Novákoviny

Psi se stali neodd?litelnou sou?ástí lidských d?jin: vyplouvali s námo?níky na objevitelské výpravy, pomáhali osidlovat Aljašku a objevovat póly, razili lidem cestu do vesmíru - p?edevším ale zp?íjem?ují každodenní život. Kdy, kde, jak a pro? se k ?lov?ku p?idali, však stále není p?íliš jasné.   

Nejnov?jší hypotéza tvrdí, že se tak stalo ve východní Asii - a ze strany psa to z?ejm? nebylo dobrovolné, protože sloužil jako potrava. Made in China tak nejspíš nejsou jen výrobky na asijských tržištích a nekvalitní elektronika. Alespo? podle švédského biologa Petera Savolainena z Královského technologického institutu ve Stockholmu.

 "Poprvé máme přesnější obraz toho, odkud psi pocházejí, kdy se k lidem přidali a jak velký počet vlků na počátku tohoto procesu byl," oznámil Savolainen. Tvrdí, že společně se svými kolegy udělal řadu zásadních objevů týkajících se vzniku druhu Canis familiaris, tvora, který je věrným druhem člověka už od doby kamenné.

Celý život mládětem

Ještě poměrně nedávno se vedly spory i o to, jestli pes povstal z vlka, kojota nebo šakala. Ti všichni jsou jeho blízkými příbuznými a společně patří do jednoho rodu Canis, který se na naší planetě objevil před přibližně 10 miliony let v Severní Americe. Teprve v 90. letech se archeologům podařilo na Blízkém východě vykopat 10 až 11 tisíc let staré kostry psů, u nichž analýza mitochondriální DNA jednoznačně prokázala, že jejich předky byli vlci.

Ve stejné části světa a ve stejné době se zrodilo také zemědělství, vznikla první stálá sídliště městského typu a první chrámy. Vypadalo to tedy, že domestikace vlka byla součást tohoto procesu; děje, kterému se říká neolitická revoluce. Nešlo o nic menšího, než o přechod člověka od lovu a toulavé existence k usedlému zemědělci.

Už tyto studie porovnávající DNA vlka a psa ale přinesly záhady. Ukázaly, že genetické rozdíly mezi oběma druhy jsou podstatně větší, než by odpovídalo pouhým 10 tisícům let odděleného vývoje; jejich biologická "vzdálenost" odpovídá nejméně 100 tisícům roků. Nejpravděpodobnější vysvětlení říká, že člověk šlechtil psa cíleně a velmi intenzívně, takže přírodě vydatně pomáhal. Přesto ale nešlo vyloučit, že pes je o dost starší, než oněch maximálně 12 tisíc let.

Rozdílů mezi dnešním psem a vlkem je mnoho, ale ten nejvýznamnější se jmenuje neotenie. Jde o jev, kdy i dospělý jedinec schopný rozmnožování vykazuje znaky mláděte. Lidé u psů oceňovali přítulnost, hravost a důvěřivost, takže pro další chov vybírali ty, kteří se tak projevovali nejvíc. Výsledkem je "věčné mládě" - a není přitom bez zajímavosti, že neotenie se projevuje i u lidského druhu. Jak mnoha anatomickými rysy (poměr velikosti hlavy k tělu, poměr výšky čela ke zbytku obličeje, plochý obličej s malým nosem), tak celoživotní zvídavostí a schopností učení.

 Pes jako živá konzerva?

Poměrně pozdní původ psa a vznik tohoto druhu v oblasti Blízkého východu se nezdál být pravděpodobný také Peteru Savolainenovi a jeho kolegům ze Stockholmského technologického institutu. Domnívali se, že historie nejlepšího přítele člověka musí být přece jen o poznání starší a jeho kořeny leží dál na východ. Švédští vědci se proto spojili s biology z Kunmingského zoologického institutu v Číně a získali celou řadu důkazů o tom, že "bod nula" psího druhu leží na časové přímce leží před 15 až 16 tisíci lety. Podle jejich názoru bylo místem psa povodí řeky Jang-tze v Číně.

Savolainen to vyčetl z vzorků mitochondriální DNA získaných od více než šesti stovek psů po celém světě a jejich porovnáním s genetickým materiálem čínských psů a několika desítek vlků. Ve východní Asii byla genetická variabilita psí mitochondriální DNA největší, naproti tomu v ostatních částech světa (včetně Evropy a Blízkého východu) byla poměrně nízká. To naznačovalo, že v této oblasti se druh vyskytoval nejdéle.

Další věc, v níž neměli vědci zabývající se minulosti psa jasno, byl důvod, proč začali žít s člověkem. Existovaly čtyři hlavní hypotézy. Podle první si lidé brali osiřelá mláďata vlků pro radost a z nejnadějnějších párů vychovávali další generace. Druhá hypotéza naznačuje, že vše je obráceně: pes si ochočil člověka. Zastánci tohoto názoru věří, že někteří vlci se naučili žít v blízkosti lidských tlup, dojídat zbytky lidských hostin a získat si důvěru lidí. Podle třetího názoru byl pes původně využíván jako tažné zvíře - dlouho před koněm nebo oslem. Čtvrtá hypotéza tvrdí, že byl jedním z prvních uměle chovaných jatečních zvířat. Peter Savolainen se domnívá, že už zná odpověď i na tuto otázku.

Analýza mitochondriální DNA provedená švédsko-čínským týmem totiž naznačuje, že pes vznikl z vlka na jednom místě, ale z velkého množství vlčích jedinců. Byli tedy patrně chováni jako užitková zvířata.

"Na rozdíl od svých evropských potomků první psi zřejmě končili v žaludcích svých pánů," říká k tomu Peter Savolainen. Nebyla by to ostatně jen asijská specialita. Podobně zacházel se svými tažnými psy i slavný norský polárník Roald Amundsen.

 Evropský původ zůstává ve hře

Peter Savolainen zveřejnil výsledky svého výzkumu v zářijovém vydání odborného časopisu Molecular Biology and Evolution, mnozí jeho kolegové s ním ale nesouhlasí. Biologové Adam Boyko a Carlos Bustamante z Cornell University ve stejné době provedli podobný výzkum v několika státech Afriky. Získali vzorky genetického materiálu od přibližně tří stovek psů z venkovských oblastí Egypta, Namibie, Ugandy a prověřili je podobnými metodami jako Savolainenův tým DNA východoasijských psů. Zjistili při tom, že genetická diversita je tu prakticky stejná.

"Nechceme tím dokázat, že pes pochází z Afriky," vysvětluje k tomu Carlos Bustamante. "Ani nemůže, protože o jeho původu z vlka panuje mezi biology shoda - a v Africe se vlk nevyskytoval. Zdá se ale, že Savolainenovy důkazy pro východoasijský původ psa nejsou dostatečné. Uznáváme, že udělal velký kus práce, ale důkaz o vzniku psa na jednom místě a v jednom čase to není. Stále zůstává ve hře možnost, že pes vznikl na několika místech."

Savolainena kritizuje i španělský biolog Carles Vila z z Biologické stanice v Sevile: "Vše nasvědčuje tomu, že pes je mnohem starší, nejméně 20 tisíc let. Přibližně tak staré jsou i nálezy psích fosilií z Evropy.“

„Myslím, že hypotéz o době a způsobu vzniku psa ještě uslyšíme mnoho,“ dodává Charles Vila.

Příloha:

Co je to mitochondriální DNA

Skoro každý tedy ví, že dědičnost mají na svědomí spirálovité molekuly kyseliny deoxyribonukleové (DNA) uložené v jádře každé buňky. Jenže to není tak docela pravda. Svou DNA totiž mají i některé další části buňky - tzv. buněčné organely. Patří mezi ně především mitochondrie, které jsou zodpovědné za látkovou výměnu buňky. Jedná se o tzv. mitochiondriální DNA (mDNA), která se na rozdíl od DNA v jádře dědí výhradně v mateřské linii. To lze využít právě pro studium původu různých živočišných druhů.

You have no rights to post comments