SERIÁL: Jak se dělá ze čtenáře blb
- Kategorie: Informatika a média
- Vytvořeno 16. 4. 2012 14:15
1. Blahoslavení chudí duchem
Připadají vám dnešní sdělovací prostředky nejen hloupé, ale ještě ke všemu čím dál hloupější a (pokud jste pamětníky nebo historiky) dokonce stále častěji hloupější než v časech bolševika? Připravil jsem tu malý seriál, v němž se z pozice bývalého redaktora (a tedy vlastně tak trochu i spoluviníka) pokusím vysvětlit, proč tomu tak je.
Hlavní příčina tuposti současných médií je jedna: jejich úkolem není informovat, jak by si snad naivní čtenář myslel, ale pomáhat s prodejem pracích prášků, křupavých lupínků a zaručených léků proti nadýmání. Kdyby byly chytré, neplnily by své poslání, protože prací prášky, křupavé lupínky a léky proti nadýmání si podle reklam vybírá jen blb. Skutečným posláním sdělovacích prostředků v naší společnosti tedy je velkovýroba blbů. K tomu používají celou řadu zaručených prostředků - a dnes se podíváme na první z nich. Jmenuje se editor.
Editor je jakousi prodlouženou rukou šéfredaktora: dbá na to, aby se ke čtenáři nedostalo něco, co nemá, ať už po stránce témat, jejich vyznění nebo kvality textu. V podstatě tedy funguje tak trochu jako cenzor, což ale nemusí být vždy špatně; kvalitní editor pod kvalitním šéfem vždy býval zárukou kvalitních novin. Stávali se jimi (a v renomovaných médiích vyspělých zemí dodnes stávají) jen opravdu zkušení žurnalisté s velkým přehledem, dlouholetou praxí a schopností komunikace s redaktory.
V banánových republikách ovšem ctižádostí šéfredaktorů nebývá ověnčit svou redakci aureolou prestižního média, ale v nákladu a zisku z inzerce dohnat bulvár. Podle toho vypadají i editoři: v lepším případě čerství absolventi, nezřídka ovšem nedostudovaní brigádníci, neb jsou levní. Pokud možno lidé, kteří se o psaní ani nepokoušejí, přesto ale mají ctižádost pracovat v médiích, což se jim opravdu daří - cestami, po nichž je lepší nepátrat. Nedostudovaná téměř ještě nezletilá editorka, která nevěděla, kdo byl Platon, není vtip, ale skutečná bytost z mé novinářské praxe. Stejně jako její kolegyně, která z textů nemilosrdně odstraňovala nesrozumitelná cizí slova - například "hardware" nebo "nanotechnologie"...
Nevěříte?
Tak přihodím jeden zážitek úplně čerstvý. Mou větu "Loď prodali filipínskému dopravci Sulpicio Lines", snaživý editor (editorka? ) velkého celostátního deníku vylepšil pozoruhodným způsobem: "Loď prodali Sulpicio Linesovi". Zjistil jsem to, až z dopisu rozhořčeného čtenáře, který neznaje poměrů tuto tupost přiřkl mě...
Nezasvěcenému oku se takový editor jeví jako nekompetentní, to však je zásadní omyl. Jednak plní nelehké a přitom striktně stanovené zadání šéfredaktora dělat médium, kterému rozumí i ona pověstná babička z Jevíčka (a jaksi mimochodem konečně i on), jednak dříve nebo později svou bezbřehou omezeností a tragickými zásahy do textů otráví a přiměje k odchodu z redakce všechny, kdo snad měli vyšší ambice. Nebo dokonce - Pámbusnámiazlýpryč - nějaké ideály o poslání novináře.
Jen díky takovému editorovi pak může redakční stroj běžet jako hodinky a bezproblémově ujišťovat čtenáře, že pokud ho zajímá něco jiného, než výběr křupavých lupínků a vydělávání prostředků na jejich koupi, měl by urychleně vyhledat psychiatra.
Jan A. Novák