koktající a poněkud podivínský geolog Sergej Antonovič se zálibou v etnografii a paleontologii. Díky tomu vytvořil svéráznou hypotézu, podle níž na Sibiři před příchodem ledových dob žili sloni a černoši. Má pro to i určité důkazy - nejen pravěké kosti, ale také historická svědectví, podle nichž podivní lidé s temnou kůží v odlehlých částech tajgy přežívají dodnes. To je zřejmě první bod, kde Kazancev čerpal z reality: takové zprávy opravdu existují.

tungkaz2

 

 

obr: Alexandr Kazancev, spisovatel, který jako první přišel s myšlenkou, že záhadnou explozi způsobila havárie kosmické lodi mimozemšťanů

 

 

Druhá polovina postavy onoho věčného Sherlocka Holmese je ještě neobvyklejší. Nemá jméno, říká se jí tu pouze "fyzik" a nelze se zbavit dojmu, že autor měl na mysli zcela konkrétní osobu. I on ovšem má svou potrhlou hypotézu. Podle něj tunguzský meteorit sice byl přírodního původu (tedy žádná kosmická loď), ale skládal se z uranu nebo jiných radioaktivních prvků. Podmínky, za nichž vstoupil do atmosféry Země, pak vyvolaly štěpnou reakci a jadernou explozi ještě vysoko nad povrchem.

Fyzik pak na stránkách povídky názorně vysvětluje podobnosti mezi atomovými výbuchy nad Hirošimou a Nagasaki a tunguzskou událostí. Přinejmenším tím se Kazancev nesmrtelně zapisuje do historie zkoumání záhadné exploze: jako první objasňuje nepřítomnost kráteru a existenci polomu tím, že k výbuchu kosmického tělesa došlo ještě před dopadem. Prastará literární forma dialogu mezi trpělivým učitelem a zvídavým, byť ne moc chytrým žákem - v tomto případě fyzikem a novinářem - přitom autorovi umožňuje popsat jadernou hypotézu do nejmenších detailů.

Oba podivní návštěvníci informují redaktora, že budou zkoumat své teorie přímo na místě v povodí Podkamenné Tunguzky. Akademie věd tam totiž chystá komplexní vědeckou expedici, jíž šéfuje právě Sergej Antonovič. Přeskočme nyní milosrdně několik dalších stránek dílka, což jednak čtenáři umožní oddechnout si od poněkud rozvláčného děje, jednak dá autorovi této publikace čas na zotavení se z četby v azbuce, jíž od svých školních let už trochu odvykl. Všimněme si ale, že do příběhu mezitím jako průvodce vstoupila i jedna skutečná postava: Evenk Lučetkan provázející kdysi Suslova i Kulika, kteří v místě výbuchu hledali stopy po kosmickém tělese – ať už jím bylo cokoliv. Popravdě řečeno, ani na stránkách Kazancevova příběhu to není zrovna sympaťák.

Ale zpět k hlavní dějové linii Výbuchu. Děj mezitím dospěl ke katarzi, kdy se Sergeji Antonoviči a fyzikovi podaří společně vypátrat poslední ženu dávného plemene černé pleti. K jejich překvapení to ale není africká černoška - má vysokou postavu, ostře řezané rysy obličeje a další znaky nepodobné žádné pozemské rase. Funguje mezi Evenky jako šamanka, takže oba vědci se stanou svědkem neobyčejného obřadu, při kterém tato podivná osoba uctívá "jitřní hvězdu". Jistě tedy nejde o Mars, ale o Venuši, přestože Kazancev planetu nikde přímo nejmenuje.

Jeden z Rusů pak dostane nešťastný nápad: řekne šamance, že v daleké Moskvě si lidé jeho kmene staví obrovské čumy (termín pro evencké obydlí) z kamene a pirogy, které neplují po řekách, ale dokáží létat. Brzy poletí i na jitřní hvězdu a ji mohou vzít sebou. Očekávaná radost se ale nedostavila. Místo toho žena upadla do transu a ocitla se v ohrožení života. Při té příležitosti vědci jaksi mimochodem zjistili, že má srdce na opačné straně hrudi. Bohužel se však nedovíme, jak to s nešťastnicí dopadlo, protože expedice musí tajgu narychlo opustit.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP: 

Text je ukázkou z knihy Tunguzský meteorit - záhada na víc než jedno století. Je možné ji objednat na adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Opět si dovolím malé přerušení Kazancevovy povídky. Kulikovovy expedice se ve Vanavaře opravdu setkaly s šamankou mimořádně vysokého vzrůstu, jejíž pleť sice nebyla černá, ale naopak neobvykle světlá. Jmenovala se Bura, což v domorodé řeči znamená "ostrov". Zřejmě disponovala některými neobvyklými duchovními schopnostmi, což uznávali i jinak programově ateističtí vědci. Údajně posloužila Kazancevovi nejen jako předloha pro černou šamanku z Výbuchu, ale také pro Marťanku z románu Ostrov v plamenech a další postavy. Možná právě tady je zdroj omylu o Kazancevovi jako autoru hypotézy o kosmické lodi z Marsu. Jiným důvodem může být to, že spisovatel svá díla mnohokrát přepracovával a jeho postavy, nápady i zápletky se mezi jednotlivými povídkami i jejich verzemi občas volně přelévaly.

Buď jak buď, už jsme dospěli k poslednímu odstavci Kazancevovy nepochybně nejslavnější povídky a o souvislosti mezi tunguzskou událostí a mimozemšťany pořád ještě nepadlo jediné slovo. Ale nezoufejte: literatura se na rozdíl od skutečnosti vyznačuje tím, že překvapivé zvraty přicházejí vždy až v samém závěru děje. Ani v tomto případě tomu není jinak. Zatímco Sergej Antonovič svou hypotézu o černoších na Sibiři roztrhá, fyzik k výkladu o jaderné podstatě tunguzské události připíše:

"Nelze vyloučit, že výbuch nezpůsobil meteorit z uranu, ale meziplanetární koráb s jaderným pohonem. Když návštěvníci letěli nad krajinou u Podkamenné Tunguzky, došlo k havárii. Neřízená reakce způsobila explozi, při které se loď ve výši pěti kilometrů bezezbytku vypařila. Množství paliva na palubě jistě nebylo malé, protože muselo vystačit k návratu na nám neznámou planetu."

 

Dřív než Däniken

Souvislost mezi tunguzským meteoritem a návětěvníky z vesmíru je v Kazancevově slavné povídce naznačena opravdu hodně krypticky - odchovanec dnešních hvězdných kovbojek se možná ani nedovtípí, jak "fyzik" ke svému tvrzení tak najednou došel. Je ovšem třeba si uvědomit, že Výbuch (v originále Vzryv) byl otištěn v lednu 1946. Tedy v době, kdy na kosmické lety věřila jen úzká skupina lidí všeobecně považovaných za fantasty - první umělý satelit měl odstartovat až za jedenáct let. Ještě méně se tehdy někdo zabýval myšlenkou existence mimozemských civilizací. Světový úspěch Dänikenových knih o příchozích z jiných světů měl přijít až za dvacet let. Kazancev se navíc odvážil povídku uveřejnit v době, kdy takzvaná sovětská vědeckofantastika ještě téměř ani neexistovala. Oficiálně se na sklonku Stalinovy éry tvrdě žádal realismus - jak jinak, než socialistický - jehož nejzazší mez představoval žánr zvaný reálná fantastika. Což v praxi obvykle znamenalo, že autor nesměl své hrdiny poslat dál než na konec právě probíhající pětiletky. Napsat dílo bez jediného budovatele nebo bojovníka, jako byl Výbuch, mohlo být docela riskantní. Trestuhodnou nezápornost postavy tmářské šamanky by za určitých okolností neomlouvalo ani to, že její předkové přišli z Venuše. Kazancev ale i tentokrát záhadně proplul bouřivými peřejemi totality bez jediné oděrky.

tungkaz3

 

 

obr: Dobová ilustrace ke Kazancevově povídce Výbuch ve stylu charakteristickém pro sovětskou fantastiku poloviny minulého století

 

 

Z literárního hlediska sice povídka nebyla nic moc, ale po stránce originálních nápadů autor o hodně předběhl svou dobu. "Není tu nic, kromě faktů," tvrdili někteří kritikové. Kdo vlastně byl tento otec myšlenky o kosmické lodi nad Tunguzkou - a o návštěvnících z jiných světů vůbec?

Alexandr Kazancev se narodil 2. září 1906, vystudoval polytechnický institut a podle jednoho z životopisců se jeho první velkou láskou stal metalurgický kombinát v Belorecku. Inu, proti gustu žádný dišputát, ostatně už Limonádový Joe říkal, že někdo má rád holky, jiný... třeba metalurgické kombináty. Naštěstí ale Kazancev nezůstal jen při tom. Byl také vynikající šachista a věnoval se i hudbě. Především ale překypoval neobvyklými nápady.

Jedním z nich bylo elektromagnetické dělo, které mělo dostřelit ze SSSR až do Spojených států. Myšlenka mu vynesla vědeckou laboratoř v Moskvě ale současně ho mohla stát i život. Místo mu totiž zařídil sám generál Tuchačevský, který se později spolu se všemi svými spolupracovníky stal obětí jedné z největších stalinských čistek. Tehdy poprvé budoucí spisovatel jakoby zázrakem unikl problémům, což se pak mělo ještě několikrát opakovat.

Jiní vědci Kazancevovi včas vysvětlili, že jeho nápad je nereálný (dnes se jím zabývá jak kosmická agentura NASA, tak americký vojenský výzkum). Dostal místo toho nabídku napsat scénář k fantastickému filmu. Projekt se nikdy neuskutečnil, u psaní však už bývalý strojař zůstal. Následuje první román, již zmíněný Ostrov v plamenech. Odezva byla dost rozporuplná: zdrcující kritika ze strany literátů, nadšení u některých čtenářů. Kazancev jej pak ještě několikrát přepracoval - podle některých autorů třikrát, podle jiných čtrnáctkrát. Stejně nutkavě se později vracel i k jiným svým dílům.

Skutečným přelomem se stala až poválečná povídka Výbuch. V téže době se Kazancev díky členství v autorské organizaci stal "oficiálním spisovatelem". Následovala řada románů, které lze rozdělit přibližně na dvě skupiny. Do první spadá již ona zmíněná "reálná fantastika" se silným budovatelským akcentem, tedy díla dnes již naprosto nečitelná a mrtvá. Druhá pak vzešla z utkvělého přesvědčení, že Zemi navštívili kosmonauté z jiných světů, nebo alespoň, že na jiných planetách sluneční soustavy máme své kosmické bratry. Sem kromě Výbuchu patří především několikrát přepracovávaný cyklus Návštěvníci z vesmíru, pak Vnuci z Marsu, Faeťané a další díla.

Čeští, respektive českoslovenští čtenáři se mohli v překladech seznámit především s posledním z nich, který u nás vyšel pod názvem Zkáza Faeny. Do slovenštiny byla přeložena také Planeta bouří, kromě toho v 60. letech československá kina promítala i její zfilmovanou podobu sovětské provenience. Otevřený konec filmu není tak docela záhadou pro toho, kdo četl Výbuch: v krátkém záběru těsně před závěrečnými titulky se setkáme s kosmickými sestrami černé šamanky...

Kazancev místo děje Výbuchu nikdy nenavštívil, přestože jej tam organizátoři expedic v 60. letech mnohokrát zvali. Bál se snad, že to pro něj bude stejný šok, jako pro černou šamanku nabídka k návratu na Venuši?

"Právě jsem se vrátil z cesty, kolem světa, odjíždím na mezinárodní kongres, lituji, že se nemohu vaší výpravy zúčastnit," odepsal Genadiji Plechanovovi, vedoucímu jedné skupiny, která se chystala přímo na místě ověřit teorii havárie jaderné lodi - a mimochodem v době, kdy vycestovat za hranice SSSR bylo jen o trochu méně složité než vyletět do vesmíru. "Vaše expedice bude středem pozornosti veřejnosti i vědeckého světa. Tisknu ruku všem účastníkům a jsem v duchu s vámi."

Kazancev zemřel 13. září 2002, do stovky mu tedy chybělo jen pár let. Možná sám byl mimozemšťan, rozhodně však stvořil legendu: tunguzskou záhadu. I když jeho dílo z literárního hlediska rozhodně nepatří ke zlatému fondu světové sci-fi, dokázal ještě víc - z fantazie stvořil jistý druh reality.

 

Jan A. Novák

 

You have no rights to post comments

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates by JoomlaShack