Novákoviny

Letních bouřek přibývá – a spolu s nimi roste i pravděpodobnost setkání s jevem, který stále představuje velkou záhadu přírody. Teorií snažících se vysvětlit podstatu kulového blesku jsou desítky, žádná z nich ale nepostihuje všechny jeho projevy.

"Přes neustále rostoucí výčet vlastností, jak je popsali důvěryhodní očití svědkové, dodnes nemůžeme o kulovém blesku vyslovit nic určitého. Mnoho vědců je však stále více přesvědčeno, že jednoho dne jej vysvětlit dokáží."

Tato slova napsal o záhadě kulového blesku známý britský spisovatel Arthur C. Clarke už v 80. letech minulého století - a dodnes na nich není třeba nic měnit. Ale i pouhé přesvědčení badatelů, že jev objasnit lze, bylo tehdy velkým krokem vpřed.

 

Smrt Georga Richmanna

Ještě v druhé polovině minulého století většina vědců reálnou existenci kulového blesku vůbec neuznávala a považovali jej za jev patřící do stejného šuplíku, kam házeli UFO a yettiho. A to i navzdory skutečnosti, že už roku 1753 tento neexistující jev nebo smyslový přelud zabil v ruském Petrohradě německého fyzika Georga Wilhelma Richmanna (1711 - 1753) při poněkud neopatrném vypouštění draka do bouřkového mraku. Podle zprávy jeho asistenta M. Sokalova tehdy vyskočila z konce provazu draka modravě zářící koule o průměru 10 centimetrů a zasáhla nešťastného vědce přímo doprostřed čela. Byl na místě mrtev. Kulový blesk mu ještě stačil také ožehnout boty a kabát, vyrazit z pantů dveře místnosti a rozštípnut jejich rám.

"Jeho tělo leželo pod troskami vědeckých přístrojů, jako tělo dělostřelce, který zahynul v bitvě u své zbraně," hlásila dobová zpráva.

 

obr: Německého fyzika Georga Richmana zabil v Petrohradě kulový blesk při pokusech s atmosférickou elektřinou. Richmann zkoušel svádět náboj z mraků pomocí draka. 

 

Vědci se pak kulovému blesku pomstili prostředky sobě vlastními: přes dvě století tvrdili, že je to jen zrakový klam. Ještě roku 1993 se konal v Salcburgu mezinárodní vědecký kongres Vizotum 93, který měl odpovědět na otázku, zda jde o reálný úkaz, či o pouhý přelud. "Fenomenologická a psychologická analýza pozorování kulových blesků", nebo "Kulový blesk, případ pro fyziku a psychologii" - i tak zněly názvy některých referátů. Nicméně v té době už většina vědců fyzikální podstatu kulového blesku alespoň připouštěla a výsledkem konference bylo "oficiální" potvrzení jeho existence. Kulovému blesku se jistě velmi ulevilo.

 

Útoky na chrámy

Kulovým bleskem se zabývali už starořímští filosofové Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. - 65 n. l.) a Plinius Starší (23 - 79 n. l.). Časté zprávy o něm pocházejí také ze středověkých kronik. Tak například roku 1105 byly nad Prahou pozorovány velké ohnivé koule, které zářily všemi barvami duhy a pomalu se otáčely. Ve Francii roku 1557 tento jev jakési Dianě de Pottiers zkazil svatební noc, když během ní proplul ložnicí. O dvaadvacet let později za neobvyklých okolností poctil svou návštěvou také katedrálu ve Wellsu.

 

obr. Svědectví o setkání s kulovým bleskem je mnoho z nejrůznějších dob, od antiky až po současnost. Přesto ještě poměrně nedávno "seriózní" vědci odmítali brát tento jev na vědomí.

 

"Kněz ve svém kázání začal bez úvodní modlitby přednášet o duchách a jejich projevech. V tom západním oknem vnikla do chrámu tmavá nesouměrná věc velikosti míče. Pohybovala se podél stěny, kde je kazatelna a náhle se rozprskla s nemenším hlukem a hrůzou, jako kdyby naráz vypálily stovky děl. Nadto strhla se nejdivočejší bouře se záplavou blesků, jako kdyby v chrámu zuřil požár," tvrdil jeden ze svědků.

Na kostely mají kulové blesky spadeno často. Také zpráva z roku 1718 vypráví o tom, jak ve francouzské obci Couesson zapálily chrám hned tři kulové blesky současně. V říjnu 1638 se v kostele anglické vsi Widecombe-in-the-Moor objevil během silné bouře monstrózní kulový blesk o průměru bezmála půldruhého metru. Čtyři věřící zabil a několik desítek vážně poranil. Roku 1877 zase kulový blesk navštívil Zlatý chrám v indickém Amritsaru. Na setkání s tímto jevem v pravoslavném svatostánku vzpomínal také poslední ruský car Mikoláš II zavražděný později bolševiky.

Útoky kulových blesků na chrámy ale nemusí nutně být projev Božího hněvu nad hříchy lidí. Tyto stavby bývaly zdaleka nejvyššími mi objekty většiny obcí a jejich věže tehdy ještě bez hromosvodů statickou elektřinu z atmosféry přímo odsávaly. Pokud je kulový blesk opravdu elektrický jev, pak je jeho častý výskyt v kostelech téměř zákonitý.

 

Nevypočitatelné chování

Kulové blesky se pochopitelně nepřestaly objevovat ani v racionálním 19. a 20. století - jenom vědci s tím začali mít problém. "Dokud fyzika nepřinesla poznatky o podstatě elektřiny, lidé přijímali kulový blesk stejně jako hrom nebo povodně; byl pro ně jen dalším projevem nevyzpytatelného a často nepřátelského všehomíra," tvrdí kniha Svět tajemných sil Arthura C. Clarka. "V 19. století si ovšem vědci studující elektřinu nedokázali srovnat své poznatky s představou, že něco takového jako blesk může existovat v podobě uzavřené a s ničím nespojené koule."

 

obr: Kulový blesk je sice vzácný, zato se ale vyskytuje na nejneuvěřitelnějších místech (tento snímek je ovšem jen koláž)

 

Nicméně, pozorování laiků nepoučených o vědecké nepřijatelnosti jevu neubývalo - právě naopak. Roku 1809 kulový blesk zabil jednoho muže a zapálil hlavní stěžeň britské válečné lodi HMS Warren Hastings. Roku 1875 francouzský vědec Wilfred de Fonvielle vydal knihu Bouře a blesk, v níž shromáždil přibližně 150 výpovědí o setkání s tímto jevem. Nikdo to ale nebral moc vážně, nejspíš i proto, že jde o úkaz velmi vzácný.

Zkoumání a vysvětlení podstaty kulového blesku ale nekomplikuje také jeho nevypočitatelné a proměnlivé chování. Někdy záhadný útvar dokáže projít tlustou zdí nebo kovovým plátem, aniž by zanechal jakoukoliv stopu, jindy považuje za nutné si vybourat otvor podobný zásahu dělostřeleckým granátem. Vedle toho jsou známy případy, kdy zářící koule prošla křehkou okenní tabulí bez jejího poškození, jindy ve skle vytavila jen neparný otvor.

 

obr: Největší pravděpodobnost výskytu kulového blesku je za bouřky. Není to ale pravidlem

 

Totéž lze říci o chování kulového blesku k lidem. V červnu 1993 v Olomouci kulový blesk vlétl do garáže a zranil v ní muže, který musel být s popáleninami převezen do nemocnice. Loni v červnu zase ohnivá koule zabila psa v Bublavě na Sokolovsku. Arthur C. Clarke naopak uvádí případ jisté paní Greenleové, která od sebe ohnivou kouli odehnala plácačkou na mouchy. Z léta roku 1865 pochází svědectví místního učitele v Hošticích u Zdounek, kde kulový blesk udělal díru do okna, vnikl do stavení, kroužil nad hlavou dítěte a měnil při tom barvy jako mýdlová bublina, aniž by mu ublížil. Pak odešel stejnou dírou, aby opodál zapálil střechu a strom.

"Zatímco vědci nad tajemstvím kulového blesku bádají, tento podivuhodný jev navštěvuje lidi prosté i učené, důvěrně s nimi pobude v kuchyni nebo ložnici a než se vzpamatují, mizí. Co nám asi chce?" píše fyzik Ivan Štol ve své knize Tajemství kulového blesku.

 

Ohnivá koule v letadle

Zdaleka ne všechna setkání se odehrála za bouřky a na zemském povrchu. Roku 1963 uveřejnil seriozní vědecký časopis Nature článek o kulovém blesku, který se zjevil v přetlakové kabině tryskového dopravního letadla společnosti Eastern Airlines při nočním letu z New Yorku do Washingtonu a zase ji opustil, aniž by se lidem i stroji něco stalo. Jeden ze svědků, profesor R. C. Jennnson o této ohnivé kouli vypověděl: "Vynořila se z pilotní kabiny a měla průměr něco přes 20 centimetrů,. Minula mě ve vzdálenosti asi půl metru, pokračovala uličkou mezi sedadly a udržovala si stále původní směr i výšku..."

Někdy se kulový blesk chová vysloveně podivínsky. Existuje například svědectví o tom, jak se ponořil do škopku s vodou a zůstal tam tak dlouho, dokud se všechna nevyvařila. Pro vědce ovšem má toto zdánlivě bizarní pozorování velký význam, neboť dokazuje, že jev je do značné míry energeticky soběstačný a nezávislý na látkách obsažených ve vzduchu, jak tvrdí některé hypotézy.

K podivnostech chování kulového blesku patří i to, že se dokáže pohybovat proti větru, nebo procházet pevnými předměty. Existující i svědectví tvrdící, že v jeho bezprostřední blízkosti lze pozorovat zakřivení prostoru. Někteří svědkové dokonce s posvátnou hrůzou tvrdili, že v chování ohnivé koule bylo možné pozorovat prvky jakési inteligence...

 

 

Tajemství Nikoly Tesly

Tajemný vynálezce Nikola Tesla byl možná jediným člověkem, který tajemství kulového blesku znal. Ale nejen to - zřejmě jej uměl i vyrobit.

"Vysoký hubený muž vyčaruje pouhým lusknutím prstů ve zlomku vteřiny kouli z plamenných jazyků a klidně ji drží v ruce. Žasnete, že si nespálí prsty, ale on si ji dává do kapsy, do vlasů, položí vám ji do klína a nakonec ji ukládá do dřevěné bedny. Nemůžete pochopit, proč plamen nikde nezanechal stopy, a mnete si oči, abyste se ujistili, že nesníte", napsal roku 1897 o své návštěvě u slavného vynálezce Nikoly Tesly novinář Chauncey McGovern.

 

obr: Nikola Tesla pravděpodobně tajemství kulového blesku odhalil - a uměl tento jev i ovládat 

 

Své tajemství si však Tesla vzal do hrobu. Roku 1990 se James Corum a Kenneth Corum z Ohio State University pokoušeli jeho postupy napodobit, ale s nevalnými výsledky. Umělý kulový blesk láká i další badatelů, a tak se v médiích téměř pravidelně objevují titulky "Vědci vyrobili kulový blesk". Zatím se ale vždy ukázalo, že jejich výtvory mají do originálu hodně daleko. Například roku 2007 ohlásili Antonio Pavaa a Gerson Paiva z Federální univerzity v brazilském Pernambuku úspěšný pokus vytvořit stabilní ohnivou kouli z hořícího křemíku. Jejich "kulový blesk" však byl velký jen pár centimetrů a zmizel po 7 vteřinách. O rok později vytvořil tým profesora Gerda Fussmanna z berlínské Humboldtovy univerzity podobný útvar pomocí elektrod ponořených do vody. Dosahoval průměru až 20 centimetrů, vydržel však pouhou třetinu sekundy.

Nemožnost vyrobit kulový blesk uměle dává o to větší prostor pro vznik odvážných hypotéz snažících se vysvětlit jeho podstatu. Většinový názor tvrdí, že jde o plasmu - nedokáže však vysvětlit stabilitu, ani další vlastnosti tohoto útvaru. Totéž platí i o názoru, že to je hořící metan, shluky částic vylétajících ze Slunce nebo přelud vznikající ovlivněním mozku běžným bleskem. A tak přicházejí na řadu i teorie divočejší: antihmota, termojaderné reakce probíhající za studena, případně miniaturní černé díry. Nechybí ale ani názory, že jde o duchy mrtvých nebo nějaký druh nebiologického života. Jisté je zatím jen to, že kulový blesk představuje jedno z nejvíc vzrušujících tajemství přírody - mimo jiné i proto, že jeho odhalení by možná přineslo návod jak levně vyrábět či skladovat obrovské množství energie.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

  

You have no rights to post comments