Novákoviny

Herní konzole, hry, v mobilu, budování civilizací nebo střílečky v supernadupaných pécéčkách jsou skvělé věci, byť nezřídka poněkud konzumní a občas ne právě levné. Nedávno jsem čistě náhodou objevil jiný druh elektronického hraní, který je na první pohled hodně nenáročný, trochu ujetý - a připomíná malé děti, které neznajíce ještě skutečné hodnoty věcí, dají před dokonalým autíčkem přednost střepům ze smetiště (nebo z onoho autíčka ty střepy udělají). Ta dětinská nenáročnost ale je za určitých okolností klamná, protože pro někoho může být právě tenhle druh hraní začátkem dlouhé a dobrodružné cesty.

Začalo to tím, že jsem kvůli nějaké domácí opravě koupil digitální multimetr. To je věc, která má do hračky na první pohled daleko - umí změřit napětí, proud, pískáním odhalit, jestli drát vede elektřinu nebo ne... a tak. Navzdory zdánlivé sofistikovanosti ale stojí jen pár stovek (doslova), tak proč ji v domácí dílničce nemít, že. Přiznávám ovšem, že v mém případě pořízení téhle zbytečnosti usnadnil i jistý sentiment: kdysi jsem absolvoval školu, která nás nutila se elektřinou zabývat a s pokročilejším věkem, jak známo, přichází i regrese do ranějších stádií vývoje osobnosti.

Nebo dokonce dětinštění. S pomocí multimetru jsem například zjistil, že elektrické napětí není jen v zásuvkách, ale i v mých prstech. A tak jsem si začal hrát: pár voltů dostanete z věcí, od nichž byste to vůbec nečekali, od brambor a citrónů až po kovové mince. Dá se dokonce docílit toho, že z bramborové elektrárny rozchodíte kalkulačku nebo jiný nenáročný přístroj.

A nejen to. Když máte měřák schopný pracovat v řádu mikroampér (a takový se dá snadno pořídit opravdu za pár korun), pak zjistíte, že proud vycházející z vašich rukou se mění podle nálady, námahy, při leknutí. Že stejné proudy vydává i vaše pokojová kytka, která navíc - navzdory své zdánlivé intelektuální nedostatečnosti - dokáže reagovat nejen na zalévání, ale třeba i na příchod určité osoby do místnosti. Že elektřina je všude kolem nás a je s podivem, co všechno se z ní dá vyčíst...

A hraní pokračovalo: na řadu přišlo moje domácí silikonové nebe, což je - jak vědí milovníci seriálu Červený trpaslík - místo, kam se po smrti dostanou hodné kalkulačky, počítače a roboti. V mém případě tedy spíš šuple, kde končí mobily a další elektronické krámy, které je mi líto vyhodit. Teď se ukázalo, co s nimi, protože některé z nich jsou plné zajímavých součástek. Třeba takový kondenzátor: na první pohled nepatrný váleček k ničemu - multimetr ale odhalí, že se do něj dá elektřina přelévat jak do hrnku. A to dokonce tak, že po letmém dotyku zdánlivě už mrtvého monočlánku vám některé kondenzátory na desítky minut rozsvítí ledku (opět vymontovanou z nějakého padlého stroje).

Tady už to hraní začíná být trochu náročnější, ale právě to mě na něm fascinuje nejvíc: zve do neznáma. Skoro se divím, že výrobci elektronických hraček tuhle říši nechávají ležet ladem.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments