Novákoviny

P?esn? 60 let uplynulo v neděli od chvíle, kdy John Mullin a Wayn Johnson představili odborné veřejnosti obrovskou těžkou bednu, která uměla neuvěřitelnou věc: zaznamenat televizní program na magnetickou pásku. Vzbudilo to nadšení, přesto nikdo netušil, že právě začíná mediální revoluce, které dodnes neskončila.

"Za války jsem v Londýně poslouchal rozhlasové stanice vysílající hudební pořady," vzpomínal s odstupem času na své první setkání s magnetickým záznamem John T. Mullin, jeden z vynálezců videorekordéru. "Ty britské po půlnoci umlkly, německé ale vysílaly dál. Usoudil jsem, že ani v Hitlerově státě filharmonici nehrají celou noc. Němci museli mít nějaké zařízení, které jim umožnilo pohodlně zaznamenávat zvuk."

John T. Mullin (1916-1999) ale nebyl jen tak nějaký obyčejný posluchač. Vystudoval elektrotechniku na University of Santa Clara a druhou světovou válku v Londýně trávil jako poručík komunikačních jednotek Signal Corps. Měl tu měl mimo jiné za úkol vylepšovat radar. V této funkci se také později k německému zázračnému zařízení dostal - a poprvé tak uviděl magnetofon.

Po válce se Mullin zabýval vylepšováním magnetofonu ve firmě Ampex a brzy zaměřil svůj zájem na vývoj obdobného zařízení pro magnetický záznam obrazového signálu. V poválečném USA právě prožívala obrovský rozmach televize, jenže pořady bylo možné vysílat jen živě, nebo těžkopádně zaznamenávat na film a pak snímat z filmového pásu. Kdyby je tak šlo nahrávat na magnetickou pásku...

První válka formátů

Jenže obrazová informace je mnohem objemnější než zvuková, takže pás by se musel pohybovat obrovskou rychlostí a být nesmírně dlouhý. Většina odborníků proto tehdy soudila, že magnetický záznam obrazu je v praxi neuskutečnitelný. Mullin společně se svým asistentem Waynem Johnsonem na to ale vyzráli: magnetických hlav v jejich zařízení bylo několik a nad pohybující se páskou rychle rotovaly. Stopa tedy nebyla zaznamenána podélně a souvisle, ale byla rozsekaná na malé úseky šikmé ke směru pohybu pásky.

Prototyp prvního videorekordéru sestavili už v roce 1950, "vychytávání much" se ale protáhlo. Teprve v listopadu 1952 mohli své zařízení představit veřejnosti. I tak ale mělo do praktické použitelnosti hodně daleko. První videorekordér začal Ampex prodávat až v roce 1956 za 50 tisíc dolarů (tedy asi dnešního půl milionu dolarů). I tak se ale o něj televizní stanice praly.

obr: John T. Mullin mezi svými přístroji v roce 1949

Cesta k prvnímu domácímu videu trvala až do počátku 70. let, kdy Philips uvedl na trh svůj Model 1500. A pak se stalo něco, co je od té doby noční můrou všech firem vyrábějících komerční elektrotechniku: vypukla válka formátů.

Rekordér od Philipse používal systém označovaný jako VCR. V polovině 70. let firma Sony uvedla vlastní kvalitnější formát Betamax a přibližně ve stejné době přišly na trh také videorekordéry japonské společnosti JVC používající technologii VHS. K tomu se nakonec ještě připojil systém Video 2000 prosazovaný Philipsem a společností Grundig. Formáty byly vzájemně nekompatibilní, uživatel se koupí přístroje svázal s osudem toho, který si vybral.

VCR přišel příliš brzy, Video 2000 zase moc pozdě, takže hlavní bitva se odehrála mezi Betamaxem a VHS. Betamax byl považován za kvalitnější, ale společnost JVC si se svým VHS na trhu počínala obratněji. Výsledkem bylo, že po utichnutí bitevní vřavy v druhé polovině 80. let (a nejpozději po ukončení servisu roku 2002) mohly desítky milionů majitelů betamaxů odnést všechny své kazety do popelnic. A tehdy ještě dost drahé videorekordéry také.

Válka natrvalo poznamenala trh elektronikou, protože zákazníci jsou od té doby opatrnější a firmy ještě víc. Aby zabránily obrovským ztrátám, které takové souboje provázejí, předchází zavádění většiny zásadních novinek složité jednání mezi největšími hráči na trhu. Mnoho nadějných technologií na nich ztroskotá dřív, než mohou prokázat své kvality.

Za železnou oponou

S domácím videem se poprvé objevil také fenomén filmového pirátství. Zpočátku nepříliš naléhavý, protože u analogového záznamu kvalita s každou kopií klesala, takže na třetí nebo čtvrtou už se skoro nedalo koukat. Ve svobodném světě bylo jednodušší si dílo koupit nebo půjčit v rychle rostoucí síti videopůjčoven. Pro "tábor míru a socialismu" ale video představovalo další výzvu.

Každá ze socialistických zemí se s ní vypořádala po svém. Nejradikálněji patrně Bulharsko, které roku 1985 přijalo zákon obsahující drakonická opatření proti ideologické diverzi prostřednictvím videokazet. Za nelegální vlastnictví přístroje nebo nahrávek, za jejich šíření nebo ilegální projekce bylo možné se dostat i na mnoho let do vězení.

obr: Videorekordér Ampex z druhé poloviny 50. let

Naproti tomu přístup komunistické moci v tehdejším Československu byl spíš pragmatičtější: stát se rozhodl na tom vydělat. Nebránil individuálnímu dovozu rekordérů, zatížil je ale vysokým dovozním clem. Dovážely se také do sítě prodejen Tuzex. Dokonce se u nás - jako v jediné zemi východního bloku - vyráběly ve spolupráci se západními firmami. Od roku 1985 Tesla sestavovala "vlastní výrobek" z dovezených dílů Philips. Roku 1987 vznikla akciová společnost Avex, v níž měly kromě Tesly a podniku zahraničního obchodu Transakta účast také Philips a Grundig. Pragmatičtěji uvažující soudruzi měli v plánu jimi zaplavit hladový trh RVHP.

Odhaduje se, že v době pádu komunistického režimu u nás bylo asi 300 000 videorekordérů, z toho ovšem podstatnou část vlastnily podniky, instituce a společenské organizace. Při ceně okolo 20 000 Kčs (a průměrné hrubé mzdě asi 2500 Kčs) pro většinu domácností pořád ještě představovaly prakticky nedostupný luxus. Ještě víc to platí o videokamerách, které se nárazově prodávaly v Tuzexu.

Nového média se chopila také opozice, která od roku 1987 vydávala Originální videožurnál dokumentující dění v disentu. Jiní nadšenci kopírovali podloudně dovezené kazety, nebo nahrávky z německých televizí a opatřovali je primitivním dabingem. Vzhledem k ceně techniky a omezených možnostech kopírování ale pro režim byly tiskoviny a zahraniční rozhlasové stanice mnohem nebezpečnější. Většinu nelegálně šířených kazet ostatně představovala pornografie.

Digitální revoluce - nebo konec civilizace?

Pád železné opony přišel právě včas - protože krátce na to se rozpoutala smršť, s níž by si totalitní režimy těžko poradily. V podstatě si s ní neví rady ani dnešní civilizace. Nástup digitálního záznamu obrazu, počítačů, internetu, všudypřítomných kamer v mobilech, YouTube a sociálních sítí nastartoval změny, které zřejmě nenechají kámen na kameni v dosavadním pojetí šíření informací, duševního vlastnictví a v podstatě i vnímání reality jako takové.

obr: Videorekordér Sony používající systém Betamax

Digitální záznam je možné kopírovat bez ztrát kvality v neomezeném počtu kopií. I když se nahrávací koncerny brání, je zřejmé, že autorská práva se stávají v podstatě nevymahatelná. To na jedné straně vede k téměř absolutní dostupnosti filmů, klipů a dalších obrazových děl, na druhé straně ale mohou vyschnout zdroje na vytváření nových. Omezí se filmové umění na díla amatérských nadšenců, budou profesionální filmy jen nosiči reklamy typu product placement, nebo se podaří najít nějaký nový model?

Filmová díla ostatně postupně ničí i časté změny formátů a technologií. Skoro každá z nich znamená nutnost převodu ze starého záznamu na nový. To není zadarmo, vždy se na některá díla nedostane - a originální nosiče stárnou. Orwellova Jáma pamětnice jen tiše závidí...

Díky mobilům, YouTube a sociálním sítím má dnešní civilizace oči všude - díky digitálnímu zpracování obrazu je ale možné realitu k nerozeznání věrně napodobit v počítači. Filmový záznam už není důkazem skutečnosti, věří se tomu, čemu se věřit chce. Státy definitivně ztrácejí monopol nejen na informace, ale i na vytváření obrazu světa. 11. listopadu 1952 tak začalo něco, čeho konec dnes těžko dohlédnout.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - zde je je originální delší verze článku před krácením pro redakční účely

You have no rights to post comments