Novákoviny

Freediving je sport, při kterém se lidé snaží napodobit kytovce - chtějí se tak jako oni bez dýchacího přístroje potápět do stametrových hloubek a vydržet pod vodou dlouhé minuty. Daří se jim to: současný světový rekordman Herbert Nitsch dosáhl hloubky 214 metrů, zatímco Tom Sietas zůstal pod vodou bez dechu okolo deseti minut. Ani delfín by se nemusel stydět, nutno ovšem podotknout, že lidé to zatím nedokáží najednou. I tak ale jde o neuvěřitelné výkony.

 

 

Freediving je sice sport, za kterým asi tisícové davy fanoušků nikdy nepotáhnou - rázem se však stane mnohem zajímavější, když přijedeme k moři. Potápění s přístrojem je náročné finančně, i časově a na mnoha pobřežích je přísně regulované. Po všem tom úsilí člověk stráví pod hladinou asi hodinu denně a to ještě obvykle jen na místě, kam ho dovezli zaměstnanci místního potápěčského centra.

Naproti tomu při snorchelingu (což je vlastně rekreační forma freedivingu) můžete být pod hladinou celý den - zadarmo, bez razítek a volní jako ptáci. Tedy, pardon: jako ryby. Nebrání vám v tom ani skutečnost, že nemáte žábry: podle některých vědců má člověk k životu ve vodě mnohem lepší předpoklady, než by se mohlo na první pohled zdát. Rekordy freediverů jsou toho nejlepším důkazem: dosáhli několikanásobně větší hloubky, než je možné se bezpečně potopit s dýchacím přístrojem používajícím stlačený vzduch.

Přitom ani výkon Toma Sietase nepředstavuje maximum. Absolutní vědecky zdokumentovaný rekord ve výdrži bez dechu drží David Blaine výkonem neuvěřitelných 17 minut a 4 vteřiny. Podařilo se mu to však po předchozím intenzívním dýchání čistého kyslíku. Také výkony v kategorii "statická apnoe" - tedy bez pohybu těsně pod hladinou - nejsou tak úplně košer. Sice se blíží výdrži delfínů, tuleňů nebo lachtanů, jenže ti přitom musí navíc lovit, tedy podávat fyzický výkon.

Lepší informaci o skutečných schopnostech člověka dává doba ponoru při pokusech o hloubkové rekordy. A tady už to začíná být opravdu zajímavé: časy ponoru se i při fyzické námaze srovnatelné s pronásledováním ryb u nejlepších jedinců pohybují okolo čtyř minut. Homo sapiens je tedy mnohem lepší než lední medvěd, který je přitom na rybolovu existenčně závislý.

 

Návrat k podstatě

"Po týdenním tréninku v Dahabu jsem vydržel ve vodě bez pohybu (tzv. statická apnoe) 4 minuty a 20 vteřin," vypráví pražský doktor veterinární medicíny Zdeněk Sýkora. "Při hloubkových ponorech jsem dosáhl 30 metrů - ale to už bylo na doraz. Ten týden představoval skvělý relax, při němž jsem skoro zapomněl na práci. Soustředil jsem se jen na probuzení svých utajených potápěčských reflexů."

obr: Člověk je nečekaně dobře vybaven i pro potápění bez dýchacího přístroje

Foto: Jan A. Novák

 

 

Doktor Sýkora není závodník ve freedivingu. Kdysi sice absolvoval výcvik v potápění s dýchacím přístrojem, od té doby už ale uplynulo pár desítek let, během nichž se pod vodu dostal jen občas o dovolené - a to ještě zdaleka ne vždy. Také jeho trénink v egyptském Dahabu nebyl žádným výcvikovým táborem vrcholových sportovců, ale jen prázdninovým kursem pro amatérské zájemce. Jeho obsahem jsou (mimo jiné) dechová cvičení, mentální příprava, relaxační techniky, speciální metody vyrovnávání tlaku v tělních dutinách a samozřejmě ponory.

Přesto po této relativně krátké přípravě dokázal věci, které by počátkem 50. příliš nezaostávaly za světovými rekordy. A především za limity, o nichž tehdy vědci věřili, že jsou pro suchozemský druh Homo sapiens jednou pro vždy dané a nepřekročitelné.

"Při dalším zanořování již hrudník nelze víc stlačit a v plicích nastává podtlak, krevní plazma je vtlačována do prostorů plicních sklípků a vzniká nebezpečný otok plic. Tato limitní hloubka se u běžného potápěče nachází mezi 30 a 40 metry," přibližuje povahu těchto hranic a lékařské názory z poloviny minulého století RNDr. Luděk Sefc ve specializovaném potápěčském časopisu Buddy.

Jsou tu ostatně i další omezení. Například lidský mozek vyžaduje neustálé zásobování velkým množstvím kyslíku. Pokud dodávka životadárného plynu prostřednictvím krve ustane, dochází k bezvědomí a nevratným změnám už po 4 až 5 minutách.

Jenže už v 60. letech začalo soupeření mezi legendami freedivingu Enzo Majorcou z Itálie a Francouzem Jacquesem Mayolem. Mystická hranice sto metrů padla roku 1976 a ani to zdaleka nebyl konec. Od té doby se vystřídaly další dvě generace freediverů a hloubka i výdrž se dál plynule posouvá. Nic nenasvědčuje tomu, že by byla na obzoru nějaká fyziologická hranice.

Oficiální věda s pokusy, při nichž šlo často o život, dlouho nechtěla nic mít. Výkony, které několikrát překonaly limity považované medicínou za definitivní ale nešlo ignorovat. Navíc tu byly i některé fyziologické podivnosti. Tak se objevily vzrušující hypotézy, které míří k samotným kořenům lidského rodu: názory, podle nichž dlouho hledaný chybějící článek vývoje člověka žil ve vodě. Někteří potápěči proto soudí, že freediving není nic jiného než cesta zpátky, návrat k podstatě.

 

Vyšli jsme z moře?

V přírodě není nic samoúčelné - leda, že by šlo o pozůstatek něčeho, co mělo svůj smysl během ranějších fází vývoje. Lidský druh se může pochlubit celou galerií takových reliktů. Podivné je, kolik z nich by se hodilo spíše pro vodního živočicha než pro opici, která se měla vyvinout ve vyprahlé východoafrické savaně.

 

obr: Lidské mládě je vybaveno reflexy, díky nimž se po narození neutopí, ale okamžitě začne plavat. Ve vodě se cítí jako v přirozeném živlu. Proč a jak evoluce člověka těmito schopnostmi vybavila?

 

 

Tak například je všeobecně známo, že novorozené dítě se neutopí; okamžitě zadrží dech a začne plavat. Teprve v pozdějším věku tuto zdánlivě zbytečnou schopnost ztrácí. Ale přinejmenším stejně podivné je, že při prostém zadržení dechu se reflexivně sníží tepová frekvence i u netrénovaného člověka asi o 5 až 7 procent, cvičením však můžeme dosáhnout snížení i o 15 procent. Tak se ušetří energie a kyslík v krvi, takže se prodlouží doba pobytu pod vodou bez dýchání.

Díky podobnému mechanismu se životu ve vodě přizpůsobili i ploutvonožci a kytovci. Stejnou schopností disponují také vodní ptáci, většina suchozemských tvorů ji ale nemá. K čemu ji potřebuje člověk?

A tím výčet zdaleka nekončí. Když ponoříte obličej do vody, sníží se vám tepová frekvence až o 20 procent. Opět opatření směřující k úspoře kyslíku a energie. Stejně neobvyklá je mezi suchozemskými živočichy naše schopnost řídit dýchání vědomím: zadržet dech, nebo naopak zrychleně dýchat.

obr: Odvážnější zastánci teorie vodní opice tvrdí, že tato stvoření dala vznik i pověstem o vodních pannách, sirénách, vodních lidech a dalších bájných bytostech

 

 

Někteří biologové vidí přizpůsobení vodnímu živlu i v tom, že máme poměrně malá ústa s vlhkými rty, takže je lze snadno vodotěsně uzavřít. Význam by mohl mít také neobvyklý tvar našeho nosu, který není plochý jako u většiny zvířat a jehož otvory směřují dolů. Sice ho nemůžeme uzavřít tak jako kytovci a ploutvonožci, přesto do něj voda vnikne mnohem obtížněji.

Podobných zvláštností už byla nalezena celá řada, byť ne všechny musejí nutně souviset s vodou. Někdy mezi ně bývá například řazen i sex tváří v tvář, který je jinak z přírody znám u delfínů...

Tak se objevila teorie známá pod označením vodní opice (aquatic ape hypothesis - AAH). Vychází z toho, že ideální výbavou pro prostředí otevřené východoafrické savany, kde byly nalezeny pozůstatky nejstarších hominidů, je rychlost, bystré smysly a kvalitní srst. Tak vypadají všichni tvorové, kteří tam žijí dnes. Jen hominidé v linii našich předků reprezentovali přesný opak. Museli sem tedy přijít z úplně jiných podmínek.

Zastánci teorie vodní opice tvrdí, že předkové východoafrických hominidů přišli od moře. Někdy před pěti až sedmi miliony let žili na jeho břehu a do značné míry se tím podepsali na naší současné podobě. Při sběru potravy na mělčinách se naučili vzpřímené chůzi nadlehčováni vodou, podobně jako je podepíráno batole při svých pokusech o první kroky. Z jejich těla zmizelo ochlupení, které snadno nasávalo vodu a usazovala se v něm sůl. Pouze na temeni hlavy zůstalo trochu srsti jako ochrana před slunečním žárem. Další památkou na ty časy může být snadné ukládání tuku, jehož podkožní vrstvy sloužily jako tepelná izolace a nahrazovaly tak dnešní neoprenové obleky.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Víc o teorii vodní opice i dalších záhadách spojených s vodním živlem najdete v knize Tajemství mořských hlubin, kterou vydalo nakladatelství XYZ 

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

"Vodní opice" samozřejmě jenom nechodily - zvládly plavání i potápění a podobně jako celá řada tvorů žijících na pomezí souše a vody se tomuto způsobu života všestranně přizpůsobili. Pronikání do nového prostředí kladlo velké nároky na intelekt a ze zvířat se pozvolna stávali skuteční předchůdci pozdějších lidí. Rozvoj mozku podporovala i potrava skládající se převážně z ryb a dalších darů moře.

 

Člověk na rozcestí

Někteří dřívější příznivci teorie vodní opice se dokonce domnívali, že právě život ve vodě oddělil vývojovou linii našich předků od ostatních primátů. K tomu došlo před přibližně 5 až 6 miliony let. V poslední době však převládá názor, že tato fáze se odehrála později, možná před 2,5 miliony let. Zatímco jedni věří, že vodní hominidé žili ve slané vodě, podle jiných vědců obývali řeky a jezera.

obr: Teorii vodní opice zpopularizovala welšská spisovatelka Elaine Morgan

 

 

 

Ať už mají pravdu jedni nebo druzí, v každém případě by to znamenalo, že předkové lidí se ve svém vývoji dostal až do fáze, kterou museli nezbytně projít všichni tvorové, kteří se ze souše vraceli zpět do oceánu. I kytovci, ploutvonožci a vodní plazi se nějaký čas živili v pobřežních mělčinách. Teprve po nezbytných adaptacích na vodní živel se pustili dál.

Člověk mnohé z těchto adaptací prodělal také, z nějakého důvodu se ale vrátil zase na souš, jistě k velké lítosti dnešních potápěčů. Zůstalo mu jen několik zdánlivě nesmyslných reflexů a touha trávit každou volnou chvíli povalováním na mořských plážích...

Hypotéza vodní opice není tak nová, jak by se mohlo zdát. Zastával jí například už antický učenec Anaximandros z Milétu (asi 610 až 546 př. n. l.), který se tak pokoušel vysvětlit rozdíly mezi člověkem a ostatními suchozemskými tvory. Tvrdil, že lidé pocházejí ze stvoření podobných rybám zřejmě na základě zjištění, že i někteří žraloci rodí živá mláďata.

V 70. letech 19. století významný francouzský fyziolog Paul Bert zjistil, že u hus se po ponoření snižuje tepová frekvence, později byl tento reflex objeven také u vodních savců a plazů. Když se ukázalo, že jej má i člověk, otevřelo to cestu ke vzniku hypotézy vodní opice. První s touto myšlenkou zřejmě přišel biolog Max Westenhöfer (1871 až 1957) ve své dodnes diskutované knize "Der Eigenweg des Menschen", publicitu ji ale získal až jeho britský kolega sir Alister Hardy. Od něj jej do své slavné knihy "Naked Ape" převzal antropolog a filosof Desmond Morris. Mezi známé příznivce dnes patří welšská spisovatelka a feministka Elaine Morganová.

Mezi současnými antropology ale hypotéza vodní opice představuje jen okrajový směr. Jedním z jejích velkých problémů je, že pro ní neexistují důkazy. Nemá ani smysl je hledat, protože z příbojového pásma a pobřežních mělčin se nemohly žádné kosterní ani jiné pozůstatky zachovat. A co nelze doložit, to vědu nezajímá. Což nám ovšem nemusí bránit v povalování se u moře s dobrým pocitem, že právě tohle je to místo, kam opravdu patříme.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

přílohy

Disciplíny freedivingu

Hloubkové

- konstantní váha s ploutvemi: dosažení co největší hloubky pouze za pomoci vlastních sil potápěče vybaveného ploutvemi

- konstantní váha bez ploutví: dosažení co největší hloubky pouze za pomoci vlastních sil potápěče bez ploutví

- ponor s proměnnou zátěží: měří se hloubka dosažená potápěčem, jehož sestup urychluje závaží. To v maximální hloubce odhodí

- bez omezení: hloubka dosažená potápěčem za pomoci libovolných pomůcek. Obvykle se při sestupu používá závaží, při výstupu nafukovací plovák.

Bazénové

- statická apnoe: měří se doba, po kterou závodník vydrží pod hladinou na jedno nadýchnutí

- dynamická apnoe s ploutvemi: měří se vzdálenost, kterou potápěč s ploutvemi uplave pod vodou na jedno nadýchnutí

- dynamická aponoe s ploutvemi: měří se vzdálenost, kterou potápěč bez ploutví uplave na jedno nadechnutí

 

Současné světové rekordy ve freedivingu

- statická apnoe: 10min, 12sec. Tom Sietas, Německo

- hloubka bez omezení: -214 m. Herbert Nitsch, Rakousko

- hloubka s proměnnou zátěží: -140 m. Carlos Coste, Venezuela

- hloubka s konstantní zátěží s ploutvemi: -113 m. Guillaume Néry, Francie

- hloubka se stálou zátěží bez ploutví: -86 m. William Trubridge, Nový Zéland

- vzdálenost s ploutvemi (dynamická apnoe): 244 m. Dave Mullins, Nový Zéland

- vzdálenost bez ploutví (dynamická apnoe): 213 m. Tom Sietas, Německo

 

Potápěčské výkony některých savců

druh - maximální hloubka - doba ponoru

vorvaň - 3000 m - 90 min

delfín skákavý - 500 m - 10 min

kosatka dravá - 200 m - 15 min

tuleň obecný - 300 m - 30 min

lachtan kalifornský - 270 m - 10 min

medvěd lední - 10 m - 2 min

 

 

You have no rights to post comments