Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

VELKÁ TLAMA (povídka)

Velká tlama, povídka, Jan A. Novák, Novákoviny    Na den, kdy zahlédl Velkou Tlamu poprvé, nikdy nezapomněl, přestože mu tehdy nebylo ještě ani devět let. Stalo se to toho roku, kdy si rodiče koupili chatu u jezera a o prázdninách tu s ním střídavě trávili své krátké dovolené, aby nemusel být celé dny sám v letně vylidněném městě. Nedokázal si už později moc přesně vybavit, jak netvor vypadal, ale pocit, který v něm zanechal, atmosféra, která ho provázela, to zůstalo.

    Toho rána odcházejícího léta šel k jezeru jako už tolikrát před tím. Přitahoval ho podivný vodní vesmír začínající v tak bezprostřední blízkosti sluncem prosvětleného a důvěrně známého světa, ve kterém byl doma. Tady byl ještě břeh, chatové osady, pláže a lidský křik... a najednou tenká blanka a pod ní věčné ticho, zelenavé příšeří a studení němí tvorové s velkýma chladně opalizujícíma očima...

Lehl si na dřevěné molo přístaviště a zadíval se na svůj stín na hladině.

    Tehdy to uviděl.

 

    Ve stínu jeho hlavy byla schovaná ještě jedna hlava. Obrovská, beztvaře šedá a napříč rozťatá pomalu se otevírající a zavírající tlamou. Oči nezahlédl. Přelud zmizel ještě dřív, než se chlapec stačil leknout, jen cosi velkého se rozplynulo za skalnatým prahem, kde dno přecházelo v sráz téměř kolmo spadající do hlubiny.

    V tom věku se takové věci stávají docela běžně - alespoň někomu. Divné bylo jen to, že ve stejný den se utopil vedoucí inženýr ze stavby hotelu, jehož nabubřele zdobná budova jak přerostlý šlehačkový dort už několik měsíců zběsilým tempem rostla nad jezerní hladinou. Muž se šel vykoupat a když ho pak začali shánět, našli jen šaty na břehu. Ani potápěči říční policie neuspěli. Starý rybář, co měl chatu až skoro u vody, tehdy řekl: "Toho už nenajdou".

    Měl pravdu.

    Stavba přestala růst, párkrát se tu objevilo policejní auto a nakonec i velký černý vůz s kouřovými skly a s pánem, kterému staveniště patřilo. Taková auta a takové pány znal chlapec předtím jenom z filmů. Ve skutečnosti bylo auto snad ještě krásnější a pán ještě odpornější, než filmový padouši s krásnými auty obvykle bývají. Působil dojmem larvy uvyklé na temnotu, která se nějakým nedopatřením ocitla na denním světle. Z jeho nervózních gest se zdálo, že se tak nějak momentálně i cítí.

    "Dědo, proč jste řek, že toho mrtvýho už nenajdou?", zeptal se později chlapec rybáře, když ho uviděl na břehu podřimujícího nad dvojicí prutů. Stařec ani neotevřel oči, jen něco nesrozumitelného zamumlal. V tu chvíli ale ostrý hlas za jejich zády otázku zopakoval. Oba se polekaně ohlédli a rybář si odplivl. Tady na břehu jezera působil hoteliér se svýma bledýma očima a napomádovanými vlasy snad ještě nepatřičněji, než předtím na staveništi. Starý muž si ho prohlížel okázale nezúčastněným pohledem a neříkal nic.

    "Podívejte, já vím, že tu hotel nechcete, a že byste mě rádi dostali pryč. Ale ten chlap měl ženu a děti a pojišťovna jim nedá nic, dokud se mrtvola nenajde. Jistě to tady dobře znáte. Proč myslíte, že by se tělo nemělo najít?"

    "Nechceme dostat pryč my vás, ale vy nás. To je rozdíl. A tak se mi nějak nezdá, že by vás najednou zajímali sirotci a vdovy."

    "Zaplatím vám, jestli mi řeknete, jak ho najít."

    "Nechci peníze. Ale dám vám zadarmo dobrou radu."

    "Jo?"

    "Jo. Nehledejte ho."

 

 

- - -

   tlama1 Večer se u ohně v osadě mluvilo jen o neštěstí.

    "To už je třetí člověk, co se na tomhle místě utopil od doby, kdy napustili přehradu."

    "Čtvrtej. První byl vožralej převozník z vesnice. Toho vy nemůžete pamatovat."

    "Bodejť jo. Jezero tu už je víc jak půl století. A našli někoho z nich?"

    "Ani jednoho."

    "Říká se, že dole je voda studená jak led a úplně bez kyslíku. Mrtví se tam nerozkládaj, a tak ani nevyplavou. Žádný hnilobný plyny je nevynesou nad hladinu. Jsou tam pořád stejný jako když žili. Starousedlíci mi vyprávěli o chlapovi, co si brzy po napuštění přehrady krátil v noci cestu z hospody podél břehu, jak byl do tý doby zvyklej. Jenže břeh teď už ved jinak, on se dostal do skal a sklouzl do vody. Už nevyplaval - ale když po pár letech upouštěli přehradu, aby opravili hráz, někdo ho našel, jak stojí v bahně na dně a opírá se o hůl..."

    "Panebože!" zašeptal někdo. "To se opravdu stalo?"

    "Jo, to já slyšel ve vesnici v hospodě něco podobnýho," přidal se další vypravěč. "Jeden chatař si prej vez v pramici kameny na stavbu základů. Do přetížený lodě se dostala voda a šla ke dnu i s ním, protože se mu mezi kameny zaklesla noha. Potápěč ho našel až za měsíc, jak v padesátimetrový hloubce stojí v pramici a snaží se vyprostit - jako v posledních chvílích života. Potápěče vytáhli úplně šedivýho. A ten chlapík tam v tý pramici stojí pořád..."

    "Fuj tajksl. A my se v tom koupem." Pár lidí se zasmálo, ale moc od srdce to nešlo.

    "Slyšeli jste někdy vo Velký Tlamě?"

    Velká Tlama! Chlapec vyjekl a oči všech se obrátily k němu.

    "A ty půjdeš spát", řekl tatínek. "Už je pozdě".

    Když odcházeli, zaslechl chlapec ještě, jak starý rybář říká: "Ani bych se nedivil, kdyby ji ten kluk viděl. Vždycky jí někdo zahlíd před tím, než se tu na jezeře stalo nějaký neštěstí.

 

 

   - - -

    "Tati, co je to Velká Tlama?" zeptal se ještě, než si nechal dát pusu na dobrou noc.

    "Nic. Taková povídačka, něco jako vodník. A nemysli už na to, nebo budeš zase křičet ze spaní."

    "A existuje dovopravdy?"

    "Ne."

    "Ale lidi ji viděli!"

    "Třeba zahlídli velkýho sumce. Už na starý řece se prej chytli velký kusy. Když napustili přehradu, tak se jim jistě vedlo ještě líp. Taková ryba roste celej život, třeba sto let a ty nejchytřejší nikdo nikdy nechytne. Kdo ví, jak velký a jak chytrý sumci tady dneska jsou."

    "Tak to byl asi velkej sumec."

    "Určitě. A spi už. Dobrou noc."

    "Dobrou noc."

 

  

  - - -

    Ráno si hoteliér přivezl vlastního potápěče. Tomu včerejšímu od policie s omšelým neoprénovým oblekem a omlácenými tlakovými lahvemi se vůbec nepodobal, vypadal spíš jako astronaut z hodně výpravného filmu. Chlapec nemohl odtrhnout oči od lesklé přilby se zabudovaným reflektorem, od oranžové kombinézy zdobené stříbrnými ventily a černozelenými displeji měřících přístrojů, od dlouhých ploutví se znakem trojzubce vylisovaným na nártu. Ještě včera chtěl být pilotem nebo plavčíkem, v této chvíli však u něj na celé čáře zvítězilo povolání potápěče.

    Mělo mu to vydržet přesně půl hodiny.

    Potápěč se zvrátil nazad před bok člunu a zmizel pod hladinou. Z živého člověka zůstal jen konec vodícího lana a oblaka bublinek valících se z temné nicoty tam dole a praskajících na vodě. Dlouho se nedělo nic. Hoteliér stál za mužem dorozumívajícím se s potápěčem pomocí jakéhosi přístroje a kouřil jednu cigaretu za druhou. Pán v civilu, kterého tu před chvílí vyložilo policejní auto, z něj nespouštěl oči.

    "Jestli ho nenajdou, tak tomu frajerovi nikdo neuvěří, že ho nevoddělal sám," zaslechl chlapec z hloučku lidí na břehu. "Povídá se, že stavba měla vyprat špinavý prachy a ten utopenej vo tom dost věděl."

    Chlapci na chvilku přišlo toho divného člověka na lodi skoro líto. Udělal asi spoustu lumpáren, ale teď má problémy za něco, co neprovedl. Je to spravedlivé? Tehdy poprvé si uvědomil, že vedle lidské spravedlnosti, která trestá jen hříchy dokázané a často ani to ne, zřejmě musí být i jiná, jejíž cesty a nástroje jsou nepřeberně rozmanité. Může být i Velká Tlama její součástí?

    Na člunu se něco začalo dít. Muž u telefonu nervózně přepínal tlačítka na ovládací desce a s rukama na uších křičel do mikrofonu. Pomocníci se vrhli k vodícímu lanu a začali ho rychle navíjet. Tam, kde před tím hladina pěnila bublinkami výdechů, se náhle vzdula voda jedinou obrovskou bublinou, jako by celý obsah tlakové láhve potápěči unikl v do vody. Dosud čistá voda zešedla explozí bahna vyrvaného ze dna. Chlapec si vzpomněl na verš, který slyšel ve škole: "Vyvalily se vlny z dola a roztáhly se v širá kola..." Člun se divoce rozkolébal.

    A pak bylo ticho.

    Hoteliér, který stál na přídi, se předklonil dopředu a vytřeštil oči na náhle zklidnělou hladinu. Zaťal zuby tak, že i z jeho tenkých rtů zmizela všechna krev. Policejní důstojník obrátil pohled stejným směrem, ale zřejmě už nespatřil nic zajímavého. Jen chlapec tušil, co tam asi bylo. A najednou to věděl docela jistě: žádný hotel tu stát nikdy nebude. Velká Tlama to nechce.

    Muž z policejního auta přistoupil k hoteliérovi a řekl kysele: "Dva utopení kumpáni za dva dny, no, potěš pámbu. Upřímnou soustrast pane. Udělal byste mi tu laskavost a v příštích dnech se odtud nevzdaloval?"

    Hoteliér vypadal, že ho nevnímá. "Bylo to tam...tam..." mumlal skrz zaťaté zuby.

    "Cože?"

    "Byl tam...ten mrtvej... a pak ještě něco...bože, to bylo strašný..."

    "Člověče, co to tu hrajete za komedii!" řekl policejní důstojník. "Právě jsem se vám tu pokoušel naznačit, že jste podezřelý už z druhé vraždy!"

    Hoteliér si přejel rukou přes obličej a nechápavě se podíval na policistu.

    "Cože?"

    "Nechal jste ho zabít. Tady ten špagát se neutrh náhodou."

    "Něco se tam stalo, něco tam bylo s ním...ne, ne, to není možný...musela to bejt nějaká porucha!"

    Policista mu dal před obličej utržený konec vodícího lana. Silná nylonová šňůra s vpleteným telefonním kabelem nebyla ani utržená, ani čistě ukončená hladkým řezem, jak by to vypadalo, kdyby se jí potápěč sám musel z nějakého důvodu zbavit. Byla z obou stran smáčklá, jakoby tupými štípačkami.

    A nebo silnými zuby, jak si chlapec uvědomil později.

    "Divná porucha," zamumlal policejní důstojník spíš pro sebe.

 

  

  - - -

    Chlapec seděl se starým rybářem na břehu a pozoroval nehybný splávek.

    "Taky si myslíte, že Velká Tlama je jen sumec?" zeptal se najednou. Starý muž se vytrhl z dřímoty a zamžoural do slunečního světla.

    "Cože?"

    "Jestli je Velká Tlama sumec."

    "To nevim." Rybář se zamyslel tak důkladně, že chvíli nebylo jasné, jestli znovu neusnul. "Velká Tlama může bejt cokoliv. Sumec. Nebo vodník. Čet jsem někde, že pralidi žili a lovili jeden čas v mělký vodě u břehu. Proto se prej válíme v létě na plážích a srst máme jen na hlavě, která vyčnívala z vody." Sáhl si na pleš, zasmál se a řekl. "No, moji předkové z tý vody nejspíš hlavu vůbec nevystrkovali."

    "Myslíte, že některý žijou ve vodě dál a stali se z nich vodníci? Nebo Velká Tlama?" vyptával se dál chlapec.

    "Třeba. A nebo je v tom něco úplně jinýho, něco vo čem zatím vůbec nemáme ponětí. Nemůžeme přece znát všechno, i když si to rádi myslíme. Třeba je to jen zhmotnění našeho přání, aby tu žádnej hotel nebyl. Aby jezero někdo chránil a mohlo si tak dál žít po svym a zůstalo, jaký je. Takový jezero přece stojí za to, aby ho hlídala nějaká Velká Tlama... když na to lidi nestačej."

    Zmlkl a zadíval se do vody. Po oblázkovém dně přebíhaly světelné pruhy vrhané větrem čeřenou hladinou. Hejna rybího potěru táhla nad mělčinami. Čas od času se některá z rybek stříbrně zaleskla, jak se pokoušela vyrvat z písku na dně nějaké sousto.

    "...a třeba ani neexistuje."

    "Uvidíme ji ještě?" zeptal se chlapec trochu nelogicky.

    Starému muži to ale nelogické vůbec nepřipadlo. Otevíral už ústa k odpovědi, když na pěšince vedoucí ze srázu k vodě uslyšeli kroky. Přicházel hoteliér a v ruce držel zvláštní rybářský prut.

    "Tak se mi zdá, že jo," dokončil rybář pološeptem svou odpověď. "Nebo o ní aspoň uslyšíme."

    "Viděl jste někdy takovejhle prut," zapřádal rozhovor hoteliér a podal starci svůj neobvykle masivní, dlouhý a stříbřitě lesklý stroj na chytání ryb. "Tím jsem lovil loni na Floridě. V ruce byste na tom pořádnou rybu ani neudržel, musí to bejt zapřený o držák v palubě lodi. A tím lankem a hákem byste zakotvil menší člun."

    "Co s tím tady. Snad nevěříte těm povídačkám o Velký Tlamě?"

    "Věřím," řekl hoteliér nezvykle tiše. "Já ji totiž viděl. Včera u mola, když zmizel Teddy." Chlapec pochopil, že Teddy byl ten potápěč.      

    "Nevím, co to je, ale nechce mě to tady. Buď já, nebo ta potvora. Dobře vám zaplatím, když mi pomůžete. Nikdo tu prej o jezeru neví tolik, co vy."

    "Už jednou jsem řek, že ne. A žádný peníze od vás nechci."

    "Takový mám nejradši. Takový ty co nechtěj peníze. Prozraďte mi aspoň, co byste dal na tenhle hák, kdybyste chtěl chytit... no, dejme tomu hodně velkýho sumce."

    "Něco vám povím. Ještě než napustili přehradu, tady na řece něco velkýho rybářům trhalo šňůry. Jeden z nich tehdy přidělal na řetěz podobný hák, jako máte vy, na něj mrtvou kachnu a druhej konec večer přikoval k ocelovýmu zábradlí zapuštěnýmu do betonu můstku. Ráno bylo zábradlí vohnutý a řetěz pryč."

    "Takže mrtvou kachnu," zajásal hoteliér s umanutostí kapitána Achaba, který zahlédl svého Mobby Dicka.

    "Ale to jste mě špatně pochopil. Důležitý je to vohnutý zábradlí. Kdo myslíte, že něco takovýho dokáže?"

    "Kde se to stalo?"

    "Tam co je dnes Hadí zátoka. Je to vlastně zatopený údolí potoka, který vtékal do starý řeky. Kolem vody vedla silnice a přes potok u jeho ústí byl most," rozvzpomínal se starý muž. "Ale možná byste měl vědět, že právě tam se utopil..."

    Hoteliér ho už nevnímal. "Buď já nebo on," řekl a odešel.

    Svým způsobem měl pravdu.

    Chlapec Hadí zátoku znal. Byla blízko a dalo se do ní dostat jen lodí, protože skalnaté břehy se z obou stran zdvíhaly v ostrém úhlu do výšky několika desítek metrů. Na konci do ní vtékal malý potok, rokle, kterou vytvořily jeho vody, byla ale skoro neschůdná pro padlé kmeny stromů, které odtud žádný dřevorubec nedokázal dostat a pro skalní stupně. Vlastně to byla jen krátká a úzká zátoka - stejně jako mnoho dalších, které vznikly zatopením bezejmenných údolí vyhloubených postraními přítoky staré řeky. Na rozdíl od většiny z nich se však dvakrát stáčela v ostrém úhlu do tvaru písmene S. To jí vyneslo i jméno, přestože někteří místní říkali, že to je kvůli zmijím ve skalách. Proto do ní nebylo z jezera vidět. Vlastně to bylo docela nepříjemné místo, takže ani rybáři na svých pramicích tam nezajížděli moc často.

    Nepříjemné bylo i kvůli historce o utopeném rybáři, kterou chlapec také znal. Kdysi se sem prý na své loďce vypravil ulovit velkého sumce jakýsi člověk z města. Viděli ho, jak večer vplouvá mezi skály, ale ráno se nevrátil. Nikdy už ho nenašli. Alespoň se to tak povídalo. Dřív chlapci ten příběh připadal směšný - opravdu ti lidé věří, že ho spolkla nějaká ryba? Tady, kde i půldruhametrový kus je událost na samé hranici rybářské latiny? Také jeho rodiče se tomu smáli. Ti dědkové z chat snad nakonec opravdu věří, že tu žijí žraloci, říkával tatínek. Ale teď to najednou tak legračně nevypadalo.

    I hoteliér už tu povídačku slyšel. Také jemu připadala směšná, ale současně ho na ní něco znepokojovalo. Všechny ty divné události posledních dní do zdejších rybářských historek zvláštním způsobem zapadaly a dohromady vytvářely jakousi neuchopitelnou a o to temnější hrozbu. Byl zvyklý čelit problémům, pokud věděl, odkud přicházejí, tenhle nepřítel ale nemá tvář. Nejde zastrašit, podplatit, přetáhnout na vlastní stranu. Musí ho tedy zničit, ostatně, nebude to poprvé.

    A měl by to udělat co nejdřív, nejlépe ještě dnes v noci. Při tom pomyšlení ucítil, že z něj najednou spadla tíha posledních dní. Ano, tak je to správně, tak to řešil vždycky a pokaždé to bylo dobře. Není důvod, proč by to nemělo vyjít i tentokrát.

 

  

  - - -

tlama2    Odpoledne se u mola pohupoval velký kajutový člun se dvěma silnými motory na zádi. Hoteliér pozoroval muže, kteří k palubě připevňovali nějaké zařízení. Když v hloučku lidí okounějících na břehu uviděl rybáře, skoro se zaradoval, jako kdyby potkal starého známého, někoho, koho od odtažitě netečného davu čumilů odlišuje nějaké společné tajemství.

    "Pojeďte se mnou, zvu vás," zavolal na něj vesele přes vodu. "Takový rybaření jste eště nezažil."

    "To věřim," ozvalo se ze břehu. "Ale děkuju, ne."

    Pak se ale starý muž zvedl a došoural se na konec mola.

    "Poslyšte, nedělejte to," řekl tiše, aby ho lidé na břehu neslyšeli. "Tohle nebude lov. Jste mladej a ať už si o vás myslim cokoliv, uznávám, že máte vůli jako málokdo. Můžete dokázat velký věci. Ale ne tady a ne takhle. Věřte mi."

    Chvíli bylo ticho. Oba cítili, že ten druhý představuje nějaký jiný svět, že každý z těch světů je svým vlastním způsobem mocný, bohatý a lákavý, ale každý jinak. A spolu existovat nedokáží. Hoteliéra na chvíli překvapilo, že snad poprvé cítil druhého člověka jinak, než jen jako nástroj své vůle.

    "Je mi líto," řekl stejně tiše. "Nevím, jestli tomu budete rozumět, ale já nemůžu jinak. Kdybych nedělal co dělám, nebyl jakej jsem, nebyl bych nikdo. A já nemůžu bejt nikdo. Chápete to?"

    "Snad. Ale jsou i jiný cesty, jak bejt někdo."

    "Pro mě v tuhle chvíli ne. Řekněte, jakou mám šanci?"

    "Chcete slyšet pravdu? Myslim, že žádnou."

    Hotelier zavrtěl hlavou.

    "Vždycky je nějaká šance. Ale i kdyby nebyla - lepší je proti tomu vyrazit, než sedět na zadku. Navigare necesse est, tomu myslim říkali ve starym Římě."

    Starý muž se na něj překvapeně podíval, nesouhlasně zavrtěl hlavou a pomalu odešel z mola.

    Za soumraku loď odrazila. Obrovský prut stál zapřený ve zvláštní vidlici a na háku se houpalo cosi neurčitě odporného. Hoteliér byl sám, možná proto, že to považoval za sportovní záležitost, stejně jako lov obrovských mečounů na Floridě, možná proto, že byl zvyklý nemít u řešení svých sporů žádné svědky. Nespustil motor, ale z vysoké paluby pracně pádloval, aby rybu nevyplašil. Pořád ještě silou veškeré své vůle věřil, že to je jen ryba.

 

   

- - -

    Stmívalo se pomalu, a tak mohl chlapec dlouho pozorovat první scénu závěrečné katarze. Na jezeře plulo pár posledních opožděných lodí a hladina byla rovná jako zrcadlo. Hoteliérův člun se zvolna sunul podle skal, aby za ostrohem zabočil do úzkého hrdla zátoky. Chlapec s podivnou naléhavostí cítil, že musí vidět, co přijde dál. Že Velká Tlama uchystala tohle divadlo i pro něj a nikdy by mu neodpustila, kdyby pozvání nepřijal. Teď už věděl, že první setkání s vodní tváří pod molem nebyla náhoda. Teprve mnohem později ale pochopil proč se to všechno stalo: bylo třeba založit novou legendu. Legendu, která by jezero dokázala ochránit.

    Připravoval se už od chvíle, kdy věděl, že se hoteliér  chystá do zátoky. Na břehu měl  pramici, v níž bylo vše potřebné. Věděl ale také, že v noci se nedostane z domu a i kdyby, tak neuskuteční to, co měl v záměru. Nezbývalo než jít domů k rodičům a čekat do rána.

V posteli se přes něj spánek převalil jak hluboká temná voda, jíž proplouvaly světélkující rybovité přízraky. Bledí utopenci vstávali ze dna a vztahovali ruce k daleké hladině, z níž se snášel černý stín - už ne loď a ještě ne vrak a na jeho palubě muž ještě ne mrtvý, ale sotva už živý. Těžké chlapcovy sny jakoby byly mlhavě temným odrazem toho, co se právě odehrávalo v zátoce.

    Hlasy rodičů, které ho ráno probudily, říkaly jen to, co už stejně nějakým tajemným způsobem věděl: hoteliér se nevrátil a po jeho lodi není ani památky. Chlapec si nepřítomně odbyl povinnou snídani jen ztěží přemáhajíc vzrušení. Konečně nastala chvíle, kdy mohl odejít na břeh, aniž by tím vzbudil pozornost. Vklouzl do pramice, odrazil s ní od břehu a za chvíli už plul mezi skalami Hadí zátoky.

    Opravdu to nebylo příjemné místo. Zatímco na jezeře už jasně svítilo slunce, sem se skrz skalní stěny ještě neprodralo, a tak voda vypadala nepřátelsky černá a chladná. Na chvílí zapochyboval o svém úmyslu, vzápětí si ale uvědomil, že teď už si to nemůže rozmyslet, protože by sám sobě připadal jako zbabělec. Hrdina v něm se chvíli svářil se strašpytlem, až uzavřeli malý kompromis: jejich společný majitel se ponoří, zjistí, že tam nic není, nebo že je voda moc kalná, a bude se moci vrátit, aniž by ztratil tvář. Ostatně, sumci, kteří potápějí lodě a polykají mocné podnikatele - přece není malý, aby věřil takovým hloupostem...

    Nasadil si potápěčskou masku, nazul ploutve a sesunul se přes bok pramice do vody. Opravdu nebyla moc čistá, skrz hustou polévku z řas a sinic si sotva viděl na nohy. To ale zatím pořád ještě nic neznamenalo, protože už z dřívějška věděl, že třeba jen o metr dva hlouběji může být všechno jinak. Řasy potřebují světlo i teplo a to je jen těsně pod hladinou.

    Doplul na dohled nejbližší skalní stěny, nadechl se a opatrně podle ní plul dolů. Útesy se proti němu vynořovaly v bezprostřední blízkosti ze zelené mlhy, odkrývaly malé terásky i nebezpečné převisy, které neopatrnému plavci hrozily omráčením nebo uvíznutím. Místy ze skalních puklin vyčnívaly staré pokroucené pařezy. Vodní svět vyzařoval mlčenlivé studené nepřátelství.

 

   

- - -

    Najednou chlapec ucítil po celém těle ostrý chlad a v téže chvíli se scéna dramaticky změnila. Zelená mlhovina zůstala nad ním, aby ji téměř bez přechodu nahradila ostrá čerň. Voda ztemněla i zprůhledněla zároveň, rezavě hnědá skála  zřetelně vystoupila z šera a na mnoho metrů bylo vidět její strmý sráz ubíhající do hlubiny. Kořeny vyvrácených pařezů i celé ve vodě zkamenělé keře a stromy z ní místy trčely jak hnáty pohádkových příšer. Ještě níž se sráz ztrácel v něčem sotva popsatelném; v bezedné prázdnotě, která byla víc než černá, protože svou černotu vyzařovala vzhůru - zatímco skály kolem sebe odrážely přízračné světlo, malý kus od nich stoupal z nicoty dole hutný stín, který polykal každý paprsek prodírající se sem shora.

    Chlapec se otřásl a vyrazil vzhůru za čerstvým vzduchem. Uvědomil si, jak pošetilá byla představa, že se v zátoce potopí a něco zjistí; i skuteční potápěči tady možná budou mít problémy. Když už tu ale je, tak se ještě jednou o kus dál podívá dolů a pak bude moci s klidným svědomím odplout.

    Znovu rychle prolétl zelenkavě kalnou, ale teplou vrstvou, aby mu druhé objetí černě křišťálové vody opět málem vyrazilo dech. Už v té chvíli, ale uviděl, že na srázu dole je něco, co si podvodní svět ještě nestačil přivlastnit vrstvou špinavé patiny.

 

   

- - -

   Ležela tam velká bílá loď zachycená spáry shnilých větví.

 

 

   - - -

tlama3    Vyplul na hladinu, v rychlosti se nadechl a do třetice se vrhl dolů, vzrušený tak, že chlad ani necítil. Přesto se třásl po celém těle, tentokrát ale divnou horečkou, v níž se mísil strach s neodbytnou předtuchou, že za chvíli se ocitne tváří v tvář silám, s nimiž se většina smrtelníků nikdy nesetká - a pokud ano, tak jen jednou a definitivně.

    Čerstvý vrak mířil přídí dolů. Hoteliér seděl na zádi, upnutný popruhem ke zvláštní rybářské sedačce přišroubované na palubě. Jednu rukou měl křečovitě zaťatou do spony popruhu, druhá svírala torzo polámaného prutu zapřené do vidlice. Pod pohledem mrtvých očí v ledově bílém obličeji, z něhož v hrůzné grimase trčely široce vyceněné zuby, chlapec zkameněl.

    To, co se stalo potom, vnímal z jakési cizí dimenze, z prostoru, kde čas vypadá jinak, pokud to vůbec je čas. Hlubiny, které přitom zahlédl, možná ani nebyly z tohoto světa, možná pocházely z jiných vesmírů prolínajících se občas s naším, možná jen z prastarých vrstev lidského mozku nebo ze zděděných instinktů, které ve skutečnosti nejsou nic jiného, než kolektivní pamětí tisíců generací mnoha živočišných druhů přefiltrovanou přes nesčetná síta evoluce. A také to mohl být jen výpadek mysli hladovějící po kyslíku, jemuž se jeho tělo volným pádem zvolna vzdalovalo. Ale on si byl po celý svůj další život jistý, že to nebyly přeludy, protože ten děj se v něm otiskl mnohem hlubší stopou, než cokoliv z toho, co od té doby zažil.

    Nejdřív ucítil zvláštní zvuk, kterým se tiše rozvibrovala voda kolem něj. Téměř neslyšně vysoký tón mu jako jehly pronikal do vnitřností povrchem celého těla v opakovaných pulsech a vysál z něj poslední zbytky sil. Přesto neomdlel - snad jen proto, aby mohl vidět, že z černoty dole, do níž nezadržitelně klesal, se vydělilo cosi ještě temnějšího a začalo mu stoupat naproti. Amébovitě mlhavé obrysy  nabývaly pevnější tvar, přesto stále nebyly ničím jiným než neurčitým rozhraním mezi černým a černějším. Jak se přízrak blížil, bylo vidět, že klouže vodou nervózně vlnivým pohybem, který přesto nepostrádal určitou dávku elegance, jíž se vyznačuje pohyb všech bytostí létajících neohraničeným prostorem. V jediné chvíli to bylo ještě daleko, aby se to téměř současně ocitlo v chlapcově blízkosti tak bezprostřední, že se mu zazdálo, jakoby tím přímo prošel - a v zápětí to bylo zase jen stínem svého vlastního stínu na samé hranici viditelnosti. I ten téměř nepostřehnutelný okamžik blízkosti ale stačil k tomu, aby v chlapcově mysli znovu evokoval onu vodní tvář, kterou spatřil už prvního dne. Byla děsivá, ale ne nepřátelská; jen přechodné zhmotnění věčných sil, které nakrátko protnuly tento svět, aniž by cítily potřebu mu sdělovat, proč tak občas činí.

    Mlžná bytost - a chlapec v té chvíli opravdu věřil, že je to skutečná bytost - se na chvíli ztratila v aureole  skromného světla odraženém od skal, pak ale znovu vykrystalizovala z ničeho přímo nad potopenou lodi. Vodou projelo několik drásavých zvuků. Pod kýlem čerstvého vraku náhle explodovalo bahno a zářivá bělost lodního trupu potemněla. Člun se začal sunout po strmém svahu dolů. Hoteliérova ruka upustila rukojeť prutu a pomalu se vznesla nad hlavu, jakoby chtěla ukázat vzhůru k navždy mizející hladině. Pak se plavidlo ponořilo do rostoucího oblaku bahna. Jen víry na jeho povrchu naznačovaly, kde pod ním bílá loď se svým mrtvým velitelem ujíždí do černé hlubiny.

V téže chvíli zmizela i síla, která chlapce ochromovala. Ani nevěděl, jak se dostal do pramice, dlouho pak ležel na jejím dně, třásl se a kašlal vodu. Když mohl začít alespoň trochu myslet, uvědomil si, že musí ven ze zátoky, dřív než ho začnou hledat. S největším sebezapřením pak přistál a vmísil se mezi lidi komentujících u mola  marné pátrání po hoteliérovi. Hlavně bylo třeba se co nejdéle držet dál od rodičů, kteří mají nepříjemnou schopnost vždy na svých dětech poznat, že prožily něco, o čem by raději pomlčely.

    Ještě téhož dne dorazila policie a její potápěči prohledali Hadí zátoku. Nenašli vůbec nic.

 

  

  - - -

    Chlapec cítil, že tohle ještě není všechno, že k završení plánu Velké Tlamy pořád něco chybí. Potuloval se mezi staveništěm hotelu a přístavem, zatím ale potkal jen starého rybáře. Uhnul mu z cesty a snažil se ztratit, ale bylo pozdě.

    "Byl jsi v zátoce, žejo!" udeřil na něj stařík. Už se nadechoval k vyhýbavé odpovědi, ale v jeho mysli se promítlo všechno co tam viděl a obličej ho prozradil. Starý muž něco z té hrůzy zachytil a mimoděk zvedl ruce v obranném gestu.

    "Nic neříkej!" vykřikl. Rozhlédl se a tiše dodal: "Nevím, co jsi viděl, ale nikdy o tom nikomu neříkej. To nosí smůlu. Rozumíš?"

Chlapec se nadechoval k odpovědi, ale vysvobodil ho hluk od hotelu. K rozestavěné budově dorazilo několik nablýskaných aut, z nichž se začali rojit pánové, jejichž kravaty, saka a aktovky na pomezí zaprášeného staveniště a jezerního břehu vypadaly nepatřičně.

    "Dyť to není ani hrubá stavba!"

    "Nikdo jinej neměl podpisový právo!"

    "Ještě inženýr. A ten se zrovna tady utopil před tejdnem. Neni vám to divný?"

    "Myslíš, že to na nás sehráli?"

    "Ten je schopnej všeho, pamatuješ, jak tehdy..."

    Vítr lhostejně donášel útržky vět z jejich hloučku a věrně reprodukoval i zoufalství, které z nich čišelo.

    "Zřejmě to hoteliérovi patřilo jen na papíře, ve skutečnosti se tu možná točily úplně jiný peníze," poznamenal rybář. "Tihle v tom asi maj prachy a nevědí, co dál. Teď budou počítat, kolik tratí a jestli by přece jen nešlo něco zachránit. Mám takový pocit, že..." prudce se otočil k chlapci. "Něco se stane, viď? Nene, nic neříkej, to jsem řek já. Něco se stane, vím to."

    Oba se v náhlé předtuše otočili k jezeru. V přístavišti se houpal bílý kajutový člun se dvěma motory na zádi, jen velký prut chyběl. Z jeho paluby na molo podivně neobratně přelézala mátožná postava.

 

  

  - - -

    Byl to hoteliér - byl a zároveň nebyl, protože podoba sice téměř dokonale odpovídala, ale v jeho pohybech nebylo nic, co by připomínalo člověka. Ztěžka a mechanicky kráčel po cestě, jakoby se brodil hustým medem. Lidé na parkovišti ztuhli a nevěřícně na něj zírali. Došel až k nim, zastavil se a chvíli zápolil s rovnováhou. Někdo zděšeně vykřikl, ostatní ztuhli hrůzou. Skrz zavřená ústa mátohy se prodral nějaký zvuk. Většina přítomných věřila, že to bylo jediné slovo: "Zmizte!"

    Pak se hoteliér otočil a toporně zamířil zpět k vodě. Na krátký okamžik dostal chlapec možnost pohlédnout mu do obličeje. V moučně bílé nabobtnalé kůži žily jen oči - ale nebyly to oči člověka, neměly ani bělmo, ani duhovku, jen zornice. Zornice obrovské a černé jako noc, nebo spíš jako propasti vesmíru a  času. Chvíli hleděly na chlapce a on měl prchavý pocit, že tomu pohledu porozuměl. Pak se z nich ale náhle ztratil život a to, co ještě z hoteliéra zbývalo, dál pokračovalo v úporném pochodu ke břehu jezera. Ani na něm se mátoha nezastavila. Vstoupila do vody, udělala ještě několik kroků, pak se zhroutila a zmizela pod hladinou. O chvíli později vyplulo bílé sako - a to bylo všechno. "Sebevražda", ohodnotil později hoteliérův konec policejní protokol i úmrtní list.

    Zůstal po něm jen člun zakotvený u mola. Nikdo kromě chlapce neznal tajemství té lodi - Pequodu, který odvezl kapitána Achaba vstříc Moby Dickovi a současně i Bludného Holanďana, který se vrátil z druhého břehu, aby na tento nakrátko vyložil svůj děsivý náklad. Motory se ukázaly být beznadějně zarezlé už ten den, kdy se naposledy ukázal hoteliér. Ale ani po generálce se je nikdy nepodařilo nastartovat.

    A ještě něco po hoteliérovi zbylo: staveniště, které se mělo stát strojem na vyrábění peněz. Dědicové ho chtěli prodat, ale kvůli právním nejasnostem kolem smrti majitele to dlouho nešlo. Do ruiny se začala plížit příroda, aby jí nenápadně ubírala cenu vyjádřitelnou v bankovkách a vracela skutečnou hodnotu. Nakonec si stavbu přivlastnila definitivně.

  

   - - -

    Prázdniny skončily. Ještě malou svačinu, protože cesta bude dlouhá a pak už rodiče seděli v autě a tatínek zatroubil, aby se k nim chlapec taky přidal. Nechtělo se mu do města, cítil divný smutek, neklid, pocit jakési hrozící ztráty. Rychle ještě seběhl ke břehu, rozlomil housku a půlku hodil do vody. Chvíli se nedělo nic, pak začala trhaně poskakovat, jak jí zespoda postrkovalo množství malých rybích tlamek. Náhle se vzedmula  vlna, voda vysoko vystříkla a na hladině nezůstalo nic.

    Chlapce to uklidnilo. Snědl druhou půlku housky a věděl, že všechno bude dobré. Že se sem bude vracet, že jezero, čistá voda, ryby, břehy zarostlé trávou a lesem tu budou pořád i kdyby se všichni hoteliéři světa stavěli na hlavu. Lidé a jejich krátkozraké touhy pomíjejí, síly, které drží v rovnováze náš svět, jsou věčné.

    Spojenectví bylo zpečetěno.

 

  

Jan A. Novák

Fotografie: autor

 

   zveřejněno v Ikarii

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Free Joomla Templates: by JoomlaShack