Novákoviny

Konec 80. let, to nebyl jen pád komunistických režimů východního bloku, ale současně i mohutný nástup počítačů, internetu a satelitních televizí. Nechybí ani názor, že oba tyto trendy spolu souvisely víc, než je oficiální historie ochotná připustit.

Kněz Tomáš Halík, za komunistického režimu člen podzemní církve a příslušník disentu v jednom ze svých esejů říká: "V době internetových dálnic a bouřlivého rozvoje informačních technologií nemohly přežít režimy založené na cenzuře myšlenek... Disidenti celé východní Evropy byli zaskočeni a překvapeni, když zjistili, že bezduchým kolosům moci tak rychle došel dech."

Přesto se právě faktor informatické revoluce v analýzách zhroucení totality, i ve vzpomínkách většiny účastníků tohoto procesu objevuje minimálně, pokud vůbec. Bývalý politik a člen jedné z polistopadových vlád Miroslav Macek to komentoval poněkud drsně, ale přiléhavě: "Léta po tom, co technologický pokrok a hlavně informační technologie západního světa nahlodaly hliněný palác komunismu tak, že se sám zhroutil, zažíváme debatu o tom, kdo do hroutících se zdí v jednom pokojíčku zevnitř ještě kopnul, jak silně a zda to byl důvod pádu celého paláce."

Nebezpečný psací stroj

"Prověřování bylo dále zaměřeno, zda prověřovaná vlastní psací stroj," říká se v jedné zprávě o sledované osobě z časů komunistické éry, která je nyní součástí archivu Ústavu pro studium totalitních režimů. "V tomto směru bylo zjištěno, že v několika případech byl v bytě viděn psací stroj, avšak stroj mohl býti zapůjčen..."

Na první pohled udeří do očí ubohá duševní úroveň autora textu příznačná pro represívní orgány někdejší komunistické moci, která bývala vítanou inspirací pro množství vtipů. Zpráva neznámého fízla ale prozrazuje něco ještě mnohem závažnějšího: panický strach režimu z předmětu tak archaického, jakým byl mechanický psací stroj. Tedy ze zařízení schopného pomocí kopíráků z psaného textu pořídit sotva tři kopie, přičemž ta poslední byla skoro nečitelná.

Režim založený na utajování a lžích musel být stále ve střehu. Soukromé vlastnictví psacího stroje podléhalo úřednímu povolení až do poloviny 60. let, i později to ale za určitých okolností mohla být přitěžující okolnost. Především na psacích strojích totiž byla založená myšlenka samizdatu: nepovolené tiskoviny měl čtenář opsat a přitom současně pořídit ony dvě nebo tři kopie. Kdyby to udělali všichni... tak by se stejně nic moc nestalo, protože opsat třeba román 1984 od George Orwella mohlo trvat i půl roku. A celý dům vás při tom slyšel. Bolševik mohl klidně spát.

Kopírky hlídané agenty

Víc režim zlobilo zahraniční vysílání v češtině - to ale šlo úspěšně rušit. Komunistické tajné služby se také snažily tyto stanice infiltrovat svými agenty (případ kapitána Minaříka zdaleka nebyl jediný). Ledacos ale nasvědčuje tomu, že postupně došly k názoru, že odtud významné nebezpečí také nehrozí, protože rušení se postupně omezovalo. Až do pádu režimu už byla soustavně rušená jen Svobodná Evropa. Je zvláštní, že ani později v demokratických poměrech se nikdo - alespoň veřejně - nepokusil dopad zahraničního vysílání vědecky vyhodnotit.

Idyla, kdy proti režimu stály jen psací stroje a hvízdající vysílačky, trvala přibližně do konce 70. let - jenže pak se časy začaly měnit. Xeroxové kopírky ještě nějak uhlídat šlo (dříve narození si nejspíš vzpomenou, jak obtížné tehdy bylo pořídit kopii třeba jen diplomové práce), na obzoru se ale rýsovaly věci ještě nebezpečnější. Na prvním místě počítače a internet.

Britský historik Paul Kennedy v knize Vzestup a pád moci vydané roku 1987 napsal: "Jestliže ještě dnes mají přední sovětští vědci a odborníci zakázáno sami obsluhovat rozmnožovací stroje (kopírovací oddělení jsou plná agentů KGB), lze jen těžko odhadnout, jak se v této zemi může rozšířit používání textových procesorů, počítačů, elektronické pošty atd., aniž dojde k výraznému omezení cenzury a policejního dozoru."

Technologie pašovali disidenti i režim

Pro relativně vyspělé satelitní státy na západní hranici komunistické říše bylo toto dilema ještě tíživější. Na jednu stranu musely pracně (a bezúspěšně) dohánět vysokou úroveň technologickou i životní, která začínala hned za jejich hranicemi, na druhou stranu se bály informační revoluce, kterou západní vymoženosti přinášely. Režim to řešil svérázným kompromisem: armádu a tajné služby vybavoval nejmodernějšími technologiemi, zatímco občanům je upíral.

Jenže především mikročipy pro počítače byly mimo dosah jeho stále více zaostávající vědy a průmyslu. S dovozem ze zahraničí byly problémy jednak pro nedostatek deviz, jednak proto, že po vpádu SSSR do Afghánistánu vyhlásila v lednu 1980 administrativa prezidenta Jimmyho Cartera embargo na export některých technologií do východního bloku. Počítačové prvky byly jednou z hlavních položek.

Došlo tak ke kuriózní situaci: zatímco disidenti do východního bloku ze Západu pracně pašovali kopírky, počítače a tiskárny pro šíření samizdatů, režim dělal v podstatě totéž, aby zabezpečil špičková zařízení pro vojáky a tajné služby. Jen se to dělo na trochu jiné úrovni: jeho agenti ve vyspělém světě podloudně nakupovali čipy nebo kradli technologie.

Produktem této situace bylo i legendární JZD Slušovice, které navzdory názvu nežilo ani tak ze zemědělské výroby, jako spíš z monopolu na výrobu mikropočítačů TNS pro podnikovou sféru. Šlo o počítače i na tehdejší dobu zastaralé a sestavené z komponent záhadným způsobem dovážených z Asie - zato však na vnitřním trhu notně předražené. Na zázračné prosperitě vzorového družstva tak nebylo vůbec nic zázračného; šlo jen o předobraz dnes masově rozšířeného "podnikání" založeného na nadstandartních osobních vazbách s politiky a státními úředníky.

Jezdci z Apokalypsy

Existence totalitních režimů v sousedství informační dálnice a počítačových technologií byla dlouhodobě neudržitelná; systém měl před sebou jen dvě volby. Mohl posílit izolaci a upadnout do ještě většího zaostávání, které by nejspíš dříve nebo později vyústilo do hospodářského kolapsu a společenského výbuchu. Nebo se liberalizovat a uvolnit přístup k novým technologiím - ale tím i k nepohodlným informacím a jejich svobodnému šíření. Z hlediska vládnoucí vrstvy by to bylo stejně sebevražedné jako cesta první.

Situace byla pro režim bezvýchodná i proto, že rodící se informační dálnice ještě měla podobu skutečného Divokého západu, země absolutní svobody. Prvními pionýry, kteří se tu vyznali, byli převážně svobodomyslní nadšenci z universit a vědeckých ústavů. V té době se zdálo, že zkrotit tento fenomén, nebo ho dokonce využít pro potřeby totality, je nemožné. Dnes již existuje celá řada metod nejen jak elektronické informace filtrovat, ale především jak pomocí informačních sítí manipulovat veřejným míněním. V té době ale ještě odpočívaly v daleké budoucnosti. Pro převážně nevzdělané a přestárlé vedení zemí východního bloku byl internet nepochopitelným a neuchopitelným zjevením jezdců z Apokalypsy.

Koncem 80. let tak stály komunistické režimy před rovnicí, která z tehdejší perspektivy neměla řešení. Inteligentnější soudruzi - zejména v různých analytických službách - si to jistě uvědomovali: dozrál čas na zásadní změnu. Zbývalo jen vyřešit, jak to zaonačit, aby při ní ze svých výsad ztratili co nejméně. To už je ale úplně jiná historie.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments