Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Největší záhady Středomoří - ukázka z knihy

   Venku sice mrzne a zuří Vánoce, možná právě proto je ale dobrá doba pro myšlenky na teplejší kraje - a jejich záhady.  Jako inspirace nejen na dárek, ale třeba i na výběr letní dovolené může posloužit  následující ukázka z knihy Největší záhady Středomoří: 

...nadzemní chrámy na ostrově Malta ale mají i svůj podzemní protějšek: Hypogeum. Podle jedněch gigantický podzemní chrám, podle druhých rituální pohřebiště, podle třetích cosi jako protiatomový kryt postavený v dávné minulosti proti neznámému nebezpečí hrozícímu z oblohy. Tím vším má být pět až šest tisíciletí starý objekt, který neznámá kultura vytesala do skal Malty.

   K objevu záhadného podzemního komplexu došlo na počátku 20. století. Povrch Malty je omezený, zatímco její populace v posledních stoletích rychle rostla. Už delší dobu proto hlavní město La Valetta postupně splývá se svými předměstími. Když roku 1902 dosáhla urbanizace až k předměstí zvanému Paola, probořila se skupina stavebních dělníků prokopávajících skálu do neznámé podzemní dutiny. Brzy se ukázalo, že nejde o přírodní jeskyni, ale o objekt vybudovaný lidmi. Rozlehlá soustavu vzájemně propojených chodeb ústila do velké kopulovité prostory uspořádané ze soustředných kruhových galerií.

   Majitel pozemku nález zprvu zatajil a stavební práce dál pokračovaly. Archeologové se sem dostali až o několik let později, kdy už byl podzemní objekt značně zdevastován. První seriózní výzkum provedl v letech 1905 až 1911 Themistocles Zammit. Ten v té době prováděl rovněž vykopávky na dalších maltských lokalitách, tentokrát nadzemních. Brzy zjistil, že má před sebou dosud neznámou vyspělou civilizaci, o níž dosud vědci neměli ani tušení.

   Záhadný podzemní komplex dostal jméno Hypogeum. Jde o několik desítek jeskyní, z menší části přírodního původu, z větší části však vytvořený uměle. V jeho chodbách, které neznámí stavitelé natřeli rudou barvou, bylo nalezeno mnoho obrovské množství lidských kostí. Později bylo jejich stáří pomocí radiokarbonové metody určeno na 5000 až 5500 let. Vědci odhadují, že jde o pozůstatky nejméně 6000 lidí. Brzy proto převládla domněnka, že šlo o jakési gigantické pohřebiště. Na první pohled logická hypotéza však má i několik trhlin.

   Už Themistocles Zammit rozpoznal, že ve slohu podzemního Hypogea a nadzemních staveb této civilizace je prakticky shoda. Zejména k blízkému megalitickému chrámu v Tarxienu tvoří podzemní komplex protipól - jeho hlavní kopulovitá část představuje cosi jako negativ nadzemního chrámu vytesaný v podzemí do kompaktní skály.

 

obr: Hypogeum. Foto: Jan A. Novák

 

 

 

Někteří badatelé proto soudí, že zatímco nadzemní chrámy sloužily pro komunikaci s běžnými božstvy, Hypogeum bylo cosi jako brána, jíž se zemřelí vraceli zpět do lůna Matky Země. Utvrzuje je v tom torzo mimořádně kypré ležící ženy nalezené v podzemním komplexu, zatímco v některých nadzemních chrámech byly stejné sochy ve stojící poloze.

   Ležící otylá bohyně však nabízí i další výklady. Podle některých archeologů byly ženy s těmito tělesnými mírami uctívány během doby kamenné jako kněžky kultu hojnosti - u stále hladovějících lidí prý vzbuzovali okázale dobře živení jedinci zcela odlišné pocity než u dnešní populace. "Spící Matka Země" pak ve skutečnosti byla jednou z kněžek tohoto kultu, která v podzemním chrámu věštila v hypnotickém spánku nebo pod vlivem drog. Tato praxe je známá z klasických antických civilizací, které však přišly až o několik tisíciletí později a bez jakékoliv návaznosti na maltskou kulturu. Je také otázka, zda byli obyvatelé ostrova skutečně stále hladoví, když si mohli dovolit věnovat tolik energie na výstavbu gigantických objektů.

   Hypotéze podzemního pohřebiště odporují i jiné indicie. V Hypogeu bylo mimo jiné nalezeno také velké množství zvířecích kostí a především studna. Zvířata sice mohla sloužit jako oběti, sotva však lze vysvětlit, k čemu mrtví potřebovali vodu. Proto nechybí ani hypotézy tvrdící, že původně byl tento komplex vytvořen jako úkryt pro živé a pohřbívat se do něj začalo až druhotně.

Populární Erich von Däniken se například domnívá, že budování takových staveb (nejen na Maltě, ale i jinde po celém světě) bylo důsledkem šoku následujícím po kontaktu s mimozemskými návštěvníky. Poukazuje v této souvislosti na výskyt podivných kolejí vytesaných na mnoha místech do skal ostrova, jejichž původ ani smysl se dosud nepodařilo objasnit. Stejně tak ale zatím nikdo nedokázal jejich souvislost s dobou budovatelů chrámů.

   Jisté je jen to, že maltská civilizace po několika staletích svého trvání zanikla stejně záhadně, jako se předtím objevila. A mrtví z Hypogea tajemství jejího vzniku, původu jejích znalostí, smyslu gigantických staveb i odchodu ze scény dějin už nejspíš neprozradí.

    Nezodpovězené otázky

   Tajemstvím zůstává i účel ostatních megalitických chrámů na Maltě. Jakým bohům byly tyto stavby zasvěceny a jaké obřady se uvnitř odehrávaly? Dokonce i označení "chrám" je spíše jen dohoda moderních archeologů, než dokázaná realita. V žádné (s výjimkou postranních prostor podzemního Hypogea) se nenašly hrobky. V několika objektech zato byly (stejně jako v Hypogeu) sochy i sošky žen, které se svými proporcemi značně vymykají současným představám o ideální modelce - mnohem blíže mají k Věstonické Venuši. Od dob moravských lovců mamutů sice dělí maltské stavitele nejspíš desítky tisíc let, přesto nelze vyloučit, že jde o stejný kult. Bylo by to "nejtrvanlivější" náboženství na světě: mezi Věstonickou Venuší a maltskou obézní bohyní leží přibližně 14 tisíc let, zatímco nejstarší náboženství současnosti, jímž je judaismus, trvá necelé čtyři tisíce let. Kult, jehož ústřední postavou byla ona dobře živená paní se může pochlubit také překvapující územní rozšířeností - nálezy Venuší pocházejí z celé Evropy.

   Podporuje to domněnku, že v té době na našem kontinentě existovala do značné míry jednotná civilizace, v níž probíhala nejen obchodní i kulturní výměna na velké vzdálenosti.

 

obr: Detail architektury Hypogea. Foto: Jan A. Novák

 

 

 

   Oficiální archeologie však tuto myšlenku připouští jen nerada - podle stále přetrvávajících učebnicových dogmat se lidstvo vyvíjelo lineárně od nekulturních barbarů po dnešního člověka, takže v době kamenné nemůže být po něčem takovém ani památky. A když, tak jde pouze o nahodilosti, jimž není třeba věnovat pozornost.

   Protože však nejsme kabinetní vědci a naše existence tedy nezáleží na přikyvování či nesouhlasném mručení váženějších učených kolegů a jejich orgánů vědecké cenzury, může popustit svou fantazii ještě svobodněji: maltská tlustá bohyně nás přes své stejně kypré kolegyně z jiných míst spojuje také s časy, do nichž Platón klade Atlantidu, s érou magdalenienu, kdy kultura doby kamenné prožívala svůj nejvyšší vrchol a s časy neolitické revoluce, kdy lidstvo učinilo jeden ze svých největších civilizačních skoků. A přes maltské kameníky zase vede cesta dál po proudu času - k dalším megalitickým stavbám po celé Evropě i jinde a možná až k fascinující kultuře starého Egypta...

 

Jan A. Novák: Největší záhady Středomoří, XYZ, Praha 2009, 293 str, fotografie, kresby, mapy

 

You have no rights to post comments

Ze stejného soudku

 
Free Joomla Templates: from JoomlaShack