Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Atomová zbraň ve starověké Indii

astravid1

Když během druhé světové války explodoval první prototyp atomové bomby, vedoucí výzkumu Robert Oppenheimler si vybavil úryvek staroindického eposu Mahábhárata. Mluví se v něm o božské zbrani, která překvapivě připomíná moderní nukleární pumu:

Zář všemocného bez hranic a konce

to't tisíc sluncí rázem vyšlehnuvších...

Jsem smrt, která ničí vše.

Náhoda? Trochu zvláštní...

  

"Zachvěla se země a se stromy spolu se třásla, vylévaly se řeky a rozbouřila moře, pukaly skály a zaduly divé větry, pohasly ohně a ztmavly a zchladly paprsky slunce...," říká dále epos o zbrani, kterou bohové propůjčili pozemskému hrdinovi Ardžunovi. A nejen to: v zemi, kde se podivuhodné zbraně použijí "dvanáct let nezaprší". A jako by toho nebylo dost, jsou tu popsány také prostředky, které dokáží způsobit zmizení či rozplynutí předmětů, nebo ovlivňující psychiku lidí.

V Máhabháratě se mluví i o tom, že některé zbraně bohů nezabíjejí jen jednorázově, ale působí po celé generace. "Nezhyne příroda, zhynou jen nezralé děti těhotných matek..." To přímo sugeruje účinky radioaktivního záření na lidský plod a genetickou výbavu organismů.

 

Válka bohů

Epos Mahábhárata patří společně s eposem Rámajána, v němž jsou rovněž mnohé podezřelé zmínky o vysoce vyspělé technice bohů, ke klasické indické literatuře. Rozhodně tedy nejde o nějaký falsifikát "objevený" na objednávku senzacechtivých autorů spekulativní literatury. Vznikl někdy v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, patrně na základě mnohem starší tradice, která se možná předávala ústně z generace na generaci. Kolik generací to bylo, ale nevíme...

astravid2Už v třicátých letech minulého století ruský profesor N. A. Rynin zařadil Mahárabhátu do své sbírky starých legend (první díl encyklopedie Meziplanetární lety) naznačujících možné meziplanetární kontakty v dávné minulosti lidstva. Podle něj epos popisuje události, k nimž došlo někdy v 10. století př. n. l. nebo ještě dříve.

 

obr: Kromě jaderných zbraní se ve staroindických eposech objevují i létající stroje.

 

Úloha celého arsenálu záhadných zbraní je v eposech poněkud zvláštní. Bohové válčí s tvory nazývanými danavové (na starých zobrazeních většinou vypadají jako mutanti se zvířecími tvářemi), a nějak se jim v tomto boji nevede. Z ne zcela pochopitelných důvodů musí vypomoci člověk. Bůh Indra (nezaměňovat s bývalým vysokým funkcionářem KSČ) proto v létajícím voze dopraví pozemského hrdinu Ardžunu do "třetího nebe". Chcete-li, můžete si pod tím představit třeba orbitální stanici nebo kosmickou loď na oběžné dráze Země. Nechcete-li, protože se vám to v časech staré Indie zdá přece jen trochu přitažené za vlasy, pak následující verš z Mahabharaty vám možná pomůže:

"Báječný hrad v povětří volně letící, jenž zářil jak velký oheň nebo spíš slunce... obdařen vším, co si lze přát, prost byl smutku, bolestí, svízelů a běd..."

 

Tajemná astrávidja

Ve třetím nebi Indra Ardžunu vycvičí v umění zvaném astrávidja. Někdy tak bývá nazývána samotná zbraň, ve skutečnosti však jde zřejmě spíš o jakési instrukce pro její použití. Kupodivu nejen ve smyslu návodu, či "školení mužstva", jak je tomu v dnešních armádách, ale i z hlediska etických aspektů. Indra Pozemšťana například vysloveně varuje před použitím proti lidem a před následky:

"Tuto neobyčejnou zbraň... nesmíš nikdy použít proti lidem..., neboť by mohla, použita proti slabým, spálit celý svět... Napadne-li tě však nepřítel, jenž není člověkem, pak v bitvě použij této zbraně, abys ho porazil."

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:  Víc o stopách vyspělé techniky v dávné minulosti najdete v knize Záhadné vynálezy, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Pokud už není ve vašem knihkupectví, lze ji objednat na webové adrese

http://eshop.alpress.cz/index.php?page=detail&item=9788073628048
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  

Proti danavům a jim podobným bytostem je tedy dovoleno vše. Co si však představit pod entitou, která nemá povahu ani lidskou, ani božskou? To je jednou z velkých záhad staroindických eposů, která se narážkami na vyspělé technologie ještě umocňuje.

astravid3Indologové přitom upozorňují, že indická božstva a jejich protivníci nejsou nositeli kladného a záporného principu, jako je tomu například v křesťanství, ale jsou z morálního hlediska jaksi neutrální.

 

obr: Struska spečená vysokým žárem ze staroindického města Mohenžodaro

 

V mnoha ohledech se podobají starořeckému Panteonu - i zde je "božstvo" nadáno více možnostmi než člověk, jinak mu ale lidské pohnutky nejsou cizí. Indičtí bohové jsou pouze protikladem bytostí souhrnně zvaných asurové, které ovšem v podstatě nejsou o nic lepší nebo horší než bohové.

Klasičtí indologové považují eposy Mahábhárata a Rámajána pouze za výplod geniálního básnického ducha dávných Indů, za jakousi Iliadu, či Odysseu, která se však odehrává ve větších rozměrech a zčásti na nebesích. Někteří indičtí vědci ale tvrdí, že tato díla popisují skutečné války, které se odehrály někdy po roce 120 př. n. l.

Novodobí lovci záhad ovšem upozorňují, že v eposech je příliš mnoho narážek na techniku, kterou objevilo teprve 20. století. A nejen to - nejde o žádné zázračné či pohádkové atributy, ale jsou líčeny s překvapivou věcností.

 

Jan A. Novák

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Free Joomla Templates: by JoomlaShack