Novákoviny

Jak čas plyne, vzpomínky na nízké ceny za socialismu neblednou, ale naopak získávají na zářivě přesných konturách - podobně jako hrdinská vyprávění někdejších absolventů povinné vojenské služby.

No řekni, soudruhu - benzín za dvě koruny, pivo taky, žádné poplatky u doktora, žádné propouštění…

Těm, co to nezažili, musí takové vzpomínky připadat jako ráj na zemi. Jenže není nic snazšího, než si to ověřit; bolševik není Tutanchamón, po němž kromě mumie zůstaly už jen samé záhady. Z hlediska historie je éra Československé socialistické republiky žhavou přítomností, nejen proto, že existují tuny písemností, ale především proto, že podstatná část dnešní dospělé populace je jejím přímým pamětníkem. Včetně mě, bohužel.

Ano, pivo stálo dvě koruny. Jak to ale bylo s platy?

Vyprávěl se tehdy takový vtip: "Jaký je vztah mezi prací a mzdou za socialismu? Pracující předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to odměňuje." To je sice výstižné, ale trochu nekonkrétní, takže jinak: "V jednotném zemědělském družstvu zavedli vysílačky a předseda je chce vyzkoušet. Naváže spojení se zootechnikem a říká do mikrofonu: Tady orel, tady orel, jaký máš příjem? A zootechnik popravdě odpoví: "Tady vrána, tady vrána, dva tisíce měsíčně plus prémie."

Tak nějak to taky bylo. Podle Českého statistického úřadu sice těsně před takzvanou sametovou revolucí činil průměrný hrubý příjem asi 2900 Kč, jenže v tom byla započítána i privilegovaná povolání: nejen horníci, ale především důstojníci lidové armády, příslušníci bezpečnosti veřejné i tajné a samozřejmě početné papalášstvo, jejichž plat představoval mnohonásobek průměrného příjmu.

obr: Prezident Antonín Novotný a sovětský vůdce Leonid Brežněv - proletářský internacionalismus měl i erotické aspekty

Nejsa ani jedním z nich, měl jsem po střední škole asi 1200 Kčs a po vysoké škole 1800 Kčs, což za mnoho let zvolna došplhalo na 2500 Kčs. Podotýkám, že hrubého, takže na ruku jsem dostal necelých 2000 Kčs měsíčně. Ani tím ale ještě všechny srážky nekončily: platily se příspěvky na ROH, na Fond solidarity, na společenské organizace, v nichž bylo třeba figurovat, aby byla vždy po ruce odpověď na otázku, která dříve nebo později přišla: "Soudruhu, proč ještě nejsi ve Straně? "

Pravda, mohl jsem na tom být o něco lépe i bez Strany - kdybych nešel studovat. Zajímavým fenoménem doby totiž bylo, že pokud mělo dosažené vzdělání na výši platu vůbec nějaký vliv, pak nezřídka spíše záporný.

Nicméně, stejně je asi třeba naložit i s čísly o dnešním průměrném příjmu. Přestože se uvádí cifra okolo 22 tisíc Kč, po odečtení kladných extrémů bude reálnější číslo asi 18 tisíc Kč.

obr: Svazáci byli někdy dost otravní, svazácké košile ale byly pěkné a z poctivého materiálu. Foto: Nezapomente.cz

. 

Když tedy připustíme, že skutečný příjem v 80. letech činil ony 2000 Kčs, pak dostaneme jako poměr mezi socialismem a dneškem číslo, které si pro snazší počítání zaokrouhlíme na 9. Přibližně stejný poměr ostatně získáme, když dnešní průměrný čistý příjem (asi 16 000 Kč) vydělíme tehdejšími 1700 Kčs.

Dobře si tuto devítku zapamatujme. Stačí jí totiž násobit tehdejší ceny a výsledek porovnat s dnešními. A rázem zjistíme, jak jsme si polepšili nebo pohoršili doopravdy.

Pivní blahobyt

Takže nyní se už konečně můžeme dostat k onomu pivu za dvě koruny - a k cenám vůbec. Není to zas tak jednoduché, protože i za socialismu se ceny vyvíjely. Pivo tedy tolik opravdu stálo - ale někdy dokonce ještě méně, zatímco jindy víc. Matně si například pamatuji, že když jsem jako dítě musel otci chodit se džbánem do hospody v sousedním domě, stál půllitr desítky snad i 1,40 Kčs, ovšem to bylo někdy na sklonku 50. let, kdy také platy byly podstatně nižší. V 60. a 70 letech se lahvová desítka v obchodech už prodávala za 1,70 Kčs, v hospodách obvykle nešla pod dvě koruny. V polovině 80. let už cena desítkového lahváče stoupla na 2,5 Kčs a podobně poskočily také ceny v pohostinství.

Když to vynásobíme devítkou (tj. oním poměrem tehdejší a dnešní průměrné mzdy), dostáváme 22,5 Kč za lahvovou desítku. Není tedy tak těžké zjistit, že pivaři se dnes ve skutečnosti mají lépe - alespoň ti s průměrným platem. Ostatně srovnání s cenami piva v zahraničí zdejší pivní blahobyt jen potvrzuje.

obr: Tohle tehdy kouřil skutečný proletariát - nejlevnější Detvy stály korunu (10 kusů). Slušné cigarety s filtrem (české Sparty, bulharské nebo jugoslávské) byly okolo 7 až 10 korun, za přibližně 20 Kčs byly i americké. Foto: Nezapomente.cz.

Ne každý ovšem pije jen pivo, a například děti a řidiči se musí spokojit i s něčím nealkoholickým. Za socialismu se prodávaly limonády v třetinkových lahvích tradičně za korunu. Z dnešního hlediska byly (s výjimkou Kofoly) téměř nepitelné, ale nám to tehdy ani nepřišlo. Když ale provedeme příslušné násobení, dojdeme k neuvěřitelné ceně bezmála třiceti korun za litr. Kdyby se vám někdo dnes tímto způsobem pokusil prodat přeslazenou a obarvenou vodu s bublinkami, asi by se se zlou potázal.

Ani to ale ještě není všechno. Když začal bolševik polevovat v ideologické ostražitosti, pustil na zdejší trh i největší symbol americké prohnilosti, samotnou Coca-colu. Ovšem něco za něco: třetinka stála 5 Kčs. Ano: dnes by to bylo 135 Kč za litr, tedy 270 Kč za běžnou dvoulitrovou láhev!

Trabant za čtvrt milionu

Podobně by se dalo postupovat i s ostatními potravinami. Cena běžného chleba se v posledních desetiletích režimu pohybovala okolo 2,5 Kčs, což odpovídá dnešním asi 22 korunám. Kilo mouky bylo za 2,5 Kčs, takže dnešní socialistická cena by představovala asi 28 Kč. Máslo dokonce stálo 10 Kčs - to tedy máme dnešních 90 Kč. No, a nekupte to, za tu cenu!

obr: Tak tohle si nepamatuju ani já - ale možná jen proto, že nejsem žena. Asi to byla síla... ale přiznejme si, že dnešní ženské časopisy taky nejsou zrovna intelektuálské čtení. Foto: Nezapomente.cz

Kuriózní přitom je, že i tyto nijak nízké ceny byly ve skutečnosti silně dotované. Jinými slovy: státostrana brala jinde, aby je dokázala udržet alespoň na této nijak veselé úrovni. Jednak proto, že navzdory zdánlivé všemocnosti se výrazně zdražovat bála (masy rozzlobených hospodyň by představovaly podstatně větší problémem, než pár reptajících disidentů), jednak proto, že udržovala zaměstnanost v některých odvětvích i za cenu vysokých výrobních nákladů.

K těmto odvětvím patřilo právě zemědělství; družstevní rolníci se tehdy opravdu neměli špatně. Jejich relativní blahobyt ovšem draze platili jiní. Nejen lidé. Extezívní produkce, při níž se hodnotil jen objem, vedla k neuvěřitelnému drancování přírody. Není náhoda, že za socialismu z venkova společně s mnoha dalšími druhy zmizely i světlušky - a rozsvítily se zase až několik let po "sametu". Voda přiotrávená chemikáliemi ale do studní poteče ještě dlouho...

Dalším takovým silně dotovaný odvětvím byla energetika. Ceny elektřiny byly opravdu relativně nízké - ve skutečnosti je ale budou v podobě zdevastované krajiny platit ještě i naši potomci.

Když se někde dávalo, tak se jinde muselo brát. A tak k k mnohem působivějším číslům, než u potravin, dojdeme u průmyslového zboží. Tak třeba slušnější barevný televizor se dal koncem 80. let pořídit za 10 až 15 tisíc československých korun. Magická devítka nám z toho udělá dnešních až 135 tisíc - a za to už by dnes byla pořádně rozměrná plazma. Přitom televizor srovnatelné úrovně v současnosti stojí okolo tří tisíc korun.

K podobným výsledkům bychom došli u praček a ledniček, která by nás při socialistických realcích stály ke 30 tisícům. Jen u oblečení bychom se zřejmě dopracovali k přibližně stejným cenám. K tomu je ovšem třeba dodat, že proti socialistické produkci jsou i vietnamské tržnice ohňostrojem kvality a nápaditosti.

obr: Škoda 1000 MB. Auto bylo tehdy obtížně dosažitelným znakem prosperity. Zdroj: Nezapomente.cz

Kapitolu samu o sobě představují auta. Odvětví, v němž první republika představovala přinejmenším evropskou třídu, za dlouhá desetiletí socialismu rapidně upadalo. Konce byly smutné a nabídka na trhu také: slabé a nespolehlivé škodovky, "luxus" v podobě žíznivých a rychle rezavějících sovětských vozů - a pak světový unikát: dvoutaktní trabant vyrobený z papíroviny prosycené fenolickou pryskyřicí.

V přepočtu na dnešní relace by trabant stál asi čtvrt milionu Škoda 105 půl milionu a ruské lady asi na tři čtvrtě milionu. Jaké auto byste si z dnešní bohaté nabídky za tyto peníze pořídili dnes, to už záleží jen na vašem osobním vkusu. At už si ale vyberete cokoliv, bude to vždy o několik tříd výš, než tyto výdobytky pozdního socialismu.

Obchod ve stínu kriminálky

A když už jsme u těch aut: víte, že mít na ně peníze tehdy ještě vůbec neznamenalo, že si ho opravdu můžete koupit? Nových vozů byl trvalý nedostatek, takže v některých obdobích dostávali poukazy na ně jen vyvolení - třeba takzvaní hrdinové socialistické práce. A vyšší modely ruských lad byly k mání zase jen v tuzexu. Že nevíte, co to je? Buďte rádi. Pokud vás to opravdu moc zajímá, tak šlo o speciální obchody s "luxusním" zbožím západní provenience, v nichž se prodávalo za takzvané bony. Tuto alternativní pseudoměnu stát dával při nucené výměně za všechny příjmy, které občané měli ze zahraničí...

Všeobecný nedostatek se ovšem zdaleka netýkal jen automobilů, ale téměř všeho, co vybočovalo nad rámec každodenních potřeb - a někdy i těch. Někteří teoretikové socialismu to dokonce považovali za přednost, byť oficiální propaganda tvrdila pravý opak.

obr: Materiální stránka života v socialismu nebyla to nejhorší. Režim ale měl i nebezpečné agresívní sklony. Zdroj: Nezapomente.cz

Už Marx upozornil na to, že cyklické krize kapitalismu jsou důsledkem nadvýroby. Řešením měl být centrální plán - a centrální plánovači věděli nejlépe, co lidé opravdu potřebují. Stalin tak došel až k závěru, že vlastně skoro nic: "Zbožní výroba má být omezena na předměty osobní spotřeby" a "Oběh zboží není slučitelný s přechodem od socialismu ke komunismu". Socialistická diktatura rychle pochopila, že v podmínkách všeobecného nedostatku lze i za nepatrné materiální výhody požadovat velké věci.

Ovšem jiný klasik pravil, že šedivá je každá teorie, zatímco strom života se zelená. A tak se prodávalo pod pultem. Jinak řečeno: jen známým, za protislužby, nebo za hodně nesocialistické ceny, v každém případě na černo. Tresty pro přistižené odpovídaly dnešním sazbám za vraždy a zákoník se hemžil pojmy jako "nedovolené podnikání", "rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví" nebo "nedovolené obohacování". Přesto šlo o masový jev.

Atmosféru v obchodech té doby ilustruje historka, která se vypráví v naší rodině. Můj otec si kdysi koupil dlouhý kožený kabát, jaký si lidé obvykle spojovali s tajnou policií - a ještě ke všemu se trochu podobal "dělnickému" prezidentovi Antonínu Novotnému. Neměl rád dlouhé fronty v obchodech, a tak při nákupech obvykle čekal na matku venku. Jednou, když ta už téměř přicházela v řeznictví na řadu, se s prodavačkou najednou začaly dít divné věci. Zbledla, celá se třásla, všechno jí padalo z rukou a vytřeštěnýma očima se dívala přes zákazníky kamsi ven. Matka se ohlédla také - a zjistila, že otec skrz skleněnou výlohu netrpělivě nahlíží dovnitř, aby viděl, jak je fronta dlouhá...

Jan A. Novák

You have no rights to post comments