Novákoviny

   Darwinovo tvrzení, že vývoj života proběhl samovolně a netrval biblických 6 dní, bylo největším kulturním šokem 19. století. Autor evoluční teorie se okamžitě stal terčem ostrých útoků a dramatických obvinění.

    Když Charles Darwin roku 1859 vydal své revoluční dílo O původu druhů přirozeným výběrem, cítila se ohrožená především fundamentalistická část duchovních. Odhalení mechanismu evoluce totiž vlastně z přírody zdánlivě vyloučilo Boha: Darwin ukázal nejen to, že příroda není neměnná, ale dokonce zpochybnil i sám akt Stvoření. Útok, který ze strany některých církevních činitelů vzápětí následoval, ho přesto zaskočil.

    "V době vydání Původu mu bylo právě 50 let," píše vědecký popularizátor Hal Hellman ve své knize Velké spory na poli vědy. "V té době se změnil z činorodého mladého objevitele v samotářského neduživého člověka, který se nejraději zdržuje doma. Ačkoliv jeho myšlenky o evoluci byly považovány za urážlivé, on sám byl až nepřirozeně plachý."

   Jenže respektovaný a uznávaný oxfordský biskup Samuel Wiberforce se chystal na zasedání Britské společnosti pro pokrok vědy novou teorii veřejně rozmetat na kusy. Darwin by proti němu neměl nejmenší šanci, navíc ani nehodlal vyměnit klid domova za kotel plný vášní. Naštěstí teorie evoluce právě v této kritické chvíli získala svého advokáta v uznávaném biologovi Thomasi Henrymu Huxleyovi.

     Konkurenční výhoda

   Když měla loď HMS Beagle pro britskou Admiralitu zmapovat pobřeží Jižní Ameriky a Austrálie, kteréhosi vysokého důstojníka napadlo využít cesty i pro čistou vědu: v posádce měl být přírodovědec, který by zaznamenával zoologické a botanické poznatky. Muž, na kterého padl výběr, z výpravy udělal jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách biologie.

   Beagle opustila Plymouth 27. prosince 1831, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že Darwin vynikne nad šedý průměr. Narodil se 12. února 1809, záhy ztratil matku a ve škole příliš neoslnil. Jeho pokus o studium medicíny se nezdařil a nakonec se uchytil na teologii. Spíše než o Boha přitom šlo o dostatek času na jeho jediného koníčka, jímž byla příroda: co může být pro amatérského badatele lepší než klidná venkovská fara.

obr: HMS Beagle na cestě kolem světa 

  Cesta na palubu Beagle byla nápadným vybočením z Darwinovy usedlé životní dráhy. Někteří jeho životopisci naznačují, že výběr tuctového amatérského přírodopisce by nebyl možný bez pořádné protekce; jeho děd Erasmus byl velmi váženým vědcem. Jenže mladý Darwin cestu zúročil jako nikdo jiný. V době, kdy se biologie provozovala převážně od psacích stolů, spatřil skutečný svět tropů - a brzy se před ním začaly rýsovat mechanismy, které vedly k jeho udivující rozmanitosti.

   Rozhodující etapou cesty se stala návštěva Galapážského souostroví. Bylo zjevně osídleno potomky několika málo živočichů, kteří překonali oceán, přesto na každém ostrově vypadali zcela odlišně. Týkalo se to želv, pěnic a dalších druhů, což nemohla být náhoda. Právě tady si Darwin poprvé uvědomil, jak k tomu mohlo dojít. Protože se (zjednodušeně řečeno) rodí víc jedinců, než může přežít, a protože se mezi nimi spontánně vyskytují nejrůznější odchylky, přežijí ti, jejichž odchylka jim dává konkurenční výhodu oproti ostatním. Ti také jako jediní mají potomstvo, které výhodnou odchylku zdědí.

   Po návratu 2. října 1836 se Darwin oženil se se svou sestřenicí, odstěhoval na venkov a zpracovával výsledky cesty. "O svém dalším životě nemám co psát, s výjimkou toho, že mi vyšly různé knihy, uvedl později." Jenže jednou z těch knih bylo dílo, které způsobilo revoluci: The Origin of Species by Means of Natural Selections.

obr: Charles Darwin v době výpravy na Beagle 

   Darwinův buldok

   To, že rostlinné a živočišné druhy nevznikly jaksi instantně jednorázovým zázrakem, ale postupným vývojem, se odvážili tvrdit někteří přírodovědci už před Darwinem. K těm známějším patřil například Jean-Baptiste Lamarck nebo Darwinův děd Erasmus. Žádný z nich ale nedokázal vysvětlit, jak by to mohlo fungovat bez Božího zásahu. Vzdělaní a v diskusích zkušení teologové je proto snadno poráželi na lopatky.

   Charles Darwin se ale dopustil mnohem většího zločinu, než pouhého nevěrohodného tvrzení o samovolném vzniku a vývoji živých organismů. Na rozdíl od svých předchůdců dokázal přesvědčivě vysvětlit mechanismus tohoto vývoje. Ze směšného blábolu udělal pravděpodobnou, a tedy nebezpečnou teorii - a to se neodpouští. Nepochybně to tušil, protože Původ po dokončení nejdříve uložil do trezoru s poznámkou, že smí vyjít až po jeho smrti. Když však hrozilo, že se objeví konkurence, rozmyslel si. Tak rozpoutal bouři; proti své vůli, protože nikdy nepřestal být věřící. Až do konce svého života oprávněně soudil, že jeho evoluční teorie nejde proti křesťanství.

   Jenže biskup Wilberforce patřil ke kreacionistům - tedy k těm, kteří knihu Genesis neberou jako podobenství, ale jako doslovný popis toho, jak Bůh stvořil svět i všechno živé za jediný pracovní týden. A co hůř, Wilberforce byl i zkušený řečník a i když neměl přírodovědecké znalosti, dokázal si opatřit zasvěcené poradce. V Huxleyovi ale přesto nalezl rovnocenného soupeře.

   Thomas Henry Huxley se narodil roku 1825. I navzdory finančním problémům vystudoval medicínu a přírodní vědy, a podobně jako Darwin zahájil přírodovědeckou kariéru na moři: byl lékařem na lodi HMS Rattlesnake zkoumající jižní polokouli. Darwinova teorie ho nadchla - a pustil se do její obhajoby s vervou, která mu vysloužila přezdívku Darwinův buldok.

obr: Thomas Henry Huxley - "Darwinův buldok" 

   Vítězná remíza

   Na počátku sporu se zdálo, že evoluční teorie bude převálcována, tím spíš, že veřejnost myšlenku vývoje druhů naprosto odmítala. Kreacionisté chytře vypustili pomluvu, že podle Darwina člověk vznikl z opice - přestože ve skutečnosti se této otázce v Původu raději obezřetně úplně vyhnul a později (správně) konstatoval, že člověk a opice mají společné předky. Pro většinu lidí ovšem představa příbuzenství s "ošklivými" zvířaty byla zcela nepřeijatelná.

   Sledovat spletité dějiny dlouhé války mezi darwinisty a kreacionisty je na tomto omezeném prostoru nemožné, důležité ale je, že Huxley obratným manévrováním a trpělivým snášením věcných argumentů dokázal uhrát alespoň remízu. Knihu Původ druhů se právě díky jemu nepodařilo hned po vytištění smést ze stolu jako diletantský nesmysl, spor ji navíc udělal reklamu.   

   Po rozpačitém prvním vydání rychle následovalo druhé - a pak v rychlém sledu mnoho dalších.

"Původ druhů samozřejmě musel stát na svých vlastních přednostech, nikoliv na Huxleyových řečnických schopnostech, " píše Hal Hellman "Naštěstí je Darwinova kniha skutečně mistrovským dílem."

   To si postupně uvědomovali i její stále četnější čtenáři. Vítězství se postupně začalo převažovat na Darwinovu stranu. Nebýt ale Huxleye, patrně by tento proces trval mnohem déle, nebo by dokonce musel počkat až na nějakého nového Darwina.

     Boj o Darwina neskončil

   Přesto to kreacionisté nikdy nevzdali - dokonce ani v "osvíceném" 20. století. K vůbec největšímu souboji o Darwina paradoxně došlo až v jeho 20. letech, kdy se jim v několika amerických státech podařilo zakázat výuku evoluční teorie na středních školách. Bitva vyvrcholila soudním procesem s učitelem Johnem T. Scopesem, který zákaz porušil. Do dějin vědy i tmářství tato událost připomínající středověk vešla jako opičí proces. Scopes (a Darwin) sice vyhráli, ale tentokrát opravdu jen díky vynikajícímu advokátovi Clarenci Darrowovi.

   Bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Kreacionistům krátce na to do karet přihrálo i to, že Darwina si k svému obrazu upravily nejodpornější totalitní režimy 20. století. Adolf Hitler aplikoval myšlenku přírodního výběru na lidskou společnost a komunisté zase svůj "vědecký světový názor" dokládali mimo jiné i "ateistickým darwinismem". Oba systémy pak za sebou zanechaly tolik mrtvol, že pro kreacionisty nebylo problém říci: "Podívejte k čemu to vede..."

   Dnes kreacionisté opět sílí: nejrůznější fundamentalistické církve a skupiny v USA bojují za to, aby bylo stvoření podle knihy Genesis povinně vyučováno přinejmenším jako vědecká alternativa k evoluční teorii, nezřídka ale požadují i zákaz výuky darwinismu. Nejsou ale jen v USA. "Já z opice nepocházím, " prohlásil nedávno docela vážně poradce Václava Klause Petr Hájek.

I dnes tedy platí slova, která před 80 lety řekl Clarence Darrow v obhajovací řeči za Johna Scopese: "Pochodujeme do 16. století, kdy náboženští fanatikové zapálili otepi, aby upálili muže, kteří se odvážili vnést inteligenci do lidských myslí..."

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments