Novákoviny

To, čemu dnes říkáme Vánoce, jsou nejspíš nejstarší svátky v lidské historii - alespoň v končinách na sever od obratníku Raka. Okamžik, kdy přestane ubývat dne a svitne naděje, že se zase vrátí jaro, byl odedávna důvod ke vzdání díků ve všech kulturách. Jen formy oslav se lišily.

 

Zdálo by se, že stanovit čas rovnodennosti muselo být pro pravěké lidi téměř nemožné, protože hodinkami jistě nedisponovali. Ve skutečnosti to však je velmi jednoduché. Stačí kolmo do země zarazit tyč a zaznamenávat pak pohyb konce jejího stínu, třeba pokládáním menších kamenů, zatloukáním kolíků a podobně. Den zimního slunovratu se prozradí tím, že stín tyče je nejdelší - a po něm se začne zase zkracovat.

 

Pravěké observatoře

Už megalitické kruhové stavby, jako třeba slavný Stonehenge, zřejmě byly observatořemi, které měly "vědecky" potvrdit, optimistický předpoklad, že střídání ročních období probíhá cyklicky podle určitých zákonitostí. A že tedy ubývající den začne po určitém přesně předvídatelném datu zase přibývat. Kamenné kalendáře také umožnily toto datum určit.

 

obr: Megalitická observatoř Stonehenge umožňovala sledovat pohyb nebeských těles a současně jej i předpovídat

 

 

Ale ani ony nebyly prvními svého druhu: existují důkazy, že před nezničitelnými megalitickými objekty lidé stavěli podobné observatoře ze dřeva. Obyvatelé Stonehenge začali svou slavnou kamennou observatoř budovat přibližně 3100 let před počátkem našeho letopočtu vědci však v jejím areálu našly stopy po dřevěných kůlech, které tu byly už před 8000 lety.

Je dokonce možné, že přechod na kámen měl umožnit, aby se jednou získané astronomické poznatky neztratily. U slunečního nebo hvězdného kalendáře vybudovaného z obrovských a přesně usazených kamenných bloků bylo možné očekávat, že významné astronomické směry v nich zůstanou zaznamenány na celá tisíciletí.

Jedním z nich byl i směr k bodům východu a západu slunce v den zimního slunovratu. Právě stanovení tohoto směru bylo předpokladem ke vzniku oslav zimního slunovratu.

Jisté je, že definitivní kamenná podoba Stonehenge umožňovala sledovat mimo jiné i místa východů a západů slunce ve dnech rovnodennosti i slunovratu a nejjižnější a nejsevernější východy měsíce. Roku 2007 britští a američtí archeologové objevili nedaleko svatyně ve Stonehenge zbytky neolitické vesnice. Jedna z hypotéz říká, že šlo o přístřeší pro poutníky, kteří se tu shromaždovali při oslavách slunovratu.

 

Pohádkové ozvěny

Pravěké objekty se zjevnou astronomickou orientací se nacházejí i na našem území. Nejznámější jsou stopy po čtvercové ohradě s několika branami u Makotřas na Slánsku.

 

obr: Největší český menhir Kamenný pastýř u Klobuk na Slánsku. Staré zprávy o nálezech dalších kamenů v jeho okolí naznačují, že i on byl kdysi součástí megalitické observatoře sledující pohyb Slunce

Foto: Jan A. Novák

 

 

Další takový objekt mohl být u obce Klobuky - rovněž nedaleko Slaného. Dodnes tam stojí nejvyšší český menhir vysoký přibližně tři a půl metru, kterému se říká Kamenný pastýř. Pastýř možná i proto, že podle pověstí měl kolem sebe kdysi "ovce", tedy menší kameny uspořádané do kruhu. Mělo jich být 12 - stejně jako měsíců v roce. 

Možná proto není ani náhoda, že ve známé pohádce O 12 měsíčkách sedí starci symbolizující měsíce na kamenech uspořádaných do kruhu kolem ohně - může jít o ozvěnu vzpomínek na kalendářní svatyně z předkřesťanských časů.

Dva z nich byly roku 1901 nedaleko menhiru opravdu vykopány, další se našel později. Bohužel se ale nedochovaly.

Zajímavá je i stará pověst, podle níž kamenný kruh kdysi stával také na pražském Vyšehradě. Vysloveně říká, že byl určený pro "měření času", tedy něco na způsob megalitických staveb typu Stonehenge. Není ani vyloučené, že dnešní Čertův sloup v tamním parku je jeho posledním pozůstatkem.

 

Už staří Keltové

Prvním národem na našem území byli Keltové, o němž existují písemné zprávy, byli Keltové. Prvním národopiscem byl vlastně Julios Caesar, který ve své knize Galské zápisky během svého tažení do Galie (dnešní Fracie) popsal jejich zvyky. Díky starořímským autorům tak i víme, jak Keltové slavili zimní slunovrat a období kolem něj.

 

obr: Vánoční zvyk zavěšovat si doma jmelí pochází od starých Keltů, kteří měli tuto rostlinu ve velké úctě

 

 

S překvapením přitom zjišťujeme, že mnohé z jejich zvyků se zachovaly dodnes. Zcela nepochybně keltského původu je zvyk zdobit o Vánocích příbytky jmelím. Jejich kněží (druidové) se v čase zimního slunovratu vydávali do lesů oblečení v rituální bílá roucha a rostliny uřezávali srpy určenými pouze k tomuto účelu. Věřili, že jmelí nepustí do stavení zlé síly, jeho lepivá semena také symbolizovala pouto mezi lidmi a zajištovala, že se z rodin nevytratí láska.

Moderní věda potvrdila, že jmelí skutečně obsahuje celou řadu účinných látek, které se používají při léčbě celé řady nemocí, včetně chorob srdce a některých forem rakoviny. V rostlině (která není parazitem, jak se mnozí domnívají, ale s hostitelským stromem má spíš symbiotický vztah) se nacházejí jen v některých obdobích roku - a Keltové to dobře věděli.

I když zvyk zavěšovat jmelí nepochybně pochází od Keltů, je kolem něj stále mnoho nejasného. Podle antického spisovatele Plinia se jeho trhání neřídilo přímo podle slunovratu, ale byla k tomu určena noc posledního úplňku před ním. Z keltské tradice přešel do křesťanské společnosti zřejmě ve Velké Británii a k nám se dostal s velkým zpožděním a přes Německo zřejmě až na přelomu 19. a 20. století.

Keltského původu je pravděpodobně také tvrzení, že kdo se na Štědrý den postí, uvidí zlaté prasátko, protože divoký kanec byl posvátným zvířetem Keltů. Není ani vyloučeno, že od nich máme dokonce také vánoční stromek. Podle některých autorů Keltové nosili dárky (či spíše oběti) duchům přírody pod vybrané stromy v lese.

(pokračování)

Jan A. Novák

Psáno pro časopis Naše rodina

 

 

You have no rights to post comments