Novákoviny

Přidávám další povídku, opět horor, takže pokud možno nečíst před spaním :-). 

Rány na dveře zesílily a při každé z nich se kolem závěsů odrolil kus omítky.
"Pojď se mnou, všechno napravíme!" chroptěl ten na druhé straně.
Vší silou se zády opřela o dveře, každý další úder ji zabolel hluboko v hrudi. A zámek povoloval. Podél rámu se otevřela úzká mezera, dovnitř skrz ní vklouzla hubená ruka, jen kost potažená nezdravě zelenavou kůží s hnědými stařeckými skvrnami a začala ohmatávat dveřní výplň. Brzy našla řetízek se závlačkou, poslední pojistku proti nezvaným hostům.
"Nikam nepůjdu, zůstaň kde jsi!" zavřeštěla z plných plic - a svým křikem se probudila. Ani se nemusela dívat na hodiny, věděla, že je půlnoc. Vždycky byla půlnoc, když přišel. S bušením srdce se podívala na polovinu postele vedle sebe, která byla už řadu let prázdná.
"Nikam nepůjdu," zašeptala. "Zůstaň kde jsi."
Vstala, šla po tmě do kuchyně pro sklenici vody a cestou přes přes předsíň se snažila nedívat na vchodové dveře. Věděla co tam uvidí: dole skrz mezeru u prahu prosvítal proužek světla z domovní chodby, na které občas nefungoval automatický vypínač osvětlení. Tak jako vždycky, i tentokrát se jí nepodařilo zahnat představu stínu dvou nohou ve světelném pruhu. Co by dělala, kdyby se tam objevil? Sama uprostřed noci se začínala propadat do kalného víru paniky. Zběsile porozsvěcela v bytě všechna světla, polkla několik tabletek, zapila vodou a vysíleně padla do křesla.
"Musím nechat tu mezeru utěsnit," pomyslela si. Vždycky si to pomyslela, než prášky zabraly, ale nikdy si na to nevzpomněla, když se v křesle po vysilujícím chemickém spánku ráno probouzela.
- -
Jejich manželství nestálo za nic. Děti neměli, zevšedněli si už po pár letech, nebylo o čem mluvit, kromě výčitek a vzájemného ponižování. Nedokázali být spolu, ale ani se opustit, protože každý z nich věděl, že kdyby zůstal sám se sebou, bylo by to ještě horší. S pravidelností přílivu přicházely velké hádky, když se opil, býval sprostý, nechutný a násilnický. Začala jím opovrhovat. Pak onemocněl.
Tušil, že je konec a nechtěl umírat v nemocnici. Starala se o něj se směsí soucitu a odporu, zatímco z chlapa, kterého se často i bála, se stával sténající uzlíček kostí potažených šedozelenou kůží s velkými stařeckými skvrnami.
Jednou, když se mu pokušela vpravit lék mezi rty podobné ústům mumií, jaké vídala v televizi, ji náhle uchopil za ruku a nečekaně pevně stiskl. Jeho oči už dlouho skoro vyhaslé, se vrátily z nicoty a upřeně se na ní zahleděly. Vyděsila se.
"Je mi to líto," zašeptal. Vysílilo ho to, chvíli těžce oddechoval, ale pak do něj odkudsi vtekla nečekaná síla. "Všechno je mi to moc líto. Měli jsme žít jinak. Chci to napravit."
"Jak?" hlesla. Tohle říkával někdy i dřív, obvykle, když byl hodně opilý. Vždycky na to zapomněl sotva dořekl a následoval další výbuch vzteku. Dnes už ne. Pokušela se vyprostit z jeho sevření, ale nešlo to.
"Tohle není konec," zachroptěl. "Vrátím se. Všechno napravíme..." Síla zase zmizela, oči se vyvrátily někam vzůru pod nadočnicové oblouky a překryla je pergamenově průsvitná víčka. Ještě té noci zemřel. Ona pak dlouho plakala, ale nevěděla jestli pro něj nebo pro sebe.
Když se po několika měsících smutek vytratil a samota začala být snesitelnější, zkoušela zase navázat na svůj dávný ztracený život před svatbou, ale už bylo pozdě. Nastaly dlouhé dny vyplněné nehezkými vzpomínkami, civěním z okna, televizními seriály, jídlem a spánkem. Spánkem, ve kterém se pro ni vracel on, opilý násilnický a zlý. Noci s děsivým světelným pruhem pod dveřmi.
- -
"To nebude jen tak, paninko," řekl údržbář a díval se na mezeru pod prahem, jako by to byla obzvlášť důmyslně zašifrovaná zpráva z jiné galaxie. "Mělo by se tam dát těsnění, ale takový už se dávno nedělá."
Věděla, co bude následovat, stárnoucí osamělá žena je snadný cíl. Manžel si s těmihle typy uměl poradit, nebo přinejhorším opravu udělal sám, ale nic z toho ona nedokázala.
"Kolik?" zeptala se tiše.
"To víte, budu shánět něco podobnýho, kdo ví, jestli to vůbec existuje, budu to muset nechat rozměřit, upravit... To něco stojí."
Řekl nehoráznou sumu, ona v duchu zasténala a spočítala kolik dní ještě zbývá, než pošťačka přinese důchod. Tuhle matematiku ovládala dokonale, protože ji provozovala často.
Opravář se vrátil za týden s pruhem nějaké gumy a tubou lepidla. Čekala, že to bude mít hned hotové, ale jemu bylo přece jen hloupé práci za tolik peněz odbýt deseti minutami, a tak kolem prahu čaroval celé dopoledne.
"Nechte to tři hodiny tuhnout, pak to bude držet jako skála, protože tohle lepidlo je super," řekl nakonec. "A taky pořádně drahý," dodal rychle.
Nacpal si svazek velkých bankovek do kapsy a rychle se vytratil. Napadlo jí, že třeba utíká před špatným svědomím; vždycky se snažila na každém najít něco dobrého.
"Proto jsem tak dopadla," pomyslela si hořce.
Těsnění opravdu drželo jak skála. Každou noc si užívala chůzi temnou předsíní a cítila se jak v pevnosti. Nešlo o sílu nijak zvlášť bytelných dveří, snad posledních v celém domě, které ho pamatovaly ještě jako novostavbu, šlo o magickou moc té štěrbiny; věřila, že bez světelného pruhu kolem prahu nad ní muž ztratil moc. A byl to dobrý pocit. Vlastně není zas tak stará. Proč by nemohla zase začít chodit mezi lidi, na výstavy, do divadel, cestovat, najít si přátele. Zase začít žít...
- -
Sedmé noci se světlo pod prahem zase objevilo. Za tmy si netroufala zjistit proč, a dokonce ani si vzít prášky na spaní. Jen seděla v křesle a štěrbinu úzkostně pozorovala. Teprve za svítání dveře otevřela. Do poslední chvíle doufala, že to super lepidlo prostě jen povolilo a těsnění bude ležet opodál - ale ne. Pruh gumy zmizel, jako by tu nikdy nebyl, chyběly i jakékoliv stopy po lepení. Přeběhl jí mráz po zádech.
Den nestál za nic, na noc si vzala ještě víc prášků než obvykle. Přesto se probudila a letmým pohledem na světélkující ciferník hodin zaznamenala půlnoc. Cestou pro sklenici vody s hrůzou pohlédla na světelnou štěrbinu, ale nekonal se žádný stín ani žádné rány.
"Přestaň blbnout," řekla sama sobě nahlas. "Od zítřka začneš zase žít."
V pruhu světla se náhle objevily dva stíny chodidel.
"Začneme spolu," ozval se za dveřmi hluboký hlas. "Půjdeš se mnou, všechno napravíme..."
Klíč zastrčený zevnitř zámku se sám od sebe dvakrát otočil, dveře se pootevřely, dovnitř vklouzla vychrtlá ruka potažená šedozelenou kůží a odháčkovala západku.

Jan A. Novák, Praha, leden 2020

You have no rights to post comments